5. kapitola

„To, co se stalo dnes v kuchyňce…“

„…se už nebude opakovat.“ dokončil za mě větu. Ač jsem měla v úmyslu říct to sama, z jeho úst mě tato slova překvapivě zabolela. Nevím, proč jsem čekala, že bude alespoň trochu bojovat. Jsem blbá.

„Fajn.“ zašeptala jsem, ruce jsem si položila do klína a zadívala se na ně. 

„Protože jsi vdaná.“ pokračoval.

„Ano.“ přikývla jsem, pořád pohled upřený dolů.

„Protože tvé manželství je evidentně šťastné.“

Tohle už znělo sarkasticky. Prudce jsem se narovnala a ofenzivně se na něj podívala.

„Co ty víš? To není tvoje starost!“

Jakub rozhodil rukama: „Promiň, jenom konstatuji, co vidím. Jsi tady se mnou. Za celou dobu ti ani jedinkrát nikdo nezavolal a to jsi měla jet domů, předpokládám. Stačí se na tebe podívat a celá mi tady rudneš. A co teprve, když se k tobě přiblížím. Už teď vím, že si pod stolem mačkáš k sobě stehna, snažíš se ulevit si a přitom s tebou pouze mluvím.“

Zrudla jsem vzteky. Neměl právo se mnou takhle mluvit. Co mě ale štvalo ještě víc – jak mě měl přečtenou. Vybouchla jsem.

„Nic nevíš, Jakube. Žádné manželství není dokonalé. Ani to mé. To ale neznamená, že se tady budu s tebou pouštět do nějakých aférek.“

„A kdo říkal, že chci mít s tebou aférku?“ prohodil posměšně a vytáhl koutek úst do arogantního úsměvu. Au, tak tohle byla ošklivá podpásovka. V mžiku jsem stála na nohou, popadla svou kabelku a vystřelila z místnosti. 

„Neshledanou, Mani.“ Stihla jsem prohodit, když jsem kolem něj rychle procházela. Zmateně v ruce držel dva talíře těstovin a těkal pohledem mezi mnou a místem, kde seděl Jakub. Vyrazila jsem dveře, vyšla ven a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Bylo to, jako bych měla poslední hodinu srdce v kazajce, která se neustále utahovala. Teď konečně trochu povolila a horký vzduch mi zaplnil plíce. Zamžourala jsem do sluníčka, které už začínalo zapadat. Fajn, co teď? Rozhlédla jsem se kolem sebe a vyrazila směrem na parkoviště. Zavolám si Uber nebo tak něco. Hlavně ať už jsem pryč. Nestihla jsem ale udělat ani pár kroků, když mě někdo chytnul za paži a prudce otočil. Narazila jsem do Jakubovy tvrdé hrudi a zahalila mě jeho vůně. Tentokrát jsem byla ale silnější. Zvítězil hněv nad chtíčem.

„Pusť mě!“ křikla jsem a vytrhla se mu.

„Rebeko, přestaň!“ přikázal mi a jediné, co mě napadlo, bylo ukázat na něj prostředníček. Jala jsem se znovu k odchodu a udělala pár kroků, než mě hrubě popadl a přitiskl k sobě. 

„Dej mi pokoj!“ bránila jsem se zuby nehty. Bouchala jsem mu pěstmi do prsou a snažila se dostat z jeho sevření. Utéct co nejdál. Já tohle nechci. Chybí mi můj poklidný život bez dramat. Stereotyp. Holka, kterou jsem ráno a večer vídala v zrcadle. Ne tohle submisivní alter ego.

„Neukázala jsi mi právě fakáče, že ne?!“ přidal na intenzitě hlasu, což mi bylo úplně jedno. Nadále jsem s ním bojovala. 

„A dost!“ vyštěkl, sehnul se, podrazil mi nohy a vyhodil si mě přes rameno. Šokovaně jsem vykřikla.
„Jakube, jsi normální? Okamžitě mě pusť dolů!“ vřískala jsem a snažila se mu vymanit. Už tak krátká sukně se mi vyhrnula ještě výš a já měla najednou půlku zadku venku. V sekundě mi tam přistála taková rána, že se ozvalo plesknutí po celém parkovišti.

„Tys mě právě uhodil?!“ zaječela jsem.

„Jestli se okamžitě neuklidníš a nebudeš zticha, dostaneš další. A tentokrát pořádnou. Lepší sukni a kalhotky sis na to obléct nemohla.“ Zčervenala jsem studem, když jsem si uvědomila, že mám na sobě krajkové brazilky, které jsem si kupovala asi před týdnem. 

„To si nedovolíš! Pomoc!“ hulákala jsem po celém parkovišti. Jakubovo štěstí a moje smůla byla, že tam zrovna nikdo nebyl. Proklatá zapadlá restaurace. Než jsem stihla něco vymyslet, dostala jsem další ránu. A ta, jak mi bylo slíbeno, stála za to. Zadek jsem měla v jednom ohni. Zavzlykala jsem.

„Pustím tě, ale budeš zticha a nebudeš utíkat. Ano?“

Rezignovaně jsem přikývla. 

„Nic neslyším.“

„Ano!“ vyjekla jsem a zadržovala slzy ponížení, které se mi hrnuly do očí. Jakub mě opatrně postavil. Ulevilo se mi, když jsem pod nohami ucítila pevnou zem. Neměla jsem ale sílu se na něj podívat, tak jsem raději hypnotizovala svoje boty.

„Rebeko?“ oslovil mě měkce. Byla jsem zticha, pohled jsem pořád upírala do země a cítila se… Bože, ani nevím jak jsem se cítila. Zmateně, naštvaně, zlomeně a hlavně slabě. Jakub mě chytl za bradu a zvedl mi hlavu. Naše oči se setkaly.

„V pořádku?“ nadzvedl obočí a snažil se v mé tváři najít odpověď. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale jeho stisk zesílil. Neměla jsem šanci. 

„Uhodils mě.“ špitla jsem a rychle zamrkala, abych rozehnala slzy.

„Ano. A varoval jsem tě. Jsem muž činu, Rebeko, já nemluvím do větru. Co řeknu, to platí.“ v očích mu nebezpečně zablýskalo a mně se sevřel žaludek. 

„Příště poslechni na první dobrou a nebojuj se mnou. A už vůbec na mě nezkoušej tyhle vulgární gesta. Dobře si zapamatuj, že já si rozhodně vždy dovolím to, co chci… Ale nechtěl jsem být zlý.“ dodal jemně a pozoroval mě. 

„To je jedno.“ pokrčila jsem rameny.

„Není to jedno. K tomu, co jsem řekl uvnitř… za to se omlouvám. Já to nemyslel tak, že bych s tebou nechtěl šukat. Protože chci! V poslední době je to to jediné, na co myslím. Já jenom… Ach bože, Rebeko…“ vzdechl, pustil mě a zamnul si zátylek. Zmateně jsem na něj hleděla. Jakub Skot se omlouvá? Mám nějak reagovat? Nebo být raději zticha? Nervózně se ošil, pak svraštil čelo a podíval se na mě zpoza vlasů věčně mu padajících do očí. Opatrně přistoupil blíže. Srdce se mi u toho pohledu zastavilo. Kolem nás se opět začala zvedat vlna chtíče. Děsila jsem se toho, co se stane, když se přes nás přelije. Pomalu natáhl ruku, jako by se bál, že mu znovu uteču. Lehce mi přejel prstem po tváři. Když jsem neucukla, o krok přistoupil a chytl mě kolem pasu. Cítit jeho silnou ruku na svém těle ve mně vyvolávalo salvy hluboké radosti. Pohlédla jsem mu do tváře. Ten arogantní, namyšlený a přísný Jakub byl pryč. Přede mnou stál cizí člověk, kterého jsem neznala, avšak na malou chvilku jsem ho mohla zahlédnout uvnitř restaurace, když mluvil s Manim. Byl to někdo vroucný, zranitelný a lidský. Hluboko v jeho očích jsem spatřila jeho duši, skrytou před celým světem. Bolavou. A já vzplanula tak rychle jako hoří listy knížky hozené do ohně. Chtěla jsem ho v té jediné vteřině víc, než cokoliv jiného. Potřebovala jsem tu duši polaskat, potěšit a být v její blízkosti, jak jen to šlo. Oba jsme něco úpěnlivě hledali. Sehnul se ke mně a tentokrát jsem mu vyšla vstříc. Jeden jediný ukradený polibek letního večera. Jenom po tom prahlo moje srdce. Když mě zahalila vůně máty, v břichu se mi rozletělo milion motýlků. Opatrně si mě přitáhl těsně k sobě. Cítila jsem v jeho doteku jemnost, na kterou jsem nebyla zvyklá, možná i pokoru a strach. Druhou rukou mi zastrčil pramen vlasů za ucho a palcem mi projel po čelisti. Topila jsem se v něm. A bylo mi to jedno. Z hrdla mi ujel hluboký frustrovaný sten. Jakub se pousmál a přiblížil se těsně k mým rtům. Cítila jsem na nich horkost těch jeho, a tehdy, právě v ten nejvytouženější moment, mi nezvaně zazvonil telefon a přerušil tuto vzácnou chvilku. Jakub se zarazil. Pořád jsem se mu nabízela, mobil nechala mobilem a neuhnula jsem ani o píď. V jeho očích se ale najednou něco změnilo. Uzavřel se. Jakoby mě kouzlem od sebe odhodil, prudce jsem ucukla a udělala velký krok dozadu. Chladně zvedl hlavu, napřímil záda a já věděla, že jsem ho ztratila. Že ta chvilka byla pryč. Přede mnou stál starý, známý, zatvrzelý Jakub. S povzdechem jsem otevřela kabelku a vytáhla z ní mobil. Na displeji se objevilo Tomášovo jméno. 

„Musím domů.“ oznámila jsem bez očekávání jakékoliv odpovědi. Měla jsem pravdu. Žádná nepřišla, Jakub stroze přikývl a beze slova zamířil k mému autu. Sklesle jsem ho následovala a v duchu proklínala celý vesmír. Jeden jediný upřímný vzájemný polibek, to je vše, co jsem chtěla. Je to tak moc? U dveří mi lhostejně podal klíče.

„A ty?“  zaraženě jsem se zeptala. Jeli jsme sem přeci společně.

„Já si zavolám taxi.“ odpověděl odměřeně a otevřel mi dveře. Rychle jsem nasedla a obrátila se, že se rozloučím, ale zavřel mi dveře před nosem. Sklapla jsem naprázdno pusou. Absolutně jsem nechápala, co se s ním děje. Podívala jsem se do ruky, ve které jsem pevně tiskla klíče, až se mi otlačily do dlaně. Roztřeseně jsem je vložila do zapalování a nastartovala. Na okně se mi ozvalo hlasité zaklepání. Zmateně jsem začala hledat čudlík, abych ho otevřela. Podařilo se mi otevřít všechna čtyři. 

„Opatrně.“ hlesl, zatímco se díval někam za auto. Nečekal, obrátil se na patě a odcházel. Okamžitě jsem zase okna zavřela a vyjela. Nechtěla jsem tam zůstat už ani o minutu déle. Nemohla jsem vůbec dýchat, uprostřed hrudi jsem cítila pulzující bolest. A každým ujetým metrem se zvětšovala. Nedalo mi to a podívala jsem se ještě do zpětného zrcátka. Stál tam. Díval se za mnou, zlomeně a shrbeně. Chtělo se mi brečet. A tam, přesně v tu chvíli, jsem se do Jakuba Skota zamilovala.

…

Domů jsem přijela úplně rozhozená. Sam už naštěstí spal, Tomáš se díval na fotbal. Vešla jsem do kuchyně a položila tašku s nákupem, který jsem cestou udělala, na linku. 

„Čau. Máš?“ bylo to jediné, co mi řekl. Ani se mým směrem nepodíval. 

„Jo.“ vzala jsem koupené studené pivo, otevřela jej a odnesla mu ho. 

„Dík.“

„Jak bylo v práci?“ snažila jsem se o konverzaci, zatím co jsem vybalovala nákup a ukládala ho do lednice. 

„Jo, dobrý. Jako vždy.“ 

„Co Sam?“

„V pohodě. Byla tady mamka na hlídaní.“

„A ty?“ zarazila jsem se se šunkou v ruce. Tohle mi nikdo nedal vědět. 

„Musel jsem něco zařídit.“

„Aha.“ klasika. To bylo vše, co jsme si řekli. Když už jsem poklidila nepořádek, který tady po celém dnu zůstal, odešla jsem do sprchy. Dokud jsem nebyla úplně nahá, ještě jsem se držela. Ale ve chvíli, kdy jsem si na tělo pustila horkou sprchu, už jsem déle nemohla, sedla jsem si do kouta pod proud a pustila vše ven. Brečela jsem za všechny své touhy, za ty splněné i za ty očekávané. Brečela jsem za doteky, které mi byly ukradnuty ale i ty, které mi byly vnuceny a které mě pálily na kůži doteď. Brečela jsem za slova plná vášně a skryté pravdy, ale i za ta nevyřčená, propálená do srdce, ocejchována do duše. Brečela jsem pro štěstí, které mám a pro život, který jsem mít mohla. Brečela jsem za vděčnost, kterou jsem cítila, ale stokrát víc za lítost a hněv, který mě poslední týdny ovládal, měnil a dělal ze mě člověka, mně absolutně cizího a nepoznaného. A brečela jsem pro své slzy, které tekly proudem, rozpouštěly se ve vodě a ztrácely se v odpadu mých snů…

Do postele jsem padla absolutně vyčerpaná a okamžitě usnula. 

Ráno bylo těžší než obyčejně. Ani běhat jsem nešla. Po včerejšku jsem se cítila pořád slabá. Dotáhla jsem se pomalu do kuchyně a sedla si na židli. Poprvé v životě jsem vážně přemýšlela nad tím, že si v práci vezmu sick day, zalezu si zpět pod peřinu a budu se celý den utápět v depresi a lítosti nad svým dosavadním životem. Tato myšlenka byla velmi lákavá, ale rychle jsem ji ze sebe setřásla. Takhle nechci fungovat. Nemůže mě přeci dostat do kolen jeden arogantní vůl, co si myslí, že mu patří celý svět. Včetně mě. Naordinovala jsem si autopilota. Vypla jsem mysl a soustředila se pouze na úkony. Udělala jsem snídani. Pak kafe. Vzbudila jsem Sama a oba jsme se najedli společně u stolu. Oblékla jsem si džíny a halenku. Venku stejně pršelo. Pomohla jsem Samovi připravit se do školy. Nazula jsem si tenisky, vzala si věci do práce a vyrazili jsme. Když Sam vystupoval z auta, zaklepal mi na dveře. Otevřela jsem je a on mi skočil do náruče a silně mě objal. Tiskla jsem jeho drobné tělíčko a cítila energii, která z něj do mě proudila. Předal mi kus sebe, aby mi bylo lépe. Vtiskl mi na tvář rychlou mokrou pusu a rozeběhl se za kamarády. Vyjela jsem a cestou si utřela slzu, která mi stekla po tváři. Mám prostě to nejlepší dítě pod Sluncem. 

Ani nevím jak jsem se ocitla v kanceláři. A ani jsem nemrkla a půl dne bylo pryč. Z katarze mě vytrhla až Jana, když se u mě zastavila a poplácala mě po zádech. 

„Jsi v pořádku? Chodíš tady jako mrtvola.“

„Co? Jo, jo, všechno je ok.“ koktala jsem a snažila se zorientovat v čase.

„Bože, Rebeko, takhle jsem tě ještě nikdy neviděla.“ u kořenu nosu se jí objevila hluboká vráska. Dělala si očividně starosti. Já jsem jenom mávla rukou a usmála se.

„Fakt se nic neděje.“

„Tak dobře, řekněme, že ti věřím. Vstávej, zajdeme na oběd.“ Podívala jsem se na ty kopy papírů kolem mě, ale bylo mi to tak nějak jedno. Zarazila jsem se nad pro mě absolutně neznámým pocitem. Je mi to jedno??? Bože Rebeko… Ty fakt nejsi v pořádku. Vzala jsem si ze stolu kabelku a vyrazily jsme. Naproti firmě byla hezká sushi restaurace, kam jsme pravidelně chodily. Sedly jsme si na místo u okna, které bylo tak nějak už naše a studovaly menu, které jsme už stejně znaly z paměti. Když přišel číšník, stačilo říct: „To co vždy.“ a měly jsme objednáno. Jana mě zkoumala pohledem, ale nic neříkala. A já se snažila tvářit normálně. Bůh ví, jak jsem doopravdy vypadala.

„Nezapomnělas?“ prolomila nakonec ticho. Nechápavě jsem se zamračila.

„V pátek. Mám narozeniny. A oslavu.“

„Zapomněla!“ bouchla jsem si do čela a naštvaně zaúpěla. Já jsem fakt kráva.

„Tak si to koukej nějak zařídit. Bez tebe žádnou oslavu nechci.“

„Neboj, já to nějak udělám.“ ujistila jsem ji a napila se vody, která mi právě dorazila.

„A dlužíš mi i večeři.“

„Jakou?“

„No za to, že jsem místo tebe předevčírem odnesla Jakubovi tu složku.“

„A jo! Já na to úplně zapomněla!“ vytřeštila jsem oči. Jak jsem mohla zapomenout? Díky tomu mému kousku se pak stalo to, co se stalo v kuchyňce… Přišlo mi to vzdálené, jakoby od toho momentu uběhly týdny, ne dny.

„No, tak teď už jsem ti to připomněla.“

„A? Něco se stalo?“ zajímala jsem se se zatajeným dechem. Vůbec nebyl prostor tohle probírat.

„Já ti nevím. Měla jsem z toho divný pocit. Když jsem přišla, Jakub seděl v obleku u stolu s nějakým Japoncem a docela vášnivě něco probírali. Když mě uviděl, skoro mu zaskočilo. Nebyl nadšený z toho, že jsem tam já. Ptal se po tobě. Normálně jsem se cítila jako u výslechu. Kde jsi, jak se stalo, že jsem přišla místo tebe, zda o tom paní Fialová ví a podobně. Vůbec jsem to nepobrala. Já myslela, že mu odevzdám papíry a odejdu, místo toho jsem čekala, že mě na minutu vyrazí – a to ani není můj šéf! Takhle nepříjemnou situaci jsem dlouho nezažila. Takže, moje milá Rebeko, to bylo naposledy, kdy jsem místo tebe něco udělala pro Skota. A taky si to pěkně na té večeři vyberu, doteď se cítím špatně, když si na to vzpomenu.“

Nakrčila jsem omluvně nos. Měla jsem tam jít já. Zbytečně jsem zavařila všem nám třem a to pouze proto, že jsem měla nutkavý pocit se alespoň trochu vzepřít. Kdybych tam šla, kuchyňka by se nestala. Jana by nebyla naštvaná. Já bych si pořádně udělala práci a nezklamala tak paní Fialovou. Nikdy bych se s Jakubem neocitla v autě, ani u Maniho. A nikdy by se pak nestal celý včerejší večer. Vzdychla jsem. Můžu si za to sama. 

„Promiň Jani, já ti to vynahradím, slibuji.“

„Si piš! A nejlépe hned v pátek na oslavě. To rozjedeme, bejby, 35 mi je jenom jednou!“ 

„To se ještě slaví?“ Podpíchla jsem ji, abych trochu uvolnila atmosféru.

„No dovol! To jsou nejlepší léta!“ rozesmála se a přiťukly jsme si sklenicemi s vodou.

Zbytek dne utekl jako nic. Nálada se mi trošičku zlepšila a já vykoukla zpoza toho černého mraku, který jsem měla místo hlavy. Večer jsem doma oznámila, že jdu v pátek ven. Nikdo neměl námitky, akorát jsem musela zavolat tchýni, aby přišla hlídat. Tomáš měl taky v plánu nějakou svou akci. Bylo už dávno po večeři, když jsem si unaveně sedla na gauč a nalila si sklenku vína. Sam už spal a Tomáš usnul u televize. Náš klasický večer. Počítač jsem ani nevytáhla, vzala jsem si ovladač a bezmyšlenkovitě přepínala programy. Nikde nic nedávali, zapla jsem si tedy Netflix a pustila první film, který mi vyskočil. V polovině jsem ho musela vypnout. Romantická krávovina byla to poslední, co jsem potřebovala vidět. Sklenku jsem už měla prázdnou, tak jsem vše vypla a rozhodla se jít raději spát. Když jsem se zvedala, ozvalo se pípnutí telefonu. Otráveně jsem se na něj podívala. Petr si na mě určitě zase vzpomněl. 

„Pojď už se mnou někam na večeři. Dnes jsi byla nějaká skleslá, já bych tě rozveselil.“ byl to on. S odporem jsem zprávu okamžitě smazala a chtěla telefon položit, když se znovu rozsvítil. Podívala jsem se na něj s předtuchou, že mi Petr potřeboval ještě něco dopsat. Místo toho se mi rozklepaly ruce a já měla co dělat, abych ten telefon neupustila. Na obrazovce se objevilo jméno Jakuba Skota. Nervózně jsem otevřela zprávu. První od něj! 

„V pátek tě vezmu na večeři. JS “ to bylo vše. Proč mě chtějí proboha všichni vzít někam na večeři? I tak, pocit z této a předešlé zprávy od Petra, se diametrálně lišil. U první zprávy se mi chtělo zvracet, tuto jsem si přečetla nejmíň stokrát, než jsem odepsala. 

„V pátek nemůžu. Jana má narozeninovou oslavu. Promiň.“ rychle jsem to odeslala a netrpělivě čekala na odpověď. Po 10 minutách jsem to ale vzdala. Žádná mi nepřijde. Zalezla jsem si zklamaně do sprchy a pak si lehla do postele. Nedalo mi to, sáhla jsem po mobilu a znovu se podívala, zda náhodou neodepsal. Nic. Několikrát jsem si teda ještě tu jeho absolutně nic nevypovídající zprávu přečetla, chvíli pateticky čekala a pak konečně usnula.