KNIHA

6. kapitola

18. 8. 2020

Pátek tu byl rychleji, než jsem čekala. Janča celý den pobíhala po kanceláři a skoro až otravně nadšeně štěbetala. Vždy své narozeniny strašně prožívala. Já už se také netvářila jako příbuzný rodiny Adamsů a kus té její euforie se přenesl i na mě.

Rezervace v baru byla na sedmou večer, takže jsem měla dost času zajet ještě domů a připravit se. Sam mě nadšeně vítal, povídal mi, jaký měl perfektní den, že ho ze školy vyzvedla babička a na fotbalu dal sám gól.  Seděl na barové židli u kuchyňského ostrůvku, houpal nohama ve vzduchu a šťastně se culil. Tchýně popíjela v obýváku kafe a když usoudila, že už se vypovídal, zavolala si ho k sobě. Vtiskl mi ledabylý polibek na tvář a odešel si spokojeně hrát s babičkou. Já neměla času nazbyt. Skočila jsem rychle do sprchy, umyla si vlasy, oholila většinu svého těla a pak jsem se v županu pustila do účesu. Nejdřív jsem si mokré vlasy vyfoukala, nahřála kulmu a udělala si velké vlny. Abych docílila ještě dvakrát tak velkého objemu, nastříkla jsem si na hlavu asi půlku suchého šamponu. Nijak extra jsem se s tím nepiplala. Tohle byl velmi vděčný a rychlý účes. Pak jsem se vrhla na líčení. Chvíli jsem přemýšlela, že to vezmu jako vždy, tedy co nejpřirozeněji. Ale po tom všem, co se v posledních dnech stalo, jsem asi potřebovala být chvíli někým jiným. Zahalit se pod masku a všechny svoje bolístky zakrýt pod vrstvou make-upu. Udělala jsem to nejlépe jak jsem svedla. Největší zábava přišla nakonec. Víčko jsem si zvýraznila černou tužkou a povytáhla do kočičího looku. Použila jsem i tmavé stíny a pak pořádnou vrstvu řasenky. Nakonec jsem sáhla po rudé rtěnce. Když jsem byla hotová, ustoupila jsem dva kroky dozadu a chvíli se na sebe dívala do zrcadla. Byla jsem to já a zároveň nebyla. Nikdy v životě jsem se takhle nenalíčila. Mé velké modré oči najednou vypadaly úplně jinak. Svítily do dálky, barva se změnila a chvíli jsem měla pocit, že se na mě dívá někdo cizí. Rtěnka způsobila, že mé plné rty byly naráz dominantou celé tváře. Lícní kosti mi díky stínování vystouply. Celé vzezření doplňovala blonďatá hříva a já si v jeden okamžik řekla, že tohle už je moc a chtěla se zase odlíčit, vlasy sčesat do culíku a jít sama za sebe. Ale pak byl ten moment pryč. Odešla jsem do ložnice a sáhla po šatech, které jsem zastrčila hluboko do skříně a nikdy jsem neměla odvahu si je vzít na sebe. Červená totiž nebyla úplně moje barva. Cítila jsem se v ní až příliš vyzývavě, nehledě na to, že konkrétně tyto šaty ukazovaly více, než zahalovaly.

Oblékla jsem si je na sebe. Byly jako má druhá kůže. Visely na tenoučkých špagetových ramínkách, přecházely do bikinového vršku a výstřih se mi táhl až hluboko pod prsa. Měla jsem je obtáhnuté až k bokům, kde se rozšířily do áčkové krátké sukně, která končila těsně pod zadkem. Šokovaně jsem se prohlížela v zrcadle. Sodoma gomora mého šatníku. V rychlosti jsem si vzala černou kabelku a raději odešla do kuchyně, abych si to celé ještě nerozmyslela. Tam jsem si nalila malou sklenku prosecca na kuráž, zavolala si Uber, obula vyšší páskové černé sandály a zmizela z domu rychleji, než mě tchýně nebo Sam viděli. 

V autě jsem si šaty pořád popotahovala. Měla jsem pocit, že mi buď každou chvíli vypadnou prsa nebo mi bude vidět až do krku. Řidič po mně neustále pokukoval ve zpětném zrcátku a tím víc jsem se cítila nekomfortně. Před barem jsem pak byla rozhodnutá vrátit se domů. Když už jsem vytahovala telefon, že si volám zpětné taxi, přišla ke mně Magda, kolegyně z práce.

„Téda, Rebeko! Já bych tě málem nepoznala! Vypadáš skvěle!“

„Děkuji.“ zamumlala jsem a znovu si poupravila vršek šatů.

„Čekáš na někoho?“

„Ne, já jenom…“ nedokončila jsem větu, protože mě vzala pod paži a se slovy: „Tak pojď, jdeme dovnitř.“ mě doslovně vtáhla do dveří. Uvnitř se zábava teprve rozjížděla, ač jsem přijela o hodinu později. Bar se rychle plnil lidmi a my zamířily do toho největšího boxu. Jana seděla uprostřed v houfu svých kamarádů a půlky kanceláře. Když mě zahlédla, pusa se jí otevřela údivem. Ušklíbla jsem se. Její šok se rozlil v obří úsměv, vyskočila na nohy a vrhla se mi do náruče.

„Ty bestie! Já věděla, že to v sobě máš!“ křičela, aby přerušila hlasitou hudbu, která se začala linout z reproduktorů. „Neuvěřitelně ti to sekne, Beko!“

„No, na tebe rozhodně nemám.“ usmála jsem se, Janča se odtáhla a začala se přede mnou z legrace nakrucovat. Vypadala skvěle. Měla na sobě černé flitrové šaty, které byly proklatě krátké a odhalovaly přesně to, co odhalovat měly. Outfit doplnila vysokými černými otevřenými lodičkami a tmavé vlasy si stáhla do ulízaného rovného culíku. Vše doplňoval výrazný, ale přitom dokonalý make-up. Byla královna, jako vždy. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na našem stole už stálo požehnaně lahví a sklenic plných alkoholu, ale také docela dost jídla. Nedaleko byl velký parket, který se i přes brzkou hodinu celkem rychle plnil. Stejně tak zbytek boxů a stolů. No jo, byl pátek, všichni se vrhali do víru velkoměsta. Na baru už postával velký houf zákazníků a já přemýšlela, co udělám jako první. 

„Dej si prosecco, objednala jsem několik lahví.“ rozsekla to za mě Janča a odvedla mě sednout si vedle ní. Lukáš, další kolega z práce, mi podal sklenku a díval se mi místo do očí do výstřihu. Stydlivě jsem se ošila a sedla si od něj bokem, aby mě tak okatě nesjížděl pohledem. To bych si ale musela jít sednou nejlépe na záchod a celý večer nevylézt. Raději jsem do sebe naklopila celou skleničku a nechala si nalít další. 

„Ty vole všichni na mě čumí.“ šeptla jsem směrem k Janě.

„Divíš se?“ rozesmála se a hodila si do pusy bobuli vína. „Se na sebe podívej. Nepotřebuji extra velkou fantazii abych věděla, jak vypadáš nahá.“ 

Vytřeštila jsem na ni oči a ona vybuchla smíchy. Chvíli jsem se dívala na svá prsa a krátkou sukni, než jsem se k ní přidala. Kašlu na to. No a co? Je mi 33 – jak dlouho si budu moct dovolit nosit podobné šaty? Pravděpodobně už nikdy, otravně pronesl můj vnitřní hlas, který jsem zahnala další sklenkou. 

Celý večer se nesl ve velmi příjemném duchu. Pila jsem jedno prosecco za druhým a doslovně si začala užívat pohledy kolemjdoucích mužů. S Jančou jsme se dobře bavily, klábosily jedna přes druhou a já se konečně cítila uvolněně a svobodně.

Po dalších několika skleničkách, které jsem už dávno přestala počítat, jsem se přesunula s kolegy na parket. Nesnažila jsem se víc nic skrývat a popotahovat, a sebevědomě se nechala svádět pouze hudbou. Zavřela jsem na chvíli oči, ruce zvedla do vzduchu a kroutila bokami, když jsem na nich ucítila cizí doteky. Někdo se ke mně přitiskl a já okamžitě otočila hlavu, abych se podívala. Byl to Lukáš. Evidentně se se mnou snažil držet rytmus a tančit. Nemůžu říct, že by mi jeho přítomnost přímo vadila, tak jsem ho nechala a pohupovali jsme se spolu. Snažil se ke mně tisknout víc, přiblížil se k mému uchu a díky hlasité hudbě zakřičel až mě bolely bubínky.

„Vypadáš neuvěřitelně!“ 

„Ehm, děkuji.“ odpověděla jsem a nakrčila nos, když mě do něj udeřil silný odér alkoholu. Okamžitě jsem pochopila, že už měl přes míru. Silně mě mačkal a hrubě se mě snažil narazit do svého klína. Cítila jsem, že je vzrušený. Přestávalo se mi to líbit. Raději jsem si chtěla zajít pro další sklenku, ale Lukáš mě pevně chytl a odmítl pustit.

„Nech mě.“ křikla jsem se smíchem a plácla ho po ruce. Taky se zasmál, ale jeho dotek zesílil. Otočila jsem k němu hlavu, abych na něj viděla a řekla mu, že chci pít, ale v jeho očích jsem zahlédla známý stín chtíče. Začala se mě zmocňovat panika. Nedokázala jsem ho od sebe odstrčit, ač jsem se snažila sebevíc. Rozhlížela jsem se vyděšeně kolem sebe, když mě od něj najednou někdo prudce odtrhl a já se ocitla chráněná za něčími zády.

„Okamžitě si dej odchod!“ zařval známý ledový hlas a moje srdce poskočilo radostí. 

„Vždyť jenom tancujeme!“ ohradil se Lukáš, evidentně posilněn alkoholem.

„Zmiz.“ procedil mezi zuby Jakub. Jemně jsem ho chytla za předloktí a vykoukla zpoza něj, ale jedním pohybem mě zase smetl za sebe. Lukáš zvedl ruce v omluvném gestu a vzdal to. Otočil se na patě a zamířil si k baru něco objednat. Jakub spustil ruce a otočil se ke mně. Ač kolem nás řvala hudba, mezi námi nastalo podivné ticho. Chvilku strnule stál, sledoval okolí a ani se na mě nepodíval. Úplně jsem cítila jak mu z těla číší hněv. Opatrně jsem zvedla hlavu. Čelist měl pevně sevřenou a snažil se mermomocí uklidnit. Prohlédla jsem si ho celého. Poprvé jsem ho viděla oblečeného jinak než v obleku. Na sobě měl dobře padnoucí černé džíny, které se mu pohupovaly celkem nízko na bocích. A pak prach obyčejné obtáhlé bílé triko s dlouhými rukávy, které měl vyhrnuté až k loktům. Zvýrazňovalo tak dokonalost jeho svalnatého těla. Nasucho jsem polkla. Studovala jsem zaujatě strukturu toho trika. Nebylo bavlněné, spíše mi připadalo jako z pleteniny. Jakub stál pořád bez pohnutí, tak jsem se ještě podívala na jeho boty. Obyčejné černé Conversky. Vypadal úchvatně a já v sobě měla až přespříliš prosecca. Tohle nebyla vůbec dobrá kombinace. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem se otočila a chtěla se vrátit ke stolu. Místo toho mě ale hrubě popadl za ruku a táhl směrem k východu. Klopýtala jsem za ním v podpatcích a soustředila veškerou pozornost na to, abych se přede všemi nerozplácla jako žába. Venku mě zatáhl do postranní uličky a pleskl se mnou o zeď. 

„Zešílela jsi?“ zařval až jsem nadskočila a nechápavě na něj koukala.

„Co má tohle jako být?“ pokračoval a rukou ukázal na mé šaty a pak s ní začal pohybovat nahoru a dolů, což mě teda urazilo.

„No dovol! Snad si můžu obléct co chci!“ křikla jsem nazpět. Och, měla bych v jeho přítomnosti pít asi častěji, pak mám celkem vyřídilku.

„To byl tvůj záměr? Vypadat jako kurva?“ hnusně štěkl a zatvářil se tak odporně, až ve mně vzkypěla žluč. Udělala jsem krok dopředu, napřáhla se a jednu mu vrazila. Oba jsme zůstali stát v šoku. Já proto, že jsem nikdy v životě nikoho neuhodila a nemyslela bych si, že to vůbec kdy udělám. On asi pro to samé. Nevím kolikrát si někdo – kdokoliv – dovolil se mu vzepřít, natož ho uhodit. Pochybuji, že vůbec někdy někdo.

„Kolik jsi toho vypila?“ zeptal se s ledovým klidem. Tohle mě vyděsilo snad víc, než kdyby mi tu facku vrátil.

„Ne dost na to, abych tě nechala se mnou takhle mluvit.“ vážně jsem pronesla a potáhla nosem. Začínala mi být zima.

„Vem si věci, odcházíme.“

„Nikam s tebou nejdu.“ opáčila jsem a znovu popotáhla.

„Rebeko, to nebyla otázka. Buď se v klidu půjdeš rozloučit, vezmeš si věci a nasedneš do auta nebo to udělám za tebe a věř tomu, že to se ti líbit nebude.“ 

Super. Další výhružka. Začínala se z toho stávat rutina. Naštvaně jsem odfrkla, otočila se na podpatku a jako malé dítě dupala nazpět do baru. Jakub mě následoval, ale nechával mi prostor. Zamířila jsem rovnou k Janě, která seděla v hloučku kolegyň a strašně se něčím bavily. Ach jo, co já bych za to dala být teď jedna z nich a nemít za zády rozzuřeného tygra. Když jsem byla u našeho boxu, Jana ke mně zvědavě zvedla oči.

„Jani, já už musím domů.“ Zakřičela jsem. 

„Cože? Počkej!“ zklamaně houkla a rychle vstávala, snažila se ke mně dostat.

„Co se děje? Proč tak brzo?“ vyzvídala, zatímco překračovala všechny nohy, co nás od sebe dělily.

„Mám dost, vždyť víš, že já na tohle úplně nejsem.“ 

Když byla konečně u mě, podívala se mi přes rameno a spatřila Jakuba.

„Si děláš srandu…“ vydechla, když pochopila.

„Hele o nic nejde. Ani netuším kde se tady vzal, ale vezme mě domů.“

„No já ti nevím Rebeko. Nekouká z toho nic dobrého.“ Poznamenala a podezřívavě přimhouřila oči, zatímco se na něj pořád dívala.

„No to mi povídej.“ vzdechla jsem a objala ji na rozloučenou.

„Hele kdyby cokoliv, tak mi volej. A chci pak slyšet vše.“ zašeptala mi do ucha, vtiskla polibek na tvář a vracela se zpět k oslavě jakoby se nic nestalo. Já si z pohovky vzala kabelku a naštvaně mířila ven. Kolem Jakuba jsem prošla bez jediného pohledu. I tak jsem věděla, že půjde těsně za mnou. Venku jsem si stoupla ke krajnici a bez hnutí čekala. Hlava se mi díky alkoholu začínala točit a bylo mi šoufl. Jakub ke mně přišel a chytl mě za ruku. Okamžitě jsem mu ji naštvaně vytrhla. Vykročil tedy po chodníku krok přede mnou a já ho nasupeně následovala. A dávala jsem to hlasitě najevo. Po pár metrech zastavil u velkého černého Audi a otevřel mi dveře. Bez reptání jsem si sedla a dnes naštěstí bez problému i zapla pás. V tak luxusním autě jsem se nikdy nevezla. Já byla zvyklá na drobky ve své Škodovce, obaly od keksů a sedačky ušmudlané jídlem. Tady nebylo ani smítko prachu, sedačky voněly kůží a nosem jsem nasála známou kořeněnou esenci. Kdyby byl Jakub autem, bylo by to tohle. Elegantní, uhlazené, moderní, na první pohled dokonalé, ale přitom extrémně chladné. Dveře řidiče se otevřely a Jakub si sednul vedle mě. Pořád jsem cítila že s ním lomcuje hněv, no ten můj mu úspěšně konkuroval. Vyjeli jsme a já si uvědomila, že směřujeme opačným směrem, než bydlím.

„Musíme jinudy! Já ti hned nadiktuji adresu.“ 

„Já tě ale nevezu k tobě domů.“ ozřejmil mi s očima upřenýma na cestu. Zarazila jsem se. S alkoholem v krvi mi to docházelo velmi pomalu.

„A kam mě vezeš?“

„K sobě.“ 

„Tam já ale nechci!“ vyjekla jsem a začala se ohlížet kolem sebe. Zbytečně. Jakub nic neřekl a jel dál.

„Do prdele, Jakube zastav a pusť mě domů!“ křikla jsem znovu a odepla si pás. Celé auto začalo pípat. 

„Kurva, Rebeko!“ zasyčel, odstavil na krajnici a prudce se ke mně otočil.

„Jedeš ke mně. Bez debat. Podívej se na sebe v jakém si stavu.“ 

„Já ale nechci.“ špitla jsem a při jeho poznámce, jak vypadám, mě zabolelo u srdce.

„Proč?“ zeptal se trochu jemněji.

„Protože se bojím toho, co se stane.“ proklatá alkoholová upřímnost. Jakub nadzvedl obočí ve smyslu „Jakože to vážně?“ a když jsem nic neříkala, dodal:

„Promiň holčičko, ale jestli se mezi námi někdy něco stane, bude to za tvého plného vědomí, s tvým souhlasem a věř tomu, že mě budeš prosit, aby k tomu došlo. Nepotřebuji haldy alkoholu, abys mi dala. A popravdě mě to ani nijak nebere.“

Našpulila jsem naštvaně pusu. Super. Tolik urážek, co mi dneska řekl jeden člověk, jsem neslyšela snad za celý svůj život. Překřížila jsem si ruce na prsou a demonstrativně sebou hodila do sedadla. Jakub se rozesmál, chytnul můj pás a zapnul ho. Pak se vrátil zpět na silnici a zařadil se do provozu. Vypadalo to, že z jeho strany bylo po hněvu.

Dívala jsem se ven z okénka. Uháněli jsme centrem města, ve tmě na mě svítily výlohy obchodů, semafory a reklamy. Milovala jsem noční jízdy. Kdyby ještě začalo pršet, bylo by to perfektní. Hlavu jsem si opřela o studené sklo a zavřela na chvilku oči. Najednou jsem byla strašně unavená, ač se se mnou točil celý svět. Nezbyla mi žádná síla na to, jakkoli s ním bojovat. Nechala jsem se unášet pohazováním auta a pomalu usínala. Netrvalo dlouho a auto zastavilo. Ospale jsem zamžourala do osvětlené podzemní garáže.

„Jsme tady.“ jemně mě pohladil po tváři a vyšel z auta. Odepla jsem si neohrabaně pás a snažila se najít kliku. Než jsem to ale stihla, dveře se otevřely a Jakub mi podával ruku. Ochotně jsem ji přijala. V těch šatech bych nejspíš jako dáma nevystoupila. 

Zavřel za mnou, ale nepustil mě a zamířil rovnou k výtahu. Stáli jsme vedle sebe a čekali, než přijede. Únava mě rychle přecházela. Vůbec jsem netušila, kde přesně se nacházím. Zvědavě jsem se dívala dokola a snažila se to zjistit, ale žádnou nápovědu jsem nenašla. Výtah dorazil a otevřel se. Jakub mě pobídl k nástupu, pak zmáčkl čudlík nejvyššího podlaží a spustil ruku. Dveře se zavřely. Najednou jsme se octli sami dva v malém uzavřeném prostoru a mně se zježily chloupky na celém těle. Úkosem jsem se na něj podívala.

„Rebeko…“ řekl spíše jako varování a snažil se dívat před sebe. Olízla jsem si rty a lítostivě vzdechla. 

„Do prdele!“ zavrčel, ve vteřině se ke mně otočil, popadl mě za boky a zvedl. Automaticky jsem mu dala nohy kolem pasu. Přimáčkl mě ke stěně, usadil na madlo, které tam bylo, a rukama mi zajel do vlasů. Než se mi přisál ke rtům, podíval se mi do očí s takovou divokostí, že mi okamžitě zvlhly kalhotky. Dnes si mě nevychutnával jako naposledy. Tvrdě mi vrazil jazyk do pusy, až jsem se málem udusila. Nebylo v tom nic romantického, nic něžného. Do jednoho polibku dokázal přenést všechen vztek, který na mě měl. Surově mě líbal, rukama si tiskl mou hlavu co nejblíž, aby byl schopný se dostat co nejhlouběji. Zasténala jsem rozkoší. Přesunul ruku na mou bradu, chytl mě za ni a prudce se odtáhl. Vzrušením jsem dýchala jako bych uběhla maraton. Nohy jsem měla pořád kolem jeho boků. Druhou ruku spustil z mé hlavy a smyslně, pomalu, ji přesouval po mém krku, přes bradavky pod saténovými šaty, hluboký výstřih, až k mé sukni, která teď byla nebezpečně vysoko vyhrnutá. Z místa kde stál, mi určitě viděl na kalhotky. Zastavil se těsně nad konečným lemem a lačně se na mě podíval. Čekala jsem, co se bude dít. Ani jsem nedutala, abych tuto chvíli nepřerušila. A pak se mě tam dotkl s takovou naléhavostí, až jsem se prohla v zádech. Vydala jsem neřízený hluboký sten.

Výtah se zastavil, cinkl a otevřely se dveře. 

„Néééé!“ vykřikla jsem rychleji, než jsem se stihla zastavit a oběma rukama jsem si zacpala pusu. Jakub se rozesmál. Byl to tak nádherný zvuk, jaký jsem snad nikdy neslyšela. A neuvěřitelně nakažlivý. Ve vteřině jsem se začala smát s ním.

„Pojď.“ hravě na mě mrknul a pomohl mi slézt z madla. Rychle jsem si stáhla sukni dolů a když jsem kolem něj procházela, plácl mě přes zadek. Stydlivě jsem se zachichotala jako malá holka. Vedl mě dlouhou chodbou, než jsme došli k obyčejným bílým dveřím. Z kapsy vytáhl klíče, vložil je do zámku a odemkl. Dveře se otevřely, vešel dovnitř a podržel je dokořán. Vstoupila jsem do jeho bytu jako když Alenka následovala zajíce a spadla do hluboké temné jámy. 

  • Reply
    Nietschová Bohumila
    18. 8. 2020 at 10:40

    Naaadhera!! Více netřeba psát! 😘 už teď se těším na pokračování!

  • Reply
    Veronika
    19. 8. 2020 at 11:11

    Je to boží 👍😄 😻 čte se to úplně samo, už se těším za týden 😊

  • Reply
    Kristyna
    20. 8. 2020 at 20:09

    Tak ja ted zhltla vsech 6 kapitol a nevim jak dnes usnu! Celou knihu by to chtelo! Nadhera Luci!

    • Reply
      Lucie
      20. 8. 2020 at 20:15

      děkuji moc!!! Budu se snažit to dopsat 🙂

Odpovědět