SPOLEČNÝ ČAS VE DVOU

Leželi jsme vedle sebe. Nezvyk nemít mezi námi malou, teplou, spící bariéru.

„Jdeš ke mně?“ Zeptal se do ticha. Pomalu jsem se k němu přitiskla. Vplula do objetí, našla si svoje místo, přesně tu prohlubeň jakoby dělanou pro moji hlavu a šťastně vydechla. Už jsem zapomněla, jaké to je, usínat v náručí. Cítit pod tvářemi horkou hruď, slyšet uchem přitisklým k jeho kůži tlumený buchot srdce a nechat se ukolébat pravidelnými nádechy a výdechy.

Tak nějak jsme vpluli oba do rodičovství, nepřipraveni, jako bývají všichni napoprvé. Trvalo dlouhou dobu si zvyknout na neutichající hurikán a v momentě, kdy začal slábnout a měnit se ve vánek, přišel orkán v podobě druhého dítěte.

Nikdo z nás si nestěžoval, prostě jsme tady byli pro ně, neustále. Čas utíkal a čím víc jsme se věnovali jim, tím méně jsme si našli času pro sebe.
Bude to lepší, slýchávala jsem a věděla, že musím vydržet. Ale dny se měnily v týdny, ty v měsíce a najednou utekly další 2 roky…

Zlom nastal v průběhu dlouhých zimních večerů, které jsem povětšinou trávila sama v obložení dětí. Emča byl dlouho v práci a když přišel, začal kolotoč s koupáním, uspáváním, a nakonec jsme si vyměnili pár slov mezi dveřmi do ložnice, kdy jsem si šla zdrchaná lehnout a on si toužil odfrknout u televize.

Přišel dotíravý pocit, že se jeden druhému vzdalujeme, že je potřeba odevzdat alespoň na víkend děti na hlídání a odjet. Pryč.

Sami víte, jak jsem vnitřně bojovala s tím, být bez nich. Na jednu stranu se člověk těší, že si bude moci přispat, že se v klidu ráno nají a vypije si horké kafe, že bude mít odpovědnost jenom sám za sebe, nebude muset myslet za 2 další lidi a večer maximálně umyje sám sebe 🙂

Na druhou stranu nejsem zvyklá být bez nich. Tím, že v blízkosti nikoho nemáme, děti jsou neustále s námi. Nemám je kam dát ani na hodinku, kamkoliv jedu, cokoliv potřebuji, všude jsou se mnou nebo s námi. Tím pádem si bez nich přijdu jako nahá, což je velmi zvláštní pocit.

Jenomže nabídka pár dnů strávených v Itálii na horách v obklopení přátel, byla až příliš lákavá. Tak moc, že jsme ty děti udali a skutečně odjeli pryč.

To, co jsme oba potřebovali, jsme dostali. Mise splněna 🙂

Ráno jsme si vzájemně udělali kafe. Společně se najedli. Společně jezdili na lyžích. Všude na sebe čekali. Hladili se, neustále. Rozjímali na vrcholcích hor. Byli šťastní ve společnosti toho druhého. Večer si šli spolu zaplavat. Smáli se vtipům a skrytým narážkám, kterých význam jsme znali jenom my dva. Večer si dali víno, bavili se s ostatními a pak vyklouzli na pokoj, abychom si ve tmě odpočinuli 😉 Povídali si. A konečně si vzpomněli na ty dva, skryté hluboko uvnitř, kteří čekali až je znovu najdeme…

Jsem zastáncem toho, že na vztahu se musí neustále pracovat. Musíte udržovat plamen, protože jednoho dne děti odejdou a zůstanete znovu jenom vy dva. Jeden pro druhého. A pokud bude váš krb už dávno studený, bojím se, že syndrom „prázdného hnízda“ nedokážete vstřebat.

Když na to budete pořád dva, možná si i oddechnete, že můžete znovu žít na maximum a podnikat věci, které jste do té doby nemohli (třeba odjet na čtvrt roku do Ameriky 🙂 ).

Jestli cítíte, že je ten správný čas, že potřebujete být spolu sami, na nic nečekejte. I když by to byla jenom večeře. Myslete na vás a na to, že i když jsou děti ve vašem životě, nejsou celý váš život. Máte pár procent i svých 🙂

Budu ráda, pokud mi napíšete, jak to vidíte vy, zda si najdete s partnerem na sebe nějakou chvilku nebo bojujete s hlídáním jako my 😉