11. kapitola (1.část)

No tak teď jsem byla ráda, že dělám křena. Být v té sauně sama, tak by mě ochromil strach, z Petra totiž nekoukalo nikdy nic dobrého. A díky jeho věčnému stalkování jsem se v jeho přítomnosti vůbec necítila bezpečně. Chlípně se usmál a sedl si rovnou naproti mně. Zády se opřel o stěnu a sundal si prostěradlo, abych měla přímý výhled na jeho přirození. Odvrátila jsem hlavu a křečovitě sevřela uzel na mé hrudi. Neodhalila bych se, ani kdybych začala hořet. S nadějí jsem se podívala na hodiny. Ještě dalších 7 minut! 

„Jak se máš, Rebeko?“ zeptal se mě úlisný hlas ode dveří.

„Fajn,“ odpověděla jsem s hlavou upřenou na zem.

„V poslední době se mi nějak vyhýbáš.“ 

„Nedělám to záměrně.“ Hovno, dělám. Lžu, jak když tiskne.

„Hmmm. No, když říkáš.“ Nevěřil mi. Poznala jsem to na tónu jeho hlasu. Nakrátko jsem zvedla zrak. Byl nechutný. Na temenu hlavy měl už řídké vlasy, s narůstajícím věkem pořád víc plešatěl. Potil se. I po té chvilce, co tu byl, mu kapky stékaly po těle proudem. Na tváři se mu usadil odporný široký úsměv. Připomínal mi žábu, celá jeho lebka měla podivný tvar. Nemluvě o zbytku těla. Byl zarostlý, hrudník měl propadlý a pivní pupek se mu vzdouval pod žebry. Dál jsem se nedívala, jinak bych se byla rovnou pozvracela. Podívala jsem se na Janu. Ta si našeho hosta vůbec nevšimla, s Oskarem si něco šeptali a měli úplně u prdele, co se kolem nich děje.

„Klidně se podívej, mně to nevadí,“ slizce pronesl a začal si z těla otírat pot. Vydávalo to tak nechutné pleskavé zvuky, že i Oskar s Janou se od sebe konečně odtrhli a s odporem se na něj podívali. Petr si ničeho nevšiml, jednu nohu dal dolů a roztáhl se ještě víc. Udělalo se mi špatně. V mžiku jsem stála u dveří a dobývala se ven.

„Kampak jdeš?“ hlesl. Na zadku jsem pocítila dotek. Ihned jsem vypadla ven a prudce za sebou zavřela dveře. 

Otřásla jsem se hnusem a odešla ke sprše. Tady bohužel žádné dveře nebyly, prostě jsem se musela kousnout, odložit prostěradlo a stoupnout si pod vodu nahá. V rychlosti jsem se omyla a pak začala po žebříku stoupat do kádě. Když jsem dovnitř ponořila nohu, zrak mi zalétl k sauně. Petr seděl u skla, otřel si kus, aby viděl ven, a pozoroval mě. Okamžitě jsem hupla do ledové vody. Ponořila jsem se celá. I hlavu. Najednou nastalo zvukoprázdno. Tělo se mi volně nadnášelo, teplo z něj se postupně uvolňovalo. Vynořila jsem hlavu a nadechla se. Stres dnešního dne ze mě vyprchával. Chvilku jsem ještě setrvala, dokud mi to bylo příjemné, ale když už mi začaly tuhnout svaly, vylezla jsem ven. Než jsem se zcela postavila, omotala jsem si kolem sebe plachtu. Petr se pořád díval. Zamířila jsem se převléct do županu a pak jsem odešla do odpočívárny. Lehla jsem si na lehátko u otevřených dveří na terasu. Bylo něco po šesté a venku se už pomalu začínalo měnit světlo. Holé nohy mi ovíval studený vzduch a já si unaveně položila hlavu na skrčenou ruku. Za chvíli dorazili i Jana s Oskarem. Drželi se za ruce. Asi uznali za vhodné, že po tom maličkém výstupu dnes na šlapadlech už stejně všichni ví. Tak proč se schovávat. Janča si lehla na protější lehátko tváří ke mně. Usmívala se od ucha k uchu. Bylo to nakažlivé, do pár sekund jsem se začala culit s ní.

„Ty vole, Jani, já tě nepoznávám.“

„Viď?“ zasmála se a vzdychla. Oskar se diskrétně vzdálil na terasu a nechal nám prostor. 

„A teď jako co? Jste pár, nebo?“

„Asi jo. Já nevím.“ Zamračila se, ale pak se jí tvář zase rychle vyjasnila a dodala: „Neřeším, užívám.“

„Těším se s tebou.“ Úsměv mi trochu posmutněl. Byla jsem za ni ráda, neskutečně a upřímně moc, ale dopad mého vlastního života na mou psychiku byl horší než smrtící asteroid hubící dinosaury.

„Neboj, já vím, že na tebe ještě něco čeká.“ Chytla mě za ruku a silně ji stiskla.

„Já jenom doufám, že to nebude Petr v sauně,“ prohodila jsem s úšklebem. Jana nakrčila nos a napodobila dávení.

„Vidělas, co dělal? Normálně se mi nastavoval. A když jsem šla pryč, chytil mě za zadek, přísahám!“ 

„Rebeko, já to řeknu Oskarovi. Na minutu ho vyhodí.“

„Nebuď blbá,“ zastavila jsem ji. Neříkám, že bych se tomu bránila, ale takhle udavačsky někoho vyhodit nebyl můj styl. 

„Dobře. Ale ještě jednou na tebe sáhne a jdu to oznámit. To je harašment!“

„Fajn,“ vzdychla jsem a lehla si na záda. „V sedm musíme na večeři.“

„Tak to stihneme ještě dvě kola, ne?“ 

„No, jen pokud tam nebude Petr. Jinak tam nevlezu.“

„Neboj, my tě ochráníme,“ mrkla na mě. A i to tak bylo. Když jsme vešli všichni tři do sauny, Petr tam čekal. Jana mě odtáhla dozadu a zatlačila na úplný kraj, vedle mě si pak sedla ona a Oskar. Petr si nás chvíli proměřoval pohledem. A když mu došlo, o co tady jde, zabalil se zpět do prostěradla a odešel. Vydechla jsem úlevou. Janča se na mě obrátila a ukázala palec nahoru. Pak jsme se už mohli roztáhnout trochu více a užít si zbytek saunování. 

Na pokoj jsem přišla gumová jak panenka, nejraději bych si lehla a usnula. V břiše už mi ale poslední čtvrt hodinu celkem kručelo. A při vzpomínce, jak dokonalý oběd jsme měli, se mi sbíhaly sliny na večeři. 

Zítra ráno jsme odjížděli, dnes byl tedy lehký dress code vhodný. Vytáhla jsem z kufru bílou krátkou nabíranou sukni a květovaný překřížený crop top se spadlými rameny. Postavila jsem se oblečená před zrcadlo na dveřích. Jo, to by šlo. Schválně jsem si dala svou push-up podprsenku, abych měla co ve výstřihu ukazovat. Na nohy jsem si nazula růžové mokasíny. Dnes žádné podpatky, neměla jsem na ně náladu. Hlavně bylo v plánu protančit celou noc. Rozhodla jsem se totiž, že dnes pojedu až do rána. 

Vzala jsem si tašku s make-upem a šla se upravit. Mezitím už dorazila i Janča. Udýchaná. Zvědavě jsem na ni kývla hlavou. 

„Dneska tu asi spát nebudu,“ tajemně šeptla a pak na mě hodila takovou grimasu, až jsem vyprskla smíchy.

„Já ti normálně závidím. Co ty tady tento víkend prožíváš, to je masakr.“

„Ty bláho, jestli nebude šoustat jako bůh, tak se zabiju,“ pronesla a dramaticky sebou hodila do peřin.

„Zajímavé. Kdo by to byl řekl, že se dožiju dne, kdy se Jana Netolická zamiluje do chlapa, ANIŽ by s ním vůbec kdy spala.“

„Nedělej si ze mě srandu!“ zaúpěla a hodila po mně polštář. Netrefila. Rozplácl se vedle sprchového koutu a já se rozesmála.

„To dělá ta láska. Zatemnila ti všechny smysly! I tvou mušku!“ 

„Ty si kráva, fakt,“ zabručela a zabořila si tvář do druhého polštáře ležícího vedle ní.

Zavrtěla jsem hlavou a dále pokračovala v úpravě svého zevnějšku. To, jak jsem se kdysi nalíčila do baru na Jančiny narozeniny, jsem už nikdy nezkusila. Jemně jsem si tvář zatřela make-upem, nanesla pudr, tvářenku, trochu highlighteru a nakonec si dala řasenku. Na rty jsem používala jednu a tu samou barvu, světle růžovou. Vlasy jsem si vyfoukala, byly ještě mokré ze sauny. Nahřála jsem si kulmu a udělala své klasické lokny. Voila a byla jsem hotová. Za 15 minut.

„Ehm,“ odkašlala jsem si. Jana na mě otráveně otočila hlavu.

„Promiň, sim tě. Si to nějak bereš. Já to nemyslím vůbec zle, já jsem za tebe fakt hrozně ráda. Ale uznej, kdy se mi ještě naskytne možnost si z tebe udělat takhle srandu?“

„Fajn. Ale když já mám prostě strach.“

„Z čeho?“

„Nevím, prostě se bojím, že se něco posere.“

Sedla jsem si k ní a nadzvedla jedno obočí.

„Nebyla jsi to náhodou ty, kdo mi v sauně říkal, cituji: ‚Neřeším, užívám‘?“  

„To, že jsem řekla?“ sklesle se zasmála a podívala se mi do očí.

„Jani, hlavně nad tím tolik nepřemýšlej, nebo uděláš problém tam, kde není.“

„Máš pravdu…“

„Jo, mám. A teď se okamžitě obleč, jdeme pozdě!“

Janča vystřelila z postele a rychlostí blesku na sebe hodila jednoduché zelené šaty na ramínka, které se na jejím těle změnily na dokonale padnoucí designerský kousek. Neuvěřitelné. Skákala po pokoji, když si nasazovala červené boty na podpatcích, a u toho se snažila nanést alespoň nějakou vrstvu make-upu. Nakonec si vlasy zlehka pročísla hřebenem a šly jsme. Dva protipóly vedle sebe. Já modrooká blondýna, ona tmavovlasá zelenooká bohyně. 

V restauraci už to žilo. Díky bohu dnes nebyla organizovaná večeře u stolů, ale královský raut. Každý jsme si mohli vzít, co jsme chtěli. Na stolech už byly vyskládané lahve s pitím a hromady skleniček. Promnula jsem si ruce. Dnes to bude velké! V momentě, kdy jsme vešly dovnitř, se k nám prodral Oskar. Janča na něj zamrkala dlouhými řasami a stydlivě se usmála. Napětí mezi nimi by se dalo krájet. Já sama z toho začínala být nesvá, tak jsem se odpojila a šla si naložit jídlo. Z toho množství možností mi oči přecházely. Nedokázala jsem se rozhodnout, zda mám chuť na rybu, těstoviny, kuře, steak, nebo něco lehčího. Procházela jsem bezradně nahoru a dolů. 

„Taky nevím, co bych si dal,“ usmál se Lukáš, který se znenadání objevil vedle mě. 

„Příště bych asi měla jídlo objednávat sytá,“ zasmála jsem se. Bylo mi jasné, proč je tu toho tolik. V tom týdnu po rozchodu-nerozchodu s Jakubem jsem moc nejedla. Dělalo mi problém při organizaci se vůbec dívat na jejich nabídku, tak jsem to prostě objednala všechno. 

„Nepřehnalas to trochu?“ ozvalo se vedle mě z druhé strany.

„No, vypadá to, že asi jo. Omlouvám se, paní Fialová.“ 

Ředitelka nad tím mávla rukou, posunula si brýle výš a odešla si naložit plný talíř. 

„Tak já si dám asi ty žebra,“ rozhodně pravil Lukáš a odešel. Já tam ještě chvilku stála a pak si šla naložit obyčejný šopák a k tomu jsem si vzala kus grilovaného masa. 

U stolu mi Mirek nalil sklenici vína. Sám byl už značně společensky unaven. No, jestli pil už od té vířivky, tak jsem se ani nedivila. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jana seděla na druhém konci stolu s Oskarem. Naproti nim jsem zaznamenala další dvojici. A jo, to je asi ta, co mi zmiňovala tehdy Janča po své párty. Ženatý Martin a zamilovaná Kristýna. Výborně. Raději jsem se začala věnovat jídlu. Po chvilce jsem na sobě pocítila něčí pohled. Dloubal do mě tak dlouho, až jsem zvedla hlavu. Naproti seděl Petr a nespouštěl ze mě oči.

„Chceš něco?“ naštvaně jsem se zeptala. Už toho bylo víc než dost.

„Jo, něco by tady bylo,“ mrkl na mě a olízl si rty. 

„Neuvěřitelné.“ Zavrtěla jsem hlavou a napila se raději vína. Debil jeden.

„Hele, slyšel jsem dobře, že Skot odešel?“

Zakuckala jsem se. Po bradě mi stékala kapka, kterou jsem rychle hřbetem ruky utřela. Vzteky jsem třískla skleničkou o stůl.

„Nevím, co tobě je do toho.“

„Asi hodně, jelikož kvůli němu přijdeme všichni o práci.“ Nadzvedl jeden koutek rtů do arogantního úsměvu. 

„Hele, nech ji,“ bránil mě Lukáš, který si ke mně přisednul a zachytil konec našeho rozhovoru.

„Já se pouze nevinně zeptal, zda je pravda, že odešel. Ona na mě bezdůvodně štěká.“

„Přešla mě chuť k jídlu.“ Odsunula jsem talíř, vzala si sklenku a postavila se. Lukášova ruka okamžitě vylítla a chytla mě za předloktí. 

„Nechoď.“ Zmateně jsem se na něj podívala. A pak na Petra. Ten zúžil oči do malých štěrbin a propaloval jeho ruku pohledem. 

„Hele, já si jenom přesednu k holkám, jo?“ Neochotně mě pustil. Spěšně jsem zamířila k Janě. Ta nás z dálky pozorovala, a než jsem k nim dorazila, už mi odsouvala židli.

„Co se děje?“ zašeptala.

„Já nevím,“ roztřeseně jsem špitla a napila se ze sklenky. Nestačilo. Vypila jsem ji tedy na jeden zátah. Janča mi ihned nalila další, kterou jsem do sebe také naklopila.

„Ježiši Rebeko, jsi v pořádku?“

„Jo!“ křikla jsem a naznačila jí, ať mi znovu dolije. Už jsem ale brzdila. 

„Chceš jít ještě vůbec tančit?“

„Si piš!“ vystřelila jsem ukazováček do vzduchu a zasmála se. Kokoti. Jeden jak druhý.