Dnes jsem měla původně v plánu vydat outfitový článek. Nicméně když jsem včera brouzdala obrázky a vybírala co postnu na instagram, narazila jsem na pár fotek, které jsem udělala nedávno. Chvíli jsem přemýšlela, zda je uveřejním jenom tam s nějakým popiskem, než jsem pocítila vnitřní nervozitu, že to nestačí. Zaslouží si totiž vlastní článek, pár slov, vysvětlení.
Když jsem byla malá holka, byla jsem samá ruka, samá noha. Mohla jsem jíst cokoliv a nikdy jsem nepřibrala ani deko. Prostě vysoká, hubená holka. S nástupem puberty se ale vše obrátilo o 180°. V průběhu jednoho roku jsem přibrala cca 15 kilo, tělo to absolutně neuneslo a kůže mi popraskala na zadku a stehnech. Jenom tak, z ničeho nic jsem se ocitla v cizím těle. V těle, které se mi vůbec nelíbilo. Když jsem chodila, stehna se mi o sebe třely. V zimě jsem měla díry mezi nohama a v létě se mi zase odřely do krve a musela jsem si je zasypávat dětským pudrem. Čekala jsem, kdy mi konečně narostou i prsa, bohužel tady mi Bůh moc nenadělil. Tělo jsem měla nesourodé, nahoře pořád dětsky hubené bez prsou a od pasu dolů jsem byla žena. Tohle se stalo někdy kolem mých 13 let. A tam se taky něco zlomilo a já pocítila nutkání neustále řešit sama sebe. Připadala jsem si tlustá, ošklivá. Nesnášela jsem se. Nastalo období, kdy se kamarádky začaly líbit klukům, padaly první pusy a já byla pořád ten outsider, holka, která se nikdy nikomu nelíbila. Kolem 15 roku jsem v létě drasticky zhubla a konečně jsem se cítila líp. Nicméně to, že jsem tlustá, jsem si myslela pořád. Do plavek jsem nechtěla kvůli striím, které mi zůstaly. A styděla jsem se bavit s klukama z profilu, protože jsem totálně nesnášela svůj obrovský nos.
Nakonec ta první láska přišla a od té doby mi váha kolísala nahoru a dolu. Někdy kolem 23 roku se ustálila a už se držela. Myslím, že za to mohl i můj teď už manžel, že jsem se prostě nějak uklidnila, začala sportovat a neřešila pořád v hlavě kila navíc.
A co jsem tím chtěla říct? Při pohledu na fotky s Filipem si uvědomuji, jak jsem to měla v hlavě pomíchané. Že sebeláska je hodně důležitá. Mám od dokonalosti hrozně daleko, ale jsem to já. Můj manžel mě miluje a vzal si mě navzdory mé nedokonalé postavě, navzdory velkému nosu nebo striím. Troufám si říct, že mu to nevadí. Dokonce možná ty moje nedostatky vůbec nevnímá.
Stalo se Vám někdy, že jste potkaly člověka, který ač nebyl krasavec, vnitřně ze sebe něco vysílal, co vás úplně uchvátilo a odzbrojilo? Co z toho na první pohled nezajímavého člověka udělalo objekt neuvěřitelného zájmu?
A o to v první řadě jde. Já se za ty léta naučila lidi neposuzovat podle toho, jak vypadají. Nikdy. Každý může překvapit, stejně tak jako každý může zklamat. Mám hlavu otevřenou, než si udělám obrázek.
Ráda bych, aby toho byly moje děti ušetřeny. To je jedna z věcí, kterou si přeji ze všeho nejvíc. Aby nemusely zažívat to, co já. Aby se pořád neporovnávaly, aby neměly pocit, že nejsou dost dobré, že jsou ošklivé a tlusté. NIKDY nechci před nimi mluvit o postavě. NIKDY nechci říct, že já sama bych měla zhubnout nebo podobné věci. Protože děti si vše přebírají od nás. Ono se to v hlavě někde všechno ukládá a pak to najednou vypluje na povrch. Potom už bude pozdě něco měnit.
Ráda bych je od mala vedla ke sportu. Ať podvědomě cítí potřebu se hýbat, něco dělat. Tam vidím velký základ do budoucna…
A co já? Smířila jsem se sama se sebou. Trvalo mi to skoro 30 let, ale už bych do sebe nenechala řezat. Myšlenky na plastiku jsem úplně vypustila. Nos mi tak nějak najednou vadit přestal. Dokonce jsem ho začala vnímat jako svoji přednost. Alespoň si mě víc lidí zapamatuje 🙂 Postava? Je moje a když se kousnu, zdravou stravou a pohybem to nějak ukočíruji. Se striemi moc neudělám, ale už to tak je a jsou to moje bitevní jizvy 🙂 A s mým předkusem a šišlavou mluvou taky nic moc neudělám 😀 Prostě jsem to já.
Doufám, že pokud tohle čtete, zamyslíte se, co by jste na sobě chtěly změnit a pak budete tvrdě pracovat na tom, aby jste se začaly akceptovat. Všechny jsme tak trochu Bridget Johnes, kterou ale milujeme přesně takovou, jaká je 🙂
Žádné komentáře