Leden
Seděla jsem na světlé pohovce kanceláře a přemýšlela, zda je to ta nejlepší volba barvy. Snažila jsem se sama sebe rozptýlit, abych nebyla tak krutě nervózní. Nevadila mi terapie. Vadilo mi mluvit o věcech, které mě neustále zraňovaly. A hlavně mluvit o člověku, kvůli kterému jsem v první řadě seděla na světlém gauči, o kterém jsem právě vedla hlubokou vnitřní úvahu. Po chvilce jsem zvedla hlavu k hodinám na stěně a hypnotizovala ručičky pohledem. Doktorka Nováková chodila vždy na minutu přesně. Nikdy v kanceláři neseděla dřív a nikdy nedorazila později. Asistentka mě usadila, přinesla mi sklenici vody a odešla. Vypila jsem ji na jeden hlt. Vyschlo mi v krku jako pokaždé, když jsem usedla. Rukama jsem si prošla po stehnech, abych si uhladila sukni a zároveň utřela potící se dlaně. Dveře se konečně otevřely a vešla zralá žena kolem čtyřicítky. Husté hnědé vlasy měla vyčesané do dlouhého ohonu, který se jí při chůzi pohupoval ze strany na stranu. Na sobě měla obtažené džíny a volný bílý svetr. Vždy působila takovým ležérně elegantním dojmem a já ji pokaždé sledovala jako oblíbený seriál v televizi. Když prošla s milým úsměvem kolem mě, nasála jsem vůni jejího těžkého květinového parfému. Položila si na stoleček vpravo ode mě kafe v cestovním hrnku a posadila se do pohodlně se tvářícího křesla. To bílé nebylo.
„Jak se dnes máte, Rebeko?“ zeptala se mě, zatímco si z tašky vytahovala zápisník s perem. Když se narovnala, položila si je na kolena a vzala do ruky hrnek. Pila z něj a čekala na odpověď. Nespouštěla ze mě oči, které působily za velkými kulatými brýlemi ještě o něco zeleněji, než ve skutečnosti byly.
„Docela dobře, děkuji,“ plaše jsem odpověděla a nervózně se zavrtěla na sedačce.
„Je něco, o čem si dnes chcete povídat?“ Dívala jsem se na ni, jak znovu položila kafe na stolek, chytla zápisník a přehodila si nohu přes nohu. Působila křehce, byla hodně hubená a malá. Já ale už po první schůzce věděla, že zdání klame. Její vystupování bylo velmi rázné a sebevědomé.
„No, ani ne,“ odpověděla jsem po chvilce přemýšlení. Nic z toho, o čem jsme se tady bavily, jsem probírat nechtěla.
„Berete pořád léky, které jsem vám předepsala?“
Přikývla jsem. Od té doby jsem přestala mít halucinace a deprese. Alespoň nějaký posun kupředu.
„Jak to teď vypadá u vás doma?“ Otevřela téma a moje sezení začalo. Vzdychla jsem.
„Nic moc. Tomášovi jsem konečně řekla, že se chci rozvádět.“
„Tak to je dobře. Jak na to reagoval?“ Zvedla jsem k ní hlavu. Už měla v ruce tužku a zapisovala si poznámky. Nervózně jsem se podívala zpět na své ruce a nípala se v nehtech.
„Rebeko?“ Nadzvedla obočí a čekala. Znovu jsem se zhluboka nadechla a pokračovala: „Ne moc dobře. Začal mi vyhrožovat, že mi vezme Sama.“
„A jak jste na to reagovala vy?“
„Nic jsem neřekla. Nemám energii se s ním hádat.“
Doktorka přikývla, něco si zapsala a pak se na mě znovu podívala. „Co si o tom myslíte? O celé té situaci?“
Pokrčila jsem rameny. Otočila jsem se na pohovce, položila hlavu na polštář a lehla si. Zavřela jsem oči, abych mohla trochu přemýšlet. Začínala se mi točit hlava a emoce přebíraly kontrolu, což jsem úplně nechtěla. Zamnula jsem si čelo a řekla: „Já myslím, že se mě snaží vydírat. Chce mě zpět a jediné řešení vidí přes Sama.“
„Dobře. A myslíte, že kdybyste se vrátila, něco se změní? Nebylo by tedy dobré to třeba ještě zkusit?“
„Nemůžu…“ vydechla jsem a hlavou mi probleskla vzpomínka na Jakuba. Málem mi puklo srdce. Sevřela jsem pěsti a čekala, než to odezní.
„V pořádku, Rebeko?“
„Ano. Už ano. A ne, nemyslím si, že by se něco změnilo. Já už vlastně ani nemám sílu bojovat. Nechci. Nemůžu. Zaprvé ho nemiluji a vím, že už nikdy nebudu. Zadruhé vím, že se nezmění. On mi nedokáže dát to, co potřebuji. A není to jeho chyba, není to ničí chyba. Prostě je jiný a já na to přišla dost pozdě. Mám ho ráda jako člověka a vždycky budu, protože je to Samův táta. A vím, že uvnitř je to hodný chlap. Ale to je vše, já už v té frašce pokračovat nedokážu.“
„Dobře, Rebeko. To je poprvé, co jste si něco takového přiznala. Teď je potřeba, abyste to řekla i Tomášovi. Sedla si s ním a předestřela mu svůj pohled na věc. Nemůžete být pořád potichu, když vám vyhrožuje nebo vámi manipuluje. Z mého hlediska vás potřebuje pouze ovládat. Když mu ale seberete otěže, možná vás začne konečně poslouchat. Doufám v to v zájmu Sama. Co jsem pochopila z vašeho vyprávění, otec je dobrý.“
„Je výborný táta. Nikdy bych nechtěla narušit to, co se Samem mají.“
„Ano. A myslím, že ani on to narušit nechce… Řekněte mi, Rebeko, vlastními slovy, jaký byl Jakub.“
Kousla jsem si do jazyka a v hrudi se mi začala znovu rozpínat temná chapadla. Otočila jsem se na bok a schoulila se do klubíčka.
„Vím, že je to těžké a bolí to. Ale zkuste to, prosím.“
Zavřela jsem silně oči, otevřela pusu a slova se ze mě linula jako vodopád. „Byl panovačný. Dominantní. Potřeboval mít nad vším a všemi kontrolu. Pokud si něco usmyslel, muselo to tak být. Často byl krutý, až nelítostný. Zprvu mi to ubližovalo. Když jsem ale zjistila více o jeho minulosti, pochopila jsem, proč je takový. Dokázal mi dát vše, co jsem kdy chtěla. Dokázal ve mně zažehnout každou buňku v těle a dal mi pocit, že jsem jediná na světě. Ta nejdůležitější. Nevím, zda mě miloval. Ale ráda se přesvědčuji, že ano.“
„Rebeko, teď se vás zeptám na něco intimního,“ na chvilku se odmlčela, abych se snad psychicky připravila, a dodala: „Byly chvíle, které jste strávili společně bez toho, abyste měli sex?“
Zamrkala jsem překvapením. Takovou otázku jsem nečekala. „Já nevím, nevzpomínám si,“ řekla jsem nakonec.
„Tak to zkuste. Zamyslete se.“
Přehrávala jsem si náš příběh dokola. Od začátku do konce. Věděla jsem odpověď hned, jak se zeptala. Akorát jsem se bála, kam nás její výsledek zavede. Vždy jsme měli sex. Od začátku byla mezi námi animální přitažlivost, které se nedalo vzdorovat.
„Ne, vždy jsme měli sex.“
„Dobře, teď se vám asi nebude líbit, co vám řeknu. Podle toho, co jste mi říkala v náznacích na předešlých sezeních a co jste mi řekla teď, má Jakub asi celkem velký problém. A místo toho, aby vyhledal pomoc a řešil ho, postavil kolem sebe zdi, které střeží jako voják. Vy jste se možná dostala za hlavní bránu, do hradu už ale nikoliv. Nechala jste se ovládat a manipulovat sebou přesně tak, jako to bylo s Tomášem. Rebeko, co to vypovídá o vás?“
Prudce jsem se posadila a otočila se na doktorku. „To tak ale není. Jakub mě neovládal.“
„Bohužel z mého pohledu ano. Dělal to způsobem, kterým jste mu to dovolila a který vám připadal normální. Rebeko, nejsme tu od toho, abychom opravovaly vás po Jakubovi. Jsme tu od toho, abychom přišly na to, proč jste tam, kde jste. A proto musíme začít v minulosti. Když jste byla dítě. Je potřeba se vrátit zpět. A já chci slyšet o vašich rodičích, o tom, jaké jste měla dětství.“
Zamračila jsem se. „Normální, nic zvláštního se nestalo. Nevím, co hledáte. Nebyla jsem zneužívaná nebo týraná.“
„Na to se neptám, Rebeko. Povězte mi o svém otci.“
„Nemám otce.“
Doktorka Nováková na mě chvilku hleděla beze slov. Pak se napila kafe, opřela se pohodlně do křesla a začala si zase něco psát.
„Rodiče jsou tedy rozvedeni?“
„Ano. Rozvedli se, když mi bylo asi dvanáct.“
„Co si z toho období pamatujete?“Lehla jsem si zpět na pohovku, rukama si zakryla tvář jako malé dítě a v myšlenkách se vrátila zpět do doby, která byla pro mě zapomenutou částí života a kterou jsem si nerada připomínala.
Žádné komentáře