Prolog
Člověk může prožít i tisíce životů, narodit se a zemřít, pak se znovu narodit, a stejně ho to nepřipraví na zdrcující dopad na hladinu. Byl absolutně smrtící. To, co mělo být lehké a měkce mě přijmout, mi zlomilo každou kost v těle a naplnilo plíce ledovou vodou. Zmítala jsem se v černotě proudu neustále mě táhnoucího ke dnu. Bojovala jsem, kopala kolem sebe nohama, máchala rukama, snažila jsem se vyplavat a nadechnout. Temnota a síla vody mě ale krutě porážely a já se ponořovala neustále hlouběji. Každým dalším pokusem mi docházely síly. Bylo to jako bojovat s větrným mlýnem, neměla jsem šanci. Čím víc jsem se snažila, tím víc mě spodní proudy kotvily k propasti. Nakonec jsem to vzdala, smířila se s věčností a odevzdala se. Vlasy se mi nadnášely kolem hlavy, ruce volně plavaly před tělem, nohy se skrčily v kolenou a hlava se sklonila k hrudi. Změnila jsem se na zámotek, nechala se pohltit tmou a zmizela…
Listopad
Jsem romantik, který věří na pravou lásku, na spřízněné duše a na osud. Jsem slepec, který nikdy nevidí červené vlajky a snaží se vždy každého omlouvat. Jsem samaritán, který dává celým srdcem a nečeká, že dostane něco na oplátku. Jsem naivka, beznadějný snílek a tragéd v jednom. Jsem žena, která vydrží strávit večer pozorováním mobilu a čekáním, zda napíše. Jsem jako dítě, které věří na zázraky a velká gesta. Jsem ten typ, který by dokázal projít peklem, když miluje, jenom aby udělal pro toho druhého, co mu na očích vidí. A také jsem zlomený člověk, kterému tohle vše v jeden den zasáhlo srdce jako asteroid a nechalo tam jeden velký kráter. Můj charakter, mé já se mi hnusně vysmívalo do obličeje. Bylo mi na zvracení. Ta bolest uvnitř mě sžírala pomalu, plíživě, vkrádala se do všech zákoutí mého těla. Byla jsem unavená, tak strašně, že bych si klidně mohla lehnout do postele a už se nikdy neprobudit. Nic jsem nechápala. Každé jeho slovo, které pro mě kdysi znamenalo svět, se změnilo v obří lež. Miloval mě vůbec někdy? Věděl, co to slovo znamená, nebo ho používal pouze jako vyjádření moci? Potřeboval, abych ho milovala, protože se nemiloval on sám? Tělem mi projela agonie. Přitáhla jsem si peřinu k bradě a surově zavřela oči, než to odeznělo. Tělo se mi nekontrolovatelně roztřáslo. Ležela jsem strnule v posteli. Prosté bytí mi způsobovalo pekelná muka. Čekala jsem, než mi srdce přestalo splašeně tlouct a svaly našly pokoj. Mhouřila jsem oči do pokoje zalitého oranžovým světlem zacházejícího slunce. Viděla jsem, jak při každém mém nádechu kolem mě létají částice prachu. Vdechovala jsem je a znovu vydechovala. Jako bych snad mohla být jejich součástí, rozpadnout se na milion malých fragmentů vznášejících se ve vzduchoprázdnu bez jakéhokoliv účelu. Zavřela jsem oči, abych je vzápětí těžce otevřela. Přetáhla jsem si přes hlavu peřinu a ponořila se do tmy, která byla poslední měsíc mou nejlepší kamarádkou. Ač jsem se ale sebevíc snažila propadnout do jejích hlubin, nedokázala jsem uniknout neustále se vracejícím vzpomínkám. Nenechávaly mě odpočinout, nedovolily mi dýchat, sžíraly mě zaživa. A co je horší, já jsem po tom prahla. Sadisticky jsem se ukájela bolestí, protože to jediné mi po něm zbylo. To jediné dokazovalo, že byl skutečný, že se mě jeho ruce dotýkaly, že mi jeho ústa říkala, že mě milují, a jeho oči mě pozorovaly ostražitě, ale majetnicky. Kdysi jsem byla jeho. Teď nejsem ničí. Ani svoje nejsem.
Uvědomila jsem si, že už nepláču. Více než týden mi po tváři nestekla jediná slza. Oči se změnily v zapadlé skleněné zastřené věci. Dva vybledlé korálky. Jediné chvíle, kdy jsem se nehroutila, byly chvíle se Samem a v práci, do které jsem se úplně ponořila. Ráno jsem vstávala unavená, abych ho odvezla do školy, a odpoledne po práci pro něj letěla. Buď jsme se střídali s Tomem, nebo ho sem tam hlídala Jana s Oskarem. Předstírání přede všemi, že je vše v pořádku, mě stálo vždy tolik energie, že jsem nebyla schopna do rána fungovat a pouze jsem spala. Nemohla jsem se na sebe podívat ani do zrcadla. Pokaždé jsem držela hlavu skloněnou k umyvadlu nebo k zemi, abych náhodou nezahlédla svůj odraz. Ve chvíli, kdy bych viděla realitu, přestala bych existovat. Rozplynula bych se jako ta mlha zimních nocí vznášejících se s jitřenkami k obloze. Byla bych tady pouze na chvíli, na moment rozloučení a pak…
Ráno mě vzbudil drnčící zvuk budíku. Automaticky jsem ho zaklapla a tělem mi projela další vlna agonie. Nebyl den, který by nezačínal stejně. Zhluboka jsem se nadechla, párkrát zamrkala a byl znovu večer. Jako bych byla uvězněná v časové smyčce. Pořád dokola ta samá stravující bolest a noci plné děsu a tmavých očí. Existuji ještě?
Ozvalo se zaklepání. Chtěla jsem odpovědět, z hrdla mi ale uniklo jenom slabé zachraptění.
„Jdu dovnitř,“ zašeptala Jana a vstoupila. V ruce svírala tác s jídlem, který položila na noční stolek. Do pokoje pronikalo pouze světlo z chodby, a i to mi spalovalo zrak. Zvedla jsem raději oči k její tváři. Měla ustaraný pohled. Klekla si ke mně, zastrčila mi pramen vlasů za ucho a sklesle se usmála. „Jak ti je?“
Stiskla jsem k sobě rty, abych neexplodovala. Zavrtěla jsem hlavou a vydechla. Jak dlouho jsem zadržovala dech?
„Musíš jíst.“
Žaludek mi udělal salto. Už jenom při pohledu na páru stoupající z polívky se mi dělalo špatně.
„Takhle to dál nejde, Beko. Úplně se ztrácíš. Pokud nezačneš jíst, brzy zkolabuješ. Víš o tom, že Sam tě sleduje a sakra ví, že něco není v pořádku? Už je to měsíc, musíš s tím něco začít dělat.“
„Já vím,“ zašeptala jsem a silou vůle se vydrápala alespoň do sedu. Jana se natáhla po tácu a položila mi ho na nohy.
„Tak jez. Zítra tě objednáme k doktorce.“
Vzala jsem do ruky lžíci, a než jsem ji stihla ponořit do vývaru, zděšeně jsem vykulila oči.
„K jaké doktorce?“
„Potřebuješ pomoc, zlato. Nezvládáme to a nelepší se to. Musíme najít jiné řešení.“
Chvilku jsem se na ni pouze dívala. Neodvrátila zrak, opětovala mi dlouhý prosebný pohled, než jsem přikývla a nabrala si lžíci plnou polívky. Stekla mi do břicha jako elixír života, ovlažila vyprahlé hrdlo a ohřála ledové tělo. Jak jsem se proboha dostala ve svém životě do bodu, kdy nedokážu normálně žít a fungovat? Jak to, že i když se snažím, seč můžu, pořád mám v hlavě pouze točící se karusel vzpomínek a slov cejchujících každý milimetr mého srdce? Pohřbívá mě to zaživa a já se nemůžu normálně nadechnout. Neexistuji, nejsem přítomna, procházím svým životem jako pouhý stín, projekce ženy a matky, kterou jsem bývala před půl rokem. Pořád dotěrněji se mi tlačí na mysl jedna jediná otázka, bliká červeně, snaží se upoutat moji pozornost a konečně mě přinutit se jí postavit čelem. Kdybych měla možnost, vrátila bych vše zpět a raději ho nikdy nepotkala?
Žádné komentáře