ŠPATNÉ MÁMY

Nedávno jsem zkoukla komedii “Matky na tahu” (kdo neviděl, doporučuji, celkem jsem se nasmála). Film hodně nadneseně poukazoval na problematiku nového termínu “dokonalá matka”. Když z toho oškrábete celou tu omáčku, která Vás má pobavit, bohužel se dostanete k hořké pravdě. A to, že tento pojem, netuším od které doby, matky dělí na 2 skupiny. Pro a proti. Ve všem.

Je hodně smutné, že když zabrousím na jakoukoliv diskuzi na netu, VŽDY se strhne v komentářích hádka mezi dvěma tábory. Bylo by to tak i ve skutečném životě, kde by nám nebylo umožněno se schovávat za obrazovky našich počítačů? Asi ne. Nicméně pohledy matek, které jsou na opačné straně než vy, Vám hodně napoví.

Proč o tom chci vůbec psát? Protože jsem se nedávno přistihla, jak propadám panice, že bych toho měla zvládnout více. Že nejsem dost dobrá matka a děti by potřebovaly někoho lepšího. Nevím, čím to bylo způsobeno, možná konstelací hvězd a možná jsem zase někde něco četla. Ale zarazila jsem se. V hlavě mi zněla jenom slova mojí mamky: “Řekla jsem si, že pokud Vám (mně a mojí ségře) dám tolik lásky, kolik můžu, když Vás budu celým srdcem milovat, nemůžou z Vás vyrůst zlí lidé.”

Upřímně jsem si přiznala, že Lauru a Filipa miluji nadevše, snažím se jim to dávat denně najevo a doufám, že si jednou řeknou, že ač jsem nebyla třeba dokonalá, vynahradila jsem jim vše svojí láskou.

Troufám si říct, že jsem prostě v některých věcech jiná. Nezastávám žádné stanovisko a nikoho nesoudím. Každý máme právo na svoje přesvědčení, které, hlavně co se týče dětí, je podle nás to nejlepší.

Kojit či nekojit:

Ožehavé a věčné téma. Věříte tomu, že před 30 lety to bylo každému šumák? Moje tchýně kojila půl roku. A nikdy jsem neslyšela, že by čelila nevoli okolí, jak se to praktikuje dnes. Moje mamka zase kojila rok a to ji přišlo tak akorát. Já kojila Lauru 3/4 roku a přiznám to nahlas, těšila jsem se, když už jsem nemusela. Moje kamarádka kojí dcerku doteď a to jí byly v prosinci dva. Prostě jsme na tom všechny různě. Vidíme to, cítíme a chceme jinak. A NIKDO nemá právo Vám říkat, co byste jak měly dělat a jak je to podle nich správně. Dokonce jsem se setkala i s případem, kdy bylo čerstvé mamince doporučeno krmit sunarem hned od narození kvůli velmi pravděpodobnému nástupu poporodní deprese, kterou kojení podporuje. Některé maminky, jako třeba moje sousedka, ztratí mléko po pár měsících, týdnech. A není to ničí vina. Prostě se to děje. A nejhorší, co můžete udělat je, se kvůli tomu trápit. Není důvod. Intimitu při kojení, kterou tak vehementně kojící matky vyzdvihují, zcela úplně navodíte i když krmíte lahvičkou a dítě máte těsně u sebe. Držíte ho za ruku a díváte se mu do očí. Ta láska mezi Vámi tam je tak či tak. Nezastírám prokazatelné nejlepší složení mateřského mléka a jeho účinky na miminka. Ano, je to zcela logické, že jako savci a živočichové, umíme biologicky nejlépe reagovat na požadavky mláděte. Ale technologie tak pokročila, že sunar je nelepší možná nahrážka. Obě bojující a odsuzující skupiny dělají pro děti to nejlepší a obě by si měly vstoupit do svědomí, přestat odsuzovat, potřást si rukou, usmát se a pochválit jedna druhou za to, jak skvělé matky jsou.

Očkovat či neočkovat:

A další horké želízko. Když se mi narodila Laura, měla jsem za sebou hodiny a hodiny načtených diskuzí na tohle téma. A ze všeho jsem měla v hlavě pořádný chaos. Na jednu stranu jsem chtěla, aby byla chráněna proti nemocem, na druhou stranu jsem se strašně obávala reakcí. Pořád jsem viděla před očima dokument, kde se z úplně zdravého dítěte stalo po očkování řekněme- méně zdravé dítě. Nevím nakolik autizmus souvisí s očkováním a jestli to není hoax, nicméně ruku na srdce- každá máma, která s tímto očkovacím tlakem přišla do styku, má alespoň malé obavy.

Nakonec jsem se rozhodla rozumně- základní očkování. Reakce nebyly naštěstí žádné a vše je v pořádku.

Nicméně ta bublina kolem toho je úplně nafouklá. Na mnoha portálech se otázky ohledně očkování rovnou mažou adminem, aby se nevytvořilo nekonečné vlákno hádajících se komentářů.

Kočár či šátek:

I tahle pře začíná být velmi častá a opakovaná. Když jsem si chtěla pořídit svůj první šátek, začlenila jsem se do několika skupin, kde se čas od času vedly rozhovory na tato témata a mámy, které obraňovaly kočárky, byly velmi tvrdě napadány a odsuzovány. Proč? Protože podle druhé skupiny není prostě nic lepšího než šátek a nenechám přeci řvát dítě v kočárku. Šátek je nejlepší a kočárky jsou mučírna. Tyto extrémy bohužel skutečně existují a je jich čím dále tím víc.

Já byla znovu uprostřed. Měla jsem jak šátek, tak kočár. A když mi začal Filip plakat a nechtěl se ani za nic utišit, vázala jsem si ho na cestě. A stala jsem se na nějakou dobu jeho otrokem, protože jsem musela ten proklatý šátek tahat všude s sebou. Na druhou stranu na něj nedám dopustit. Celé to novorozenecké období a pár měsíců potom jsme přežili celkem bez breku a v pohodě.

A moje šátkové nadšení naštěstí také opadlo, já jsem prostě kočárkový typ. V případě nouze mám doma nosítko, ale šátek už vázat nebudu. Na to nemám nervy 🙂 Jinak o mém nošení se můžete dočíst TADY.

Cukry nebo ne

Ajaj. Popravdě bych tohle nikdy neřešila, ale ještě když jsem byla těhotná s Laurou, tak se mě na to pár lidí skutečně ptalo. A po narození ještě víc. Tím, že se teď do popředí dostává zdravý životní styl, že se odsuzuje bílý cukr jako jed a kouká se na sladkosti skrze prsty, se automaticky vše přenáší do otázky stravy dítěte. A znovu jsou tady zastánci úplně sugar free vaření, kdy děti neochutnaly nic sacharidového kromě ovoce. Žádné čokolády, sirupy, tyčinky. Prostě nic. Následek? Až jednou dostanou bonbon, nezůstane u jednoho a na posezení budou schopny sníst celý balíček!

Pamatuji si, že byla doba, kdy jsme tuhle otázku řešili doma s Emčou. Byl hodně striktní, což si pravděpodobně přinesl z domova 🙂 Nicméně naštěstí jsme to dokázali ukočírovat na normální hladinu a Laura může pít sirupovou vodu nebo si klidně dát celé balení lentilek. Popravdě se zdaleka nevyrovnáme jiným dětem, které mají přísun sladkostí 3x tak velký. A hádejte co? NEJSOU obézní! Prostě jsou to děti, které tu energii vyběhají. My taky jedli kila cukru a nebyl žádný problém.

Ale chápu, že necukrové maminky chtějí dát dětem pořádný zdravý základ. Jestli je to tak dobře, zjistíme asi až za pár let.

Látkovat či ne

Přiznám se, mám doma plnou jednu krabici látkovek. Jak kalhotek, tak bambusových a nevím jakých vložek do toho. Použito pouze 2x. A zjistila jsem, že tohle vážně není pro mě. Nicméně tábory dále soupeří a překřikují jeden druhého, co je lepší a proč. Látkovky neničí životní prostředí, není tam žádna chemie, která by měla dopad na dětskou kůži, děti se rychleji naučí používat nočník, atd. Ano, souhlasím. Se vším. Ale také bych ráda dodala, že ne všechny máme trpělivost každou chvíli přebalovat, protože látková plena je hned mokrá. Ne každá máme čas pořád dokola vše prát. Ne každá máme vůli na to, přebalovat pokaděný zadek někde v restauraci a ukládat pak plínu do tašky, abychom ji doma mohly vyprát. Je mnoho “ale” za tím, abychom mohly být “eko”.

Takže obdivuji mámy látkařky a 100% rozumím pampers mámam. Obě mají své pro a proti a absolutně nejsou důvodem ke zbytečným hádkám.

Maminkovat se či ne

Tak tohle je můj vymyšlený název, protože absolutně netuším jak tuto kategorii pojmenovat. Nicméně jsou skupiny maminek, které se rády a často sdružují. Rozebírají vše kolem dětí a pouští se do debat o všech pro a proti, které jsem vypsala a dokážou mluvit a mluvit hodiny. O ničem jiném než kdy krmily, čím krmily, kdy byly u lékaře s dětmi a proč. Kde mají jaké zlevněné dětské oblečení, kde s nimi chodí na kroužky a na jaké. Co děti řekly, jak to řekly a s čím si hrají. Prostě vše, co se točí kolem dětí. Notují jedna druhé, pochvalují cizí děti i když si skrytě myslí, že to jejich je stejně nejlepší. Častokrát pomlouvají jiné a když tam ty jiné jsou, pomlouvají zase ty, které jsou jinde. Strategické místo? Pískoviště!

Když jsem začala chodit na toto posvátné místo, přemlouvala jsem samu sebe, abych to nevzdala. Nesnášela jsem tam být. Já jsem právě ten druhý typ- hrozně těžce si hledám kamarády, málokoho k sobě pouštím a nedokážu jenom tak tlachat o ničem. Jenom abych se zapojila do debaty. Proto jsem většinou seděla na lavičce a poslouchala. Kolikrát to bylo až k nevydržení. Nicméně Laura písek měla ráda a já byla nucena setrvat. A kolikrát ji bránit, protože nevím jestli jenom u nás, ale tolik kousavých a štípajících dětí pohromadě, jsem snad ještě neviděla :-/

Popravdě za ty 2 roky se situace nijak nezlepšila. Sice už mám jednu- dvě maminky, se kterými si dokážu něco říct, ale pískoviště je pro mě stejně noční můra.

Tímto bych můj výčet pro a proti ukončila, protože článek je už beztak hrozně dlouhý a kdybych měla vypisovat vše, dočetly by jste ho až za týden 😀

Chtěla bych apelovat na všechny budoucí nebo už nastalé maminky, ať jsou schovívavé. Ať poradí, když mají potřebu, ale pokud nebude rada vyžádaná, ať ustoupí. Protože nejhorší je, když se někdo snaží druhého přesvědčit o své pravdě. Každý máme vlastní. A která je ta lepší ukáže až čas, nebo také ne. Možná tyto spory budou žít věčně, kdo ví 🙂

Nicméně ať už stojíme na kterémkoliv břehu, ať jsme zapálené pro jakékoliv řešení, buďme alespoň trochu nad věcí. Podporujme se místo toho, abychom se pořád jenom soudily. Mateřství je hrozně těžké samo o sobě i bez toho, aby Vás někdo tlačil do věcí, které nechcete.

Jak řekla Nicole Richie:

Moje touha, sen je, abychom utvořily komunitu. Všechny mámy na světě. Abychom tady byly jedna pro druhou, navždy. Abychom se nebály kojit na veřejnosti nebo místo prsa vytahovat flašku. Abychom měly možnost se rozhodnout, zda svoje dítě vozit nebo nosit a vždy byly za své rozhodnutí pochváleny. Aby strava našich dětí obsahovala vše a nic, podle preferencí a abychom byly bez postranních úmyslů vyzvány zkusit to oběma směry. Abychom společně našly cestu jak nezatěžovat přírodu tunami plenkového odpadu, ale abychom nebyly otrokyněmi praček a neustále mokrých zadků. A abychom se hlavně měly rády. Všechny. Protože jsme v tom spolu a ať si to přiznáte nebo ne, většinu věcí, se kterými se potýkáte, prožívá tisíc dalších maminek s vámi.