Instagram

ZIVOT

Moje postava a já

3. 4. 2018

Co si pamatuji, u nás se kila, hubnutí a postava řešila odjakživa. Mamka neměla zrovna míry modelky a celý život se všemožně snažila cvičit, držela různé, občas až šílené diety a doma se nám válelo náčiní mnoha druhů.

Já měla štěstí, že jsem byla vysoká a štíhlá. Samá ruka, samá noha. Ségra na druhou stranu vypadala zavalitější, byla menší a tím pádem “tlustší”. Dokud jsme byly děti, vše nás míjelo. Celé dny jsme prolítaly venku, vracely se jenom v rychlosti najíst a zase běžely za kamarády. Neustále jsme jezdily na kole, hrály vybíjenou, lezly po stromech a utíkaly. Permanentně v pohybu.

Zlom nastal v pubertě. Já se uzavřela, měla potřebu být neustále doma, sedět u televize a cpát se sladkým. Ségra se vlastně svezla se mnou. Potají jsme chodily do obchodu, kupovaly si majonézové saláty, čokoládičky, smažené, pizzu a na co jsme zrovna dostaly chuť. A jedly. A jedly. Tehdy jsem přibrala dle mého i 15 kg, kůže to nevydržela a rupla mi jak na zadku, tak na stehnech a bocích. A způsobila jsem si tím na několik let nízké sebevědomí. Najednou jsem nebyla ta vysoká, štíhlá holčička, stala se ze mě “žena” a k tomu tlusťoch.

Dokážete si představit, jaké to je pro 13 letou holku, které se vzbouří hormony a začíná pokukovat po klucích, že má najednou 15 kg nahoře a patří mezi “ošklivky”?

Hodně nerada na to období vzpomínám. Když do puberty přišla ségra, najednou se vytáhla a všechny kila byly pryč. Byla z ní neuvěřitelná kočka a já si připadala ještě hůř. A pak se to stalo- v létě na prázdninách, láska mého dětství- začal chodit s ní!

A já si řekla dost. A přestala jsem jíst. Ze dne na den. V průběhu prázdnin jsem těch 15 kg dala dolů. Byla jsem ve stadiu, kdy mi za den stačilo sníst jedno malé jablko…

Postavu jsem si pak udržela i když jsem začala jíst normálně- ale hádejte co? Stejně mi to žádného kluka nepřineslo 🙂

Zhruba v 16 přišla první láska a já začala s někým chodit. V průběhu roku mi váha ukazovala 10 kg navíc. Na tak mladý organizmus je to dost a věřte mi, na mně je vidět každé kilo. Horší je, že když přibírám, všechno mi jde do boků a zadku, prsa jsou stále malá :-/

Móda mi v té době taky nepřála, protože byly zrovna v kurzu bokovky a krátký trička- moje madla lásky tak neustále přetékala. Od té doby mám tik, že si neustále vytahuji kalhoty a stahuji vršky…

Přišla maturita, já se prvně s někým rozešla a zase přestala jíst. Někdo v stresových situacích jí, já naopak nedokážu sníst nic. Zhubla jsem. Hodně. V září jsem se pak přestěhovala do Prahy a rok v depresích přežívala. Byla jsem tam sama, neměla kamarády, práci, peníze… Skoro jsem nejedla.

A pak mi přišel do cesty další kluk. Do měsíce jsme spolu bydleli a do půl roku jsem přibrala na zatím největší váhu (pokud nepočítám těhotenství), jakou jsem měla, 67 kg. Cítila jsem se špatně, moje tělo nebylo mé a já se rozhodla, že začnu cvičit. POPRVÉ v životě jsem začala chodit do fitka. Jenomže, já nejsem zrovna trpělivý člověk a ony ty kila nešly dolů. I když jsem se skutečně snažila… Takže co jsem udělala? Správně… Přestala jíst.

Myslím, že to bylo poprvé, co se mi to vymklo zpod kotroly a zhubla jsem na 53 kg při výšce 171 cm. V tom období jsem potkala i Emču. Rozešla se s původním klukem a začla chodit s mým nynějším manželem. Pamatuji si, když jsme měli po práci rande, šli nakoupit na večeři a on se mě zeptal, co jsem dnes jedla. A já se studem ve tváři přiznala, že jeden rohlík. JEDEN ROHLÍK! Pro- ana blogy jsem hltala každý den, dokonce si jeden takový i vytvořila a vzájemně jsme se všechny podporovaly. Chápete jak šíleně to zní? Pokud někdo neví, pro- ana blogy si zakládají mladé dívky, kde píší co jedly, dávají si tam “motivační” slogany, které hlásají, že jídlo je jed a vzájemně se podporují v nejezení, zvracení, atd.

Celý můj život mi váha skáče nahoru a dolů, v docela velkých výkyvech a je pro mě těžké si ji udržet. Respektive už když jsem si myslela, že jsem ustálená a v pohodě, otěhotněla jsem 😀

S Emčou se mi povedlo udržet 58kg, byla jsem spokojená, cítila jsem se dobře a cvičila jsem- co jiného taky jde se sportovcem 🙂 Udělala jsem si tehdy i kurz Zumba instruktorky a měla lekce několikrát týdně, což mě udržovalo v kondici.

Když se narodila Laura, zůstalo mi nahoře 12 kg z 18 kg. Do půl roku se to snížilo na 6 kg (já jsem totiž ten 1 případ ze 100, který kojením nehubne). Snažila jsem se, co to šlo, cvičila, ale váha ne a ne dolů. Stravu jsem měnit nechtěla, protože jsem se bála o mléko. Když bylo Lauře 9 měsíců, odstavila se a já mohla jít do hubnutí naplno. Začala jsem běhat a značně omezila stravu (jak jinak). Běh mi přes léto pomohl shodit všechny nadbytečné kila a v září jsem začala chodit i do fitka. Upřímně, lepší a silnější postavu jsem už nikdy, jak v té době, neměla. Cítila jsem se neuvěřitelně plná energie, přestaly mě bolet záda, milovala jsem činky, posilovnu a stal se ze mě závislák na endorfinech 🙂 Mohla jsem jíst cokoliv, bez výčitek, protože jsem věděla, že vše vycvičím. Chodila jsem do fitka 4-5x týdně, hodinu cvičila a hodinu pak běhala na páse.

To byla snad i jediná doba, kdy jsem se sama sobě líbila.

No a pak jsem otěhotněla s Filípkem 😀 Cvičit jsem samozřejmě přestala.

Přibrala jsem už méně, myslím, že tak 16 kg. Po porodu se opakovala stejná věc jako u Laurinky, těch 6 kg zůstalo po celou dobu kojení. Když se Filip odstavil, domnívala jsem se, že kila zmizí tak jako prvně. Jenomže ono to už po druhém těhotenství není vše tak jednoduché a tělo se tak rychle nevrátí do původního stavu, jestli vůbec 🙂 Třeba břicho vím, že už nebude nikdy takové, jak kdysi. Po Laurince ještě ano, ale po Filípkovi je už na kůži znát, že odnosila 2 děti 🙂

Zkoušela jsem různé diety, nechala si vypracovat jídelníček (další!), pak zkusila krabičkovou dietu, do toho cvičila, nic nepomáhalo. Nakonec jsem zkusila whole30 a ač to nebylo důvodem a cílem, zhubla jsem na svou ideální váhu (těch 58kg).

Váhu jsem si udržela i přes léto (minulé) a na podzim dala ještě jedno kolo whole30 s manželem. Mou vizí bylo se nastartovat a začít se víc starat o to, co jím, protože věk začíná hrát proti mně a už nechci sklouznout k hladovkám, které jsem držela kdysi. Jenomže člověk míní… Přišly Vánoce a já si řekla, že tento rok nebudu nic řešit a dopřeju si. Z Vánoc se stal leden, z ledna únor, pak březen… Taky jsem neměla úplně dobré období a najednou je duben a já se kouknu do zrcadla a vidím cizí holku.

Není to tak, že bych přibrala 100 kg, ale přibrala jsem dost na to, abych nedopnula pár kalhot, abych dopnula jiné, které jsou mi ale hodně těsné, abych si sedla a cítila, jak mi břicho přetéká přes lem, abych se prostě cítila nepříjemně ve svém vlastním těle…

Proč to vůbec píši? Protože myslím, že je nás hodně, které jsme měly (nedejbože máme) problémy s poruchami příjmu potravy. A já vím, že jsem je měla za mlada a že je ten stín pořád se mnou. Vždy se ukáže, když jde ručička váhy nahoru a já jsem v pokušení přestat kompletně jíst.

Na druhou stranu už mám 2 děti, jedno z toho holku a chci být pro ně dobrým příkladem. Nechci řešit váhu, nechci před nimi říkat, že jsem tlustá nebo že je kdokoliv tlustý. Nechci řešit jídlo, neustále se omezovat. Chci aby zůstaly tomuto uchráněny co nejdéle, protože pokud se to třeba Lauře usadí v hlavě, celý život ji budou řídit pouze čísla na váze. Představa, že by svoje tělo takto trápila, že by sklouzla k anorexii nebo bulimii, mi trhá srdce.

Co naopak chci je, vést je ke sportu. K pohybu. K zdravému stravování- ne nějak křečovitě- ale stylem, že je skvělé jíst ovoce a zeleninu. A že čokoláda je fajn, čas od času.

Co mám teď v plánu je se dát dokupy, nasbírat všechnu vůli co mám, přestat o tom jenom mluvit a psát a skutečně se začít starat o to, co jím a jak a hlavně kolik se hýbu…

Ať se zase ve svém těle cítím dobře a jako doma 🙂

A vy my napište- jak to máte s postavou? Máte se rády nebo s ní bojujete celoživotně jako já?

 

  • Reply
    Terka
    3. 4. 2018 at 20:10

    Ahoj, já jsem zjistila, že jsem těhotná, když jsem byla v léčebně pro anorexii. Tenkrát jsem měla 45kg, v době otěhotnění 40kg. Rodit jsem šla s 55kg, utěšovala jsem se, že jsem přece těhotná a tak přibrat můžu.. a ačkoliv jsem si váhu držet chtěla, nějak to nevyšlo, dcerka se narodila předčasné, hodně předčasné a ten stres a tak. Dceři budou teď dva roky a já mám zase 43kg na 168cm. Nic moc, ale teď k jádru věci. Nevycitej si nic, nemůžeš za to. Psychické poruchy jsou zákeřné. Kéž by je šlo vyléčit jako třeba angínu, že? Týden brát prášky a trada… Taky mám dny kdy jim pořád a potom dny, kdy nejím nic. Ale musíme bojovat! 🙂 Terka.

    • Reply
      Lucie
      4. 4. 2018 at 06:16

      Terezko… Co ti k tomu napsat 🙂 Snad jenom, že držím palce, ať si třeba jednoho dne řekneš, že stačí a začneš se mít ráda i s 10kg navíc- což si ostatně přeji taky já sama… Řekla bych, že z toho “nejezení” už jsem venku, ale hlásek v hlavě tam bude asi napořád. Snad se mi podaří z dětí vychovat silné osobnosti

  • Reply
    Niva
    4. 4. 2018 at 11:20

    S váhou se taky trápím skoro celý život, od malička jsem byla oplácanější. Kdysi mi to bylo jedno, ale jak přišla ta puberta a já pořád nemohla nikoho najít, tak si ke mně našly cestu i posměšky ostatních. A já přestala mít svoje tělo ráda. Tenkrát jsem na chvíli přestala pořádně jíst, něco zhubla a našla si přítele. Ve spokojeném vztahu jde většinou váha vzhůru, takže to samé se stalo i mě 🙂 Vždycky mám slušnou váhu jen v porozchodovém období, kdy jsem se buď trápila anebo si vybíjela emoce v posilovně. Takže jsem furt jak na houpačce…

    Mám ale jiný problém než ty, tělu “ubližuju” přejídáním různého druhu. Dřív jsem všeobecně jedla hodně, teď tolik nejím, ale pořád zobu sladké. Je to začarovaný kruh závislosti na sladkém, které se nemůžu zbavit, protože nemám dost vůle…

    Teď mám spokojený vztah, zajídám stresy ve škole, jedu na vlně cukrů a hle, najednou jsem na největší váze za celý svůj život. Doufám, že už tu vrtuli zastavím, začnu jíst zdravě a začnu se mít ráda. Ale obávám se, že to asi nepřijde úplně nikdy.

    Je to boj.

    • Reply
      Lucie
      4. 4. 2018 at 12:44

      Je to boj… Popravdě nevím, co se musí stát, aby to člověk ze sebe nějak dostal a začal se mít rád. Myslím, že je potřeba hodně práce, hodně času a taky trpělivosti. A být schopen si sám sobě odpustit, pokud se něco nepovede a začít odznovu… držím palce, abys našla tu cestu

Odpovědět

Instagram

Instagram did not return a 200.