1. kapitola

Začalo to pozvolna. Jako když se v zimě díváte na oranžovou oblohu a cítíte ve vzduchu jiskření přicházející sněhové bouře. Přesně tak se to stalo. Žila jsem svůj život a v jeden moment si uvědomila, že spíš, než abych ho žila, pouze přežívám. Vzhlédla jsem a uviděla jeho tmavé podmanivé oči. Tehdy se něco změnilo. Dohnaly mě stíny promrhaného času, který už nikdy nevrátím. Zaplavily mě pocity dlouho zapomenuté a srdce zaplnil záchvěv vzrušení. Hluboko pod vrstvou prachu se probudil malý klíček a zapustil kořeny.

Když ke mně následující noc přišel manžel, miloval se pouze s mou schránkou. Já už tam nebyla. Duchem jsem lítala ve svých fantaziích a představách, zavřená v tmavém pokoji a obklopena vůní máty. Když skončil, odešel se umýt a nechal mě tam rozpláclou v mé nahotě. Přitáhla jsem si k bradě peřinu a přemohl mě žal. Uvnitř jsem zažívala muka, ale snažila jsem se nevydat ani hlásku. Slzy mi stékaly po tvářích a já byla vděčná za tmu, kterou jsme byli zahaleni. Vrátil se, lehl si vedle mě a otočil se na svou stranu. Dýka do srdce by byla milosrdnější. Polkla jsem bolest a upadla do neklidného spánku.

Každý den byl stejný. Než se všichni probudili, potichoučku jsem vstala, hodila na sebe kraťasy a triko, nazula tenisky a vyběhla. Ticho lesa, dunivé dopady mých chodidel a v pozadí rytmická hudba vycházející ze sluchátek. Rituál, který definoval každé mé ráno. Musela jsem si vyčistit hlavu a vyhnat dotěrné myšlenky a pocity, které se do mě zabodávaly jako malé jehličky. Pomáhalo to. Dokázalo mě to obvykle udržet zbytek dne soustředěnou a alespoň na pohled vyrovnanou. Obyčejně jsem uběhla něco mezi pěti a deseti kilometry, což trvalo necelou hodinku, než jsem zamířila domů. Ve dveřích jsem se minula s Tomášem. Zamumlal něco na pozdrav a odjel. Sam seděl na gauči a díval se na pohádky. V rychlosti jsem mu udělala kakao a cereálie, položila to před něj a odešla do sprchy. Zbývala mi pro sebe trocha času, kterou jsem si plánovala vychutnat. Byla to nejlepší část dne. Koupelnu zaplnil zvuk tekoucí vody a já ponořila hlavu do proudu. Postupně jsem se uvolnila, svěsila ramena a nastavila tvář horkým kapkám. Smývaly ze mě hořkost posledního týdne. Po delší chvilce jsem vypla vodu a zabalila se do županu. Hodnou chvíli jsem pak stála před skříní, nerozhodná, co si obleču. Nakonec zvítězily hnědé šaty s volánky do půli stehen. V pase jsem je stáhla páskem a na nohy si obula šněrovací sandály na platformě. Sam se zatím oblékl, hodil svačinu do tašky a vyjeli jsme směr škola a já pak do práce.

V autě mi hlavu klasicky zaplnily všechny povinnosti, které na mě čekaly. Musela jsem dotáhnout do konce organizaci večírku, který měl být následující den. Vše bylo zařízeno, zbývalo pouze potvrdit účast pozvaných a hlavně dohlédnout na realizaci. Nervózně jsem se dívala na hodiny pokaždé, když jsem stála v koloně. Čert vem ranní dopravu v Praze! Kdybych neměla tak komplikovanou cestu do kanceláře, jezdila bych metrem. 

Zaparkovala jsem v garážích pětipatrové prosklené budovy. Nahoru jel výtah a já ve třetím patře vstoupila rovnou do velké otevřené kanceláře. Můj stůl se nacházel přímo u okna, za což jsem byla nesmírně vděčná. Denní světlo mi dodávalo energii a pohled na život za zdmi mě uklidňoval. Nedokázala bych sedět uprostřed místnosti obklopena dalšími stoly a přepážkami. Jeblo by mně. 

Pohled mi vzápětí sklouzl na vázu s kytkou, která stála před mým monitorem. Nejistě jsem k němu přistoupila a všimla si připojeného vzkazu. Natáhla jsem se pro něj a otevřela ho.

„Pro tebe.“ 

Vzdychla jsem a rychle se rozhlédla. Kancelář byla zatím prázdná, jen pár kolegů sedělo u svých stolů a hleděli si svého. Sevřela jsem pěst a papír vyhodila do koše. Kytka byla moc hezká na to, aby měla stejný osud, ale u sebe jsem ji nechtěla. Vzala jsem ji a odnesla na stůl šéfové. Alespoň někdo z ní bude mít radost.

Usedla jsem za počítač a vrhla se do práce. Telefonát za telefonátem, potvrzování a reorganizace, hromada mailů a excelových tabulek mě zaměstnala takovým způsobem, že mě probralo, až když mi před nosem přistálo kafe. Zmateně jsem vzhlédla do zamračené tváře, abych vzápětí rychle sklopila zrak a zamumlala úsečné děkuji.

„Kytka se nelíbila?“ zeptal se potichu a položil ruku na můj stůl, těsně vedle mě. Na zátylku se mi zježily chloupky. Naprosté narušení mého osobního prostoru mě na chvíli ochromilo. Nad hlavou jsem cítila jeho dech. Zvedl se mi žaludek a to mě probralo. Prudce jsem se odtáhla a židlí odjela co nejdál do rohu. 

„Řekla jsem ti několikrát, že si nepřeji, aby ses takhle ke mně choval,“ sykla jsem směrem k němu. 

„Ale no tak, vždyť jsem ti jenom přinesl kafe,“ olízl si rty a dodal: „Sluší ti to.“ Zaznamenala jsem jeho chlípný pohled. Sjel mě očima od hlavy až k patě. Cítila jsem jak se mi svírá hrdlo a žaludek. Začala jsem panikařit. 

„Všechno v pořádku?“ ozvalo se mu za zády. Neochotně ustoupil a já vydechla úlevou. Stála tam Jana a přísně na něj hleděla.

„Proč by nebylo?“ drze opáčil a oplatil jí pohled. 

Byla to vrcholně nepříjemná chvilka, kterou naštěstí přerušila šéfová, když si mě zavolala do kanceláře. Vystřelila jsem jako raketa.

„Všechno v pořádku, Rebeko?“ zeptala se, když jsem za sebou zavřela dveře.

„Ano,“ přikývla jsem a přistoupila k jejímu stolu.

„A ta kytka?“ 

„Netuším, už tady ráno byla.“

Paní Fialová se zamračila, ale neptala se dál. Sklonila se nad papíry, zvedla ruku k nosu a posunula si brýle o kousek níž.

„Jak to vypadá s večírkem? Všechno zařízeno?“
„Ano. Každý potvrdil účast, hotel potvrdil organizaci a catering je také zařízen.“

„Věřím vám. Zatím vždy všechno dopadlo na jedničku. Tentokrát ale potřebujeme skutečně hladký průběh, máme tam důležité partnery.“

„Nebojte, všechno klapne.“
„Dobře, můžete jít,“ pokynula rukou a já se vrátila ke stolu. Nikdo už tam nebyl, pouze hrníček s kafem stál osamoceně před klávesnicí. Vzala jsem ho a vylila do dřezu v kuchyňce. Sedla jsem si zpět na své místo, ale už jsem se nedokázala pořádně soustředit. Ve čtyři jsem to vzdala. Vzala jsem si s sebou počítač, že budu pracovat ještě doma a zítra dopoledne vše dotáhnu do konce. 

Cestou jsem vyzvedla Sama z družiny a jela domů dělat úkoly. Kolem sedmé se vrátil manžel z práce. Zaslechla jsem cinkání klíčů zrovna ve chvíli, kdy se dovařila večeře. 

„Ahoj,“ unaveně pozdravil a usedl ke stolu. Rychle jsem mu naložila jídlo a šla koupat dítě. Když jsem Sama ukládala, vzala jsem do rukou krátkou pohádku a začala číst. Popravdě jsem si tuto specifickou chvilku dokázala užít víc než většinu věcí. Jeho blond hlavička mi ležela na břiše, já ho hladila po zádech a pokojem se nesl klid. Když usnul, vrátila jsem se do kuchyně. Tomáš už ležel u televize, přepínal programy a koukal do telefonu. Nalila jsem si skleničku vína a sedla si k němu. Chvilku jsem čekala, zda si budeme povídat, ale když byl potichu, vzala jsem si k sobě počítač a zavalila se prací.

Před půlnocí mě vyrušila zpráva. Podívala jsem se rychle na Toma, který už pochrupoval u sportovního kanálu. Věděla jsem, co tam bude, už když jsem sahala po telefonu.

„Neměla bys nosit tak krátké šaty, potom se divíš, že se nedokážu udržet.“

Pokrčila jsem nos a smazala to. Jako obyčejně. Oči mě už začínaly pálit a věděla jsem, že mě zítra čeká dlouhý den. Zodpovědně jsem tedy odložila laptop, dala si rychlou sprchu a ulehla. V noci mě vzbudil manžel, který se dotáhl do postele. Hodil sebou vedle mě a usnul. 

Ráno jsem nešla běhat. Nebyl čas. Pořádně jsem se nasnídala s vědomím, že nejbližší jídlo budu mít až na večírku, udělala Samovi svačinu a stihla si zabalit líčení, boty a šaty na večer. Do práce jsem na sebe bez přemýšlení natáhla obyčejné bílé šaty pod kolena a obula si pohodlné sandály. Odvezla jsem dítě do školy a letěla co nejrychleji do kanceláře. Večer jsem stihla většinu práce, nicméně hodně mi jí ještě zůstalo. V jedenáct měla být porada vedení. Šéfová ode mě chtěla několik výkazů, které jsem nestihla dodělat. Cítila jsem, jak mi stresem červenají tváře. 

Zbytek dne utekl jako voda. Jak jsem předpokládala, neměla jsem čas se ani najíst a pouze jsem doufala, že večer dopadne všechno tak jak má. Naše společnost si velmi vážila svých partnerů a pravidelně dělala luxusní večírky, na kterých dotahovala komplikovanější spolupráce do konce. Vše doprovázeno drahým pitím, výborným jídlem a hudbou. Měla jsem to ráda, ale vždy byl jeden večer zábavy vykoupen několika týdny stresu a břichabolu. Selhání by bylo v tomto případě rovno vyhazovu. A to jsem si dovolit nemohla.

„Rebeko, jdeš?“ zakřičela na mě přes celou kancelář Jana. Koukla jsem se na hodinky. Už bylo po páté.

„Hned!“ vesele jsem odpověděla, odhlásila se ze systému, vzala do ruky kabelku, tašku s věcmi a pytel se šaty. Nikdo už v práci nezůstal. Jako obyčejně jsem odcházela mezi posledními. Pospíchala jsem k otevřeným dveřím, které pro mě držela.

„Jednou se sem nastěhuješ,“ popíchla mě. Přivolaly jsme si taxi a rozjely se k hotelu. Auto jsem nechávala v práci, protože jsme všichni spali na místě, kde se konal večírek. Jako první jsme se stavily na recepci vyzvednout karty od pokojů. S Janou jsme měly společný, každá ale dostala vlastní klíč. Zaplať pán Bůh, dobře vím, jaká pařmenka je. Už teď jsem si byla jistá, že já rozhodně dlouho nevydržím. Vyjely jsme výtahem do pátého patra a vešly do pokoje. Shodily jsme ze sebe tašky a rychle se začaly chystat. Akce začínala v půl sedmé, zbývala nám tedy necelá půl hodinka na přípravu. Pro dvě holky s jednou koupelnou to byla docela výzva. Díky prohře v „kámen- nůžky- papír“ jsem byla na řadě až jako druhá. V rychlosti jsem na sebe patlala make up a nervózně kontrolovala čas.

„Co si oblékáš?“ nejistě jsem zakřičela, zatímco jsem si nanášela řasenku. Vedle v pokoji to podezřele bouchalo, než se rozlétly dveře a v nich stála postava jak vystřižená z titulky Vogue. V jemných sametových černých šatech, které jí obepínaly nádhernou postavu. Výstřih podtrhoval velikost a pevnost jejích prsou a úzký střih zase křivky jejích boků a kulatý zadeček. Otevřela jsem úžasem pusu a řasenkou si omylem udělala šmouhu pod okem.

„Kurva!“ zaklela jsem a snažila se to setřít tak silně, až mi zčervenala kůže a trochu otekla. „Nikam nejdu,“ prohlásila jsem při pohledu na sebe a na ni, a hodila líčení do tašky. 

„Prosím tě, neblbni a obleč se!“ rozesmála se, na chvilku zmizela a pak mi hodila pytel se šaty a zavřela za sebou dveře. Vzdychla jsem, ale poslechla. Zavěsila jsem pytel na háček a rozepla zip. Vypadly na mě starorůžové šaty s krajkou. Chvilku jsem si je prohlížela a prsty žmoulala látku, než jsem do nich vklouzla. Cítila jsem, že od posledního nošení mi byly těsnější. Neměla jsem ale možnost ani čas to řešit. Jediné, co mi zbylo bylo modlit se, aby v průběhu večera neruply. Potřebovala jsem pomoct se zipem na zádech, otevřela jsem tedy dveře a došla k Janě.

„Téééda Rebeko, fakt ti to sekne!“ vyjekla, když mě uviděla. Do tváří se mi nalila krev a já se stydlivě zaculila. Když mě zapínala, podívala jsem se na sebe do zrcadla zavěšeného na stěně pokoje. Velké modré oči byly dominantou mé tváře. Možná byly na mou tvář až příliš velké. Kdysi důvěrně známé, teď jsem je skoro nepoznávala. Jiskra byla dávno pryč. Malý nos posetý pihami, za které se mi ve škole děti často posmívaly. A plné rty, které by snesly více vrásek. Úsměv ale přišel v posledních letech pouze zřídkakdy. Tvář mi lemovaly zlaté lokny sepnuté do drdolu, ze kterého se mi pár pramínků samovolně uvolnilo. Nevypadalo to vůbec špatně, tak jsem to tak nechala. Šaty jsem měla ve skříni již několik let. Pořád ale vypadaly dobře. Celý vršek byl z krajky, rukávy mi sahaly po lokty a krk obepínal malý roláček. Pod průsvitnými vzory byla našita světlounce růžová spodnička, která zahalovala jen to nejnutnější. Od pasu se pak šaty rozšiřovaly do áčka a samovolně přecházely do plisované sukně sahající až k zemi. Obula jsem si smetanové lodičky, ze kterých mě bolely nohy už teď. To bude panečku dlouhý večer!

„Můžeme?“ vytrhla mě z myšlenek Jana a povzbudivě se na mě usmála. Přikývla jsem, vzala si kabelku a sjely jsme výtahem zpět k recepci. Spokojeně jsem se usmála nad označením cesty k hlavní večírkové místnosti. Několikrát jsem to totiž hotelu připomínala. Vešly jsme dovnitř. Prostor se už zaplnil lidmi. Našly jsme si místo bokem, abychom viděly na pódium a přitom byly blízko baru. Netrpělivě jsme čekaly na zahájení, které mělo začít každou chvíli. Zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Většinu lidí jsem znala, zdvořile jsme si zamávali nebo pokývli hlavou na pozdrav. Po pár minutách nastalo ticho a na pódiu se objevil ředitel našeho obchodního oddělení. Měl dlouhý a strašně nudný monolog o tom, kam jsme se jako společnost za poslední dobu posunuli, co vše jsme dokázali a jakou vizi budoucnosti má. Po dvaceti minutách mě začaly bolet nohy jako blázen. Očima jsem těkala po lidech a hledala místo, kam bych si mohla sednout. Klidně bych si teď sedla i generálnímu do klína. Zasmála jsem se té představě. A pak se to stalo. Mezi všemi přítomnými jsem narazila na pár tmavých očí, které mě zkoumavě sledovaly.