Dlouze jsem se na něj zadívala. V mých očích byl stále miminko, i když už celý den lítal a brebentil. Má takovou svojí hatmatilku, které rozumím jenom já- a místy i Emča. Nedokázala jsem si představit, že by mi vyrostl. Že bych už neňuchala ty malé nožky, které tak ráda líbám u každého koupání, nebo ty dětské naducané tvářičky, které hladím vždy, když k němu uléhám do postele, nebo ho nedržela v náručí, když se schoulí do malého klubíčka, jak byl zvyklý ještě v děloze.
Uvědomuji si každým dnem, že čas strávený s nimi utíká rychleji, než bych chtěla.
Cítila jsem ve tváři horkost. Reakce na to, jak jsem přemáhala samu sebe, aby mi nezačaly téct slzy. Obyčejně to tak bývá, když si připouštím rychlost času, budoucnost a kam vše směřuje.
To, že stárnu, mi ani tak nevadí jako to, že děti rostou a ani se neotočím a budou mít vlastní rodiny. A já budu vzpomínat na ty dny, kdy jsem myslela, že už dál nemůžu. Kdy jsem byla s nervy na pokraji zhroucení, kdy po celým dnu úklidu obývák vypadal jak po vloupačce, kdy jsem se zavírala na záchodě a doufala, že alespoň tady naleznu svých 5 minut klidu (bohužel bezvýsledně), kdy jsem každý den prala a o víkendu žehlila hromady prádla, kdy jsem se modlila, aby byl Filip už větší a dokázali si s Laurou pohrát sami…
Až teď si uvědomuji ten paradox- chci svoje miminko ale modlím se, aby vyrostl…
A tak přišel den, kdy se najednou ztratil dudlík. Necíleně se sám někam zatoulal a z mého mrněte se stal přes noc velký kluk.
Jak jednou odstraníte jeden z nejdominantnějších symbolů malého dítěte, iluze se rázem rozplyne.
A tak tady stál, bez dudlíku, s plínkou. Usmála jsem se. Zůstala nám alespoň ta a i když přebalování je po normální stravě občas docela libůstka, pořád je to ještě bobínek 🙂
Zamyslela jsem se- proč vůbec nad tím, zda má mít dudlík nebo plenu přemýšlím? Až jsem si uvědomila, že myšlenka mi byla do hlavy vsazena. Vzpomněla jsem si, jak se někdo podivoval nad tím, že je Filip na obojí už velký. Zamračila jsem se. Má někdo vůbec právo posuzovat jiné rodiče? Nebo vyspělost jiných dětí?
Chytla jsem mimoděk do ruky žaluzii a nadzdvedla ji. Venku zapadalo slunce. Na tomto nehezkém období je západ slunce to nejkrásnější. Celé naše okolí zahalila fialová barva. Nebe bylo jak cukrová vata a najednou nic nevypadalo depresivně, ale neskutečně krásně. Čas se zastavil. Alespoň na ten okamžik jsem byla přítomna, u okna s obličejem plným snů, očekávání, radosti. Vše ostatní vzalo slunce, když se ztratilo za protějším domem.
Vydechla jsem úžasem. A v tu chvíli se mi kolem nohou omotal Filip. Natahoval ke mně malé ručičky a chtěl se chovat. Přísahám, že vytušil mé srdeční rozpoložení. Do pěti minut byla u mě i Laura. Oba se na mě vrhli a tulili se jakoby to mělo být naposled. Vychutnávala jsem si jejich blízkost, mokré polibky a zvonivý smích.
Přišel večer, dělala jsem jim mlíko s medem, zatímco je vzal Emča koupat. A najednou se bytem rozlehl potlesk. Velký, hlasitý potlesk a Lauřino radostné výskání. Překvapeně jsem pospíchala, abych o něco nepřišla. A našla je všechny tři vysmáté stát nad nočníkem, kde bylo načůráno. Filip si tleskal jako o život a já měla zas slzy v očích.
Že bych přila i o to poslední? Nu což… Je potřeba žít pro ně dokud nás potřebují, né žít jejich život. A to se, mámo jedna citlivá, budeš muset naučit 🙂
Kabát- ZARA // Sukně- ZARA // Kabelka– RLL // Boty- VAGABOND // Svetr- H&M // Pásek- ZARA
Žádné komentáře