KNIHA

11. kapitola (2.část)

28. 9. 2020

Kolem deváté jsme už byli všichni namačkaní v malém prostoru baru U Kormidla. Na alkoholu se znovu nešetřilo. Lítal jeden drink za druhým, vína a piva tekly proudem. Už jsem nepila. Od Jany narozenin jsem držela jakousi pomyslnou hranici únosnosti, kdy jsem věděla, že teď už mám dost a musím pít pouze vodu. Než jsem pak šla spát, byla jsem relativně v pořádku a ráno mi nebylo špatně. Parket se plnil. Já tam hopsala samozřejmě mezi prvními. Jana se občas přidala, většinou ale stáli s Oskarem na baru a pozorovali mě. Hlídala, viděla jsem jí to na očích. Nevadilo mi to, vždy se mi podařilo přemluvit nějakou holku na taneček. Tryskala ze mě energie a přenášela se na všechny kolem. Zanedlouho se do rytmu pohupovali všichni. Šťastně jsem skotačila, výskala, zpívala. Přede mnou se objevil Lukáš a podával mi ruku. Ochotně jsem ji přijala a dali jsme si skvělé číslo na Pomádu. 

„Jako můžeš mi říct, kde se to v tobě bere?“ houkla na mě Jana, když jsem se absolutně zpocená přiřítila k baru pro vodu. 

„Netuším, ale přesně tohle jsem potřebovala,“ vydechla jsem a vypila celou lahev na jeden hlt.

„Jdu na vzduch!“ křikla jsem na ni a prodrala se mezi lidmi ven.

Do zpocené tváře mě udeřil chladný vánek. Hlavou mi problesklo, že tu riskuji nastydnutí. Ale bylo mi to jedno. Obešla jsem bar a sedla si na lavičku, která stála bokem v přítmí. Natáhla jsem si unavené nohy a děkovala sama sobě za správný úsudek obout si pohodlnou obuv. Opřela jsem se o ruce a zaklonila hlavu. Byla jasná noc. Měsíc svítil vysoko na obloze, málem byl v úplňku. Ticho přehlušovala pouze hudba z baru a cvrkot cikád v nedaleké trávě. Všechno působilo tak klidným a pokojným dojmem. Uslyšela jsem kroky. Podívala jsem se směrem k baru. Někdo se ke mně blížil. Díky tmě jsem mu neviděla do tváře, ale ihned jsem ho poznala po první větě.

„Není trochu nebezpečné se potulovat večer venku sama?“

Petr.

„Vyšla jsem se jenom nadýchat čerstvého vzduchu,“ ozřejmila jsem mu a vstala. Popadl mě nepříjemný pocit, který mě děsil až do morku kostí.

„Hmmm. Dneska jsi plná energie.“ Udělal krok ke mně. Ohlédla jsem se. Za mnou byla pouze popelnice a vysoký plot. Neměla jsem kam utéct.

„No jo. Měla bych se vrátit, Jana na mě čeká.“

„Tak můžeš tu se mnou chvilku zůstat a povídat si, ne?“

Polkla jsem. Na zátylku se mi zježily všechny chloupky. Tón jeho hlasu ve mně vyvolával děs. Cítila jsem, jak se mi žíly plní adrenalinem.

„Já bych se ale radši vrátila. Je mi zima,“ řekla jsem co nejklidněji, jak jsem v dané situaci dokázala, a rázně vykročila proti němu. Snažila jsem se ho obejít, no on mě jednou rukou k sobě strhnul a hodil se mnou o zeď baru. Než jsem stihla vykřiknout, zacpal mi pusu dlaní. Vyděšeně jsem na něj hleděla. Zkoušela jsem ho od sebe odstrkovat, ale obratně mi druhou ruku vrazil pod krk a zatlačil. Začala jsem se dusit.

„Okamžitě se mnou přestaň bojovat, nebo to nedopadne nejlíp,“ přikázal mi. Kopala jsem kolem sebe nohama a snažila se nadechnout. Jeho stisk pouze zesílil.

„Slyšelas mě?“

Začínala jsem rudnout a plíce mě bolely nedostatkem kyslíku. Škrtil mě, díval se mi do očí a čekal. Ještě několik vteřin jsem se snažila od něj dostat, než jsem nakonec odevzdaně složila ruce. Chvilku mě pozoroval a pak mě pustil. Rozkašlala jsem se tak silně, až jsem se chytla kolenou. Nemohla jsem popadnout dech. Sípala jsem, chrčela a snažila se nasát vzduch. Nádech a výdech. A znovu. A znovu. Petr stál přede mnou a čekal. Když jsem se konečně dokázala nadechnout a narovnala se, znovu mě přitiskl ke zdi. Víc jsem se s ním neprala. Věděla jsem, co udělá a taky to, že tomu nijak nezabráním. Chtíč v jeho očích byl nad slunce jasný. 

Hrubě mě chytl, silně mi zmáčkl tváře k sobě, až se mi rty vykroutily do rybího óčka, a vrazil mi jazyk do pusy. Žaludek se mi obrátil vzhůru nohama a přepadla  mě slabost. Tělo se mi začalo samovolně klepat hrůzou. Odtáhl se.

„Věděl jsem, že budeš chutnat sladce,“ zachraptěl a olízl si slastně rty. Rukou se natáhl k mé sukni a začal se dobývat pod ni.

„A teď se podíváme na tu šťavnatou kundičku. Když jsem tě viděl v té sauně, věděl jsem, že dnes budeš moje.“

„Petře, prosím tě, přestaň,“ žadonila jsem a začala brečet. Rukama jsem mu odstrkovala ty jeho. Nemohla jsem ho nechat mi tohle udělat.

„Chceš, abych tě přinutil?“ křikl na mě, až mi na tváři přistály kapky jeho slin. V krku mi narostl děsem takový knedlík, že jsem už nedokázala říct ani slovo. Jenom jsem cítila, jak mi po tvářích tečou horké slzy a celé tělo se klepe šokem. Zaklel, bolestivě mi chytnul obě ruce do své a brutálně mi je zvednul nad hlavu. Cítila jsem, jak mi zápěstí do krve odřela chladná stěna baru. A bylo to. Právě dosáhl absolutně volného přístupu k celému mému tělu. Druhou rukou sjel po mých ňadrech dolů ke stehnu. Zaryl mi do něj nehty a pomalu se posouval výš pod sukni. Klepala jsem se jak osika, zalkávala se plytkými nádechy a slzy, přes které jsem už ani neviděla. Byla jsem absolutně ochromená, nedokázala jsem se více bránit. Silně jsem zavřela oči a snažila se vystoupit z těla. Jako by ani nebylo moje. Tohle se mě netýká. Nikdo mi neubližuje. Nejsem to já.

„Ty hajzle!“ ozvalo se několik metrů od nás. To se mi určitě jenom zdá. On odjel. Není tady.

„Já tě zabiju!“ zařval blíž a pak jsem byla najednou volná. Petr zmizel. Sesunula jsem se na zem a otevřela oči. Několikrát jsem zamrkala, abych byla vůbec schopna zaostřit. Petr ležel na zemi, na něm seděl Jakub a dával mu jednu ránu za druhou. Byl absolutně mimo. Běsnil, měl rudo před očima a nevnímal nic kolem sebe. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se tady děje. 

„Jakube, přestaň!“ křikla jsem a vrhla se k němu. Jedním pohybem mě ale odhodil pryč. 

„Jakube, vždyť ho zabiješ!“ zaječela jsem jako smyslů zbavená a sbírala se ze země, kam jsem upadla. Neposlouchal mě. 

„Jakube!“ zavřeštěla jsem a znovu k němu skočila. Sama jsem ale nezmohla nic. Byl v úplném afektu. Neslyšel, neviděl a jenom ho silně tloukl. Z baru vyšla Jana, šla mě zkontrolovat, kde jsem tak dlouho. Zaraženě zůstala stát uprostřed cesty a šokovaně si zakryla pusu rukou.

„Jano, prober se! Zavolej Oskara! Proboha, zastavte ho někdo!“ Hystericky jsem vřískala a znovu se snažila ho odtáhnout. Vůbec mě nevnímal. Mlátil Petra hlava nehlava. Ozvalo se prasknutí. Asi mu zlomil nos. Petr byl celý od krve, už zjevně v bezvědomí. Nehybně ležel na zemi. Brečela jsem, zalykala se slzami a pořád dokola ho prosila, ať přestane. Do pár vteřin ho naštěstí objaly silné paže a táhly ho pryč.

„Pusť mě! Já ho zabiju! Pusť mě!“ řval Jakub v totálním amoku a snažil se vymanit ze sevření. Vzhlédla jsem. Oskar ho držel pevně za hruď a snažil se ho dostat co nejdál. Jana se ke mně rozeběhla. 

„Sanitka je už na cestě. Jsi v pořádku?“ 

„Ne, já… Proboha Jani, vždyť oni ho zavřou!“ 

„Vstávej!“ přikázala mi a táhla mě směrem k Oskarovi a Jakubovi, který pořád vyváděl. 

„A dost!“ křikla, když jsme k nim přišly. „Okamžitě se dej dohromady, Skote! Oskare, dej jim klíče od svého auta.“ Ten ani nezaváhal a vytáhl je z kapsy.

„Vezmi ji někam pryč. Zmizte oba dva. My to nějak policii vysvětlíme, ale vy dva zmizte… Hned!“ zavřískala, když se Jakub ani nehnul a jenom tupě zíral do prázdna. To ho probralo a vzal si od ní klíče.

„Je to tamten černý Mercedes,“ ukázal Oskar směrem k parkovišti. Jakub mě hrubě popadl za ruku a vyrazil. Než jsme ale udělali krok, Jana ho ještě zastavila položením ruky na hruď. Jakub se nejdřív podíval na její dotek a pak přenesl divoký pohled k její tváři.

„Dáš na ni pozor, je ti to jasné?“ Myslela to vážně, z očí jí šlehaly plameny. Jak jsem ji znala, nejraději by mě někam odvezla sama. Což teď nebylo možné. Jakub stroze přikývl a pak mě táhl celou cestu až k autu. Neřekl ani slovo. Hruď se mu prudce zvedala a čelist měl tak silně zaťatou, až jsem si byla jistá, že mu srostly zuby k sobě. Otevřel mi dveře a nacpal mě dovnitř. Byla jsem zticha. Z křiku mě bolel celý krk. Spěšně oběhl auto a nasedl vedle mě. Ruce položil na volant, v mžiku nastartoval a prudce vyrazil pryč. Zadívala jsem se do zpětného zrcátka mizejícího rezortu. A tak hezky ten večer začal…

  • Reply
    Betty
    28. 9. 2020 at 20:00

    Tak som sa do toho zacitala, a už aj koniec, už nej je kniha. Na jeden dych pomaly som to čítala 😁

  • Reply
    Radka Poustková
    28. 9. 2020 at 20:24

    Jezis, ja se tak tesim na dalsi dil! A na knizku!

  • Reply
    AnnaSoban
    28. 9. 2020 at 21:42

    Jen ta pulkapitola je proste malo. 🙂 zase mam hlavu plnou fantazie a moznosti pribehu….

  • Reply
    Monika
    2. 10. 2020 at 14:07

    Božíííí 🙂

  • Reply
    Katka
    3. 10. 2020 at 2:55

    Obětovala jsem několikrát svůj spánek, abych měla chvilku pro sebe a mohla si přečíst tyto kapitoly. Čte se to samo a knížka bude úžasná.🥰

    • Reply
      Lucie
      3. 10. 2020 at 8:04

      děkuji moc 🙂

Odpovědět