14. kapitola + předprodej

A je to tady! Dnes je den D a spouštím předprodej knížky Nedovol mi zmizet! Přijde mi to až trošičku surealistické, neuvěřitelné, jako bych byla ve snu. Skutečně se to děje? Štípněte mě! Chápete, že obyčejně má někdo v hlavě myšlenku, že vydá knížku, začne psát s jasným cílem, disponuje časem a vše je naplánováno. Tohle co vzniklo nebylo v plánu ani v nejmenším! Nebylo to dlouhodobé rozhodnutí, já si prostě jeden den sedla k pc a pustila se do psaní. A rovnou vám vše začala házet na blog. Knížka mě ani nenapadla nebýt vás a mého manžela. A najednou se to v průběhu měsíce celé dalo do pohybu a já teď nervózně sedím u počítače (jako každé pondělí!) a čekám, od koho přijde první objednávka 🙂

Proč jsem spustila předobjednání? Z velmi prostého důvodu. Abych si vše připravila dopředu. Aby byly provedené platby, já měla naštítkováno a ve chvíli, kdy budu mít u sebe knížky fyzicky, je rovnou balila a posílala dál. Chtěla jsem, abyste je měly co nejdřív u sebe a jelikož teď bojujeme s časem před Vánoci, přišlo mi to jako nejvíc logická možnost.

Knížka by měla být fyzicky k prodeji od 30.11. Bude možnost i osobního vyzvednutí u mě na Almarce s možností přidání vzkazu a podpisu (oh Bože, tohle zní nafoukaně, ale třeba někdo bude mít zájem 😀 ). Vzhledem k situaci to asi ani jinak být nemůže :-/ Pokud by měl někdo z vás zájem o věnování a podpis i na dálku, asi to nebude problém, akorát mi to připište do poznámky v objednávce. Budu se snažit vyhovět 🙂

Knížku můžete tedy objednat ZDE

Nebo se tam prokliknete přes blog, ukázka níže 🙂

No a abych vás navnadila, a zkrátila čekání (protože knížku budete držet v rukou už za 2 týdny!), přidávám i část 14. kapitoly. Jako dárek pro vás za to, že jste pořád se mnou a čtete 🙂 Neskutečně se těším co řeknete, až si prožijete celý příběh od začátku do konce. Až objevíte každý detail, který jsem se snažila vložit jak do knížky, tak do jejího balení. Strašně mi záleží, abyste měly komplexní jak vizuální, tak vjemový a emoční zážitek. Hezké čtení, Rebeky moje 🙂

14. kapitola

Návštěva

Procitla jsem do světlého dne. Oči jsem nechala ještě zavřené, snažila jsem se vstřebat pocit, který prostoupil celým mým tělem. Uložit si ho hluboko do paměti, abych se k němu mohla vracet až do konce života. Ovíval nás jemný větřík zvenku. Bylo už chladno, ale sluneční paprsky dopadající na mou kůži mě hřály. Mimo jiné. Byla jsem totiž pořád přitisklá k Jakubovi, jeho silné paže mě u sebe pevně držely a horkost jeho těla mě udržovala v teple. Slyšela jsem zvenčí štěbetání ranních ptáků, svět už byl vzhůru a volal na nás, abychom se k němu připojili. Zhluboka jsem se nadechla Jakubovy vůně. Neexistovalo nic smyslnějšího, víc uklidňujícího, a přitom neuvěřitelně přitažlivého než to. Celá jsem jí byla nasáklá. Dostala se mi pod kůži přes všechny póry na těle a já se utápěla v jejím opojení. Pod prsty jsem cítila jeho horké tělo. Pomaličku jsem ho začala hladit, přejížděla rukou těsně nad jeho kůží, vnímala chloupky, které se dotýkaly bříšek mých prstů. Hlava se mi zvedala v pravidelném rytmu jeho dechu. Ještě byl kdesi hluboko ve svých snech, realitu nechával zatím čekat před zavřenými víčky. Opatrně jsem se od něj odlepila. Snažila jsem se ho nevzbudit. Jakub něco zamumlal a otočil se na bok. Byla jsem vysvobozená. Vylezla jsem zpod peřiny a zamířila se rovnou vyčůrat. Myslela jsem, že mi snad praskne měchýř. Uvnitř koupelny mi padl zrak na neuklizené mýdlo položené na zemi sprchového koutu. Usmála jsem se. A dokud jsem seděla na záchodě, hlavou mi vířily vzpomínky na noc. Ještě teď jsem na těle cítila jeho doteky. Když jsem si myla ruce a dívala se do zrcadla, po dlouhé době jsem byla šťastná. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, přirozeně se mi zvlnily a v neupravených loknách se mi točily kolem tváře. Nevypadalo to vůbec špatně. Prohlížela jsem se, jako kdybych se viděla poprvé. Tváře mi zčervenaly studem u každé vzpomínky na společnou noc a v hrudi mi lítalo tisíce motýlků. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě to táhlo zpět k němu do postele. Odolala jsem. Bosky jsem se odšourala do kuchyně a otevřela lednici. Překvapivě byla plná. Evidentně to byla chata, ve které se nezdržoval často, ale přesto tady bylo dokonale uklizeno a všude bylo jídlo. Budu se ho na to muset pak zeptat. Rozhodla jsem se, že nám udělám snídani. Dostala jsem obří chuť na lívance, a tak jsem si zamíchala těsto a vytáhla pánev. Dokonce jsem našla i borůvky a jahody. Na lednici jsem zapnula rádio, zesílila zvuk a pustila se do toho. U hudby se mi vždy dobře vařilo. Vrtěla jsem do rytmu zadkem a snažila se nespálit ani jednu placku. V průběhu vaření se dotáhl Jakub oblečený v šedivých teplákách a opřel se o lednici. Chvíli mě pozoroval, čehož jsem si nevšimla, a věnovala se na 100 % přípravě snídaně. Když pak přišel blíž a odtáhl barovou židli, nadskočila jsem leknutím. Jak může po probuzení vypadat tak dokonale? Podívala jsem se na jeho nahou hruď a mimoděk si olízla rty. 

„Copak děláš?“ sedl si na židli a natočil ke mně ten perfektní dolíček.

„Lívance,“ usmála jsem se a položila před něj plný talíř. Do misky jsem nasypala borůvky, očistila jsem jahody a vzala i javorový sirup. Vše jsem to vyskládala na pult a začala hledat talíře.

„Třetí skříňka,“ mrkl na mě Jakub. Když už jsem připravila celé stolování, sedla jsem si vedle něj.

„Tak tohle si nechám líbit,“ zapředl, chytl mou židli a otočil mě k sobě. Zastrčil mi neposlušný pramen vlasů za ucho a palcem mě pohladil po tváři. Sklonil hlavu, aby mi viděl do očí, nadzvedl obočí a řekl prosté děkuji. Nasucho jsem polkla. Přestávala jsem mít chuť na lívance, začínala jsem opět toužit po Jakubovi. 

„Najíme se,“ zasmál se, když si všiml, jak na něj hledím. Vtiskl mi letmý polibek, vzal do ruky příbor a zakousl se do prvního sousta. 

„Hmmm, È delizioso!“ vykřikl s plnou pusou a já se rozesmála. Pustila jsem se do své porce, najednou mi jídlo přišlo jako nejlepší možný nápad. Vůbec jsem nechápala, že jsem byla ještě před pár vteřinami ochotna ho vyměnit za bohapustý sex s Jakubem. Žaludek si vděčně pochvaloval a já upadla do snídaňového kómatu.

„Nechceš něco k pití?“ zeptala jsem se a začala se rozhlížet kolem.

„Seď!“ Jakub vystřelil ze židle a otevřel boční dveře nad linkou. Objevil se v nich velký kávovar. Zatleskala jsem radostí a zaposlouchala se do zvuku mletí zrnek. To byla hudba pro moje uši. 

„Mléko?“ zeptal se, zatímco přede mě pokládal šálek horkého černého životabudiče. Přikývla jsem. Tímto bylo moje ráno dokonalé. 

„Jak ses vyspala?“ zeptal se mě, když znovu usedal, a nacpal si do pusy obří kus lívance.

„Výborně.“ 

„Měla jsi ještě noční můry?“ strnul s vidličkou u pusy a čekal na odpověď. Nepodíval se na mě.

„Ne,“ vydechla jsem úlevou. Spalo se mi krásně. V jeho objetí se vše zlé vytrácelo.

„Dobře,“ přikývl a pak si vložil sousto do úst.

„Hm, proč máš tady tolik jídla?“ zajímala jsem se a napíchla jednu borůvku. Chvilku jsem ji na vidličce před sebou pozorovala a pak ji snědla.

„Tohle tě trápí?“ zasmál se, podíval se na mě a pokračoval: „Mám tady paní, která se o chatu stará. Bydlí hned za rohem, každý týden přijde a uklidí. A pokud ví, že dorazím, nakoupí i jídlo.“ Tak tím se to všechno vysvětluje. Paní správcová. Protočila jsem panenky.

„Co je?“ Jakub se rozesmál. Ach bože, já ten jeho smích miluji.

„Nic, jenom… Tohle jde mimo mě,“ rozpřáhla jsem ruku a ukázala tak na celou chatu. „Jsem prostě obyčejná ženská ze střední vrstvy,“ začervenala jsem se a sklonila hlavu. Nevím, proč mi bylo najednou trapně, ale bylo. Jakub se natáhl a zvedl mi bradu tak, abych se na něj podívala.

„Myslíš si, že mi na tom nějak záleží? Tohle já, Rebeko, vůbec neřeším. Peníze byly, jsou, a pokud pánbůh dá, i budou. Pro mě je to postradatelná komodita. Využívám, co mám. Pokud to mít nebudu, tak budu žít normálně dál.“

„No, ale ty pocházíš z bohaté rodiny,“ hlesla jsem. Jak jsme se do prdele u snídaně dostali k tématu peněz? Vůbec jsem se necítila komfortně. Nejistě jsem se ošila. Jakub mě pustil, naklonil hlavu na bok a chvilku si mě měřil pohledem. Co se mu honilo hlavou, byla záhada.

„Jak tohle víš?“

„Ehm. Četla jsem to.“ Přistižena. Super.

„A cos ještě četla?“

„Nebylo toho hodně!“ vyhrkla jsem, abych ho uklidnila. Poznala jsem na jeho výrazu, že se mu tenhle stalking moc nezamlouvá. „Jenom to, že jste měli firmu a když ti bylo 13, tak jsi odešel studovat do Itálie, kde jsi později vystudoval fotografii. Že jsi fotil pro National Geographic a ještě k tomu v nebezpečných zónách. No… A že jsi před půl rokem prodal starou firmu a založil novou.“ To o jeho rodičích jsem záměrně vynechala. Jakub se zamračil. 

„Mohla ses zeptat mě, nemusela sis mě proklepávat.“

„Ne, to nebylo proklepávání!“ vyhrkla jsem a prudce se postavila, až jsem odkopla židli, která se zakymácela, ale naštěstí nespadla.

„Ty ses odmlčel, přestal ses mi ozývat a já o tobě vlastně nic nevěděla. Jenom jsem chtěla pochopit, co se děje. Promiň,“ sypala jsem rychle ze sebe a srdce mi začalo tlouct jak o závod. Proč já prostě nejdřív nepřemýšlím, než něco řeknu? Strachem jsem se začala klepat. 

„Ježiši, Rebeko!“ Jakubovy ruce mě chytly a přitiskl si mě k sobě. I když seděl na židli a já stála, pořád jsem byla proti němu maličká. Hlava mi sahala akorát na jeho hruď. „Já se nezlobím! Jenom bych byl radši, kdyby ses příště na cokoliv raději zeptala, než hledala odpovědi jinde… Vím, že jsem byl vůl, na to omluva není, takže to i chápu… Jsi pořád v šoku z toho včerejška.“ Zavrtěla jsem hlavou. 

„Ale jsi. Stačí malý náznak neshody a ty se mi tady nervově hroutíš,“ šeptal mi do vlasů a hladil mě. Pomalu jsem se začala uklidňovat. Naslouchala jsem jeho dechu a snažila se s ním sladit. Nakonec se mi to povedlo. Odtáhl mě, aby si mě prohlédl. Zrovna když se usmál a chtěl něco říct, domem se rozeznělo zazvonění. Leknutím jsem nadskočila. Jakub mě ihned pustil a rychlým krokem odešel ke dveřím. Otevřel malou krabičku visící na stěně, pozorně se na ni díval a pak zmáčkl tlačítko. Nervózně jsem přešlapovala z nohy na nohu. Jakub zavřel skříňku a obrátil se ke mně se slovy: „Máme návštěvu.“

„Koho?“ vyhrkla jsem a rukama si zajela do vlasů. Jakub neodpověděl, otočil se zpět ke dveřím a otevřel je. Za malou chvilku jsem na štěrkové cestě slyšela přijíždějící auto. Zastavilo, bouchly nejdřív jedny dveře, pak druhé a k chatě se blížily kroky. V krku jsem měla knedlík. Jakub stál pořád ve dveřích a čekal. Kroky zaduněly na schodech a pak jsem uslyšela známý hlas.

„Je v pořádku?“ Vydechla jsem úlevou. Kolem Jakuba se prohnala Jana, a když mě viděla, rozeběhla se, co jí podpatky dovolovaly. Skočila mi do náruče a silně mě objala.

„Jsi v pořádku? Nic ti není? Bože, Rebeko!“ drmolila, odtáhla se a pořádně si mě prohlížela. 

„Nic mi není,“ snažila jsem se ji uklidnit a podívala jsem se směrem ke dveřím. Oskar vešel dovnitř, podali si s Jakubem ruce a pak si něco začali šeptat. Jakub zachytil můj pohled a odvrátil se, abych je neslyšela. Zamračila jsem se a chtěla jít za nimi, ale Jana mě zastavila. Chytla mě za ruku a odtáhla na gauč v obýváku. 

„Tak, a teď mi řekni, co se tam včera do pekla stalo,“ zašeptala a ohlédla se. Nikdo za námi nešel.

„Je Petr v pořádku?“ zajímala jsem se. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět, ale bála jsem se toho, co by se mohlo stát Jakubovi.

„Leží v nemocnici. Má otřes mozku a je celý zmlácený. Zatím se neprobral, ale žije.“

„Ježiši kriste,“ nadechla jsem se hrůzou a celé tělo se mi zase začalo klepat.

„Co se včera stalo?“ zopakovala otázku a položila svou ruku na mou. Skousla jsem si nervy ret. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci vracet do tmavé uličky plné hrůzy. Jana mě pobídla stisknutím ruky.