Každoročně se scházíme u kamarádů na vesnici, abychom se po dlouhé době všichni viděli, pobavili se a jak bylo předešlé léta zvykem, zasportovali si a najedli se. Tento ročník byl pojat poněkud střízlivěji (ne co se týče kořalky), jelikož auta místo v 10 přijížděli o hodinu a déle později a z otevřených dveří se s křikem linuly ječící děti 🙂
Také jsme měli v plánu přijet načas. Nezkušeně jsme vstali v půl sedmé s tím, že se vše stihne a zapomněli přitom na fakt, že každý rodič s dětmi vyjede zákonitě hodinu po stanoveném času- zvlášť když je dětí dvě a více. Na navigaci svítil dojezd v 11. Nevadí, hodina “po” není až takový problém. Manžel nezapomněl několikrát velice okatě poznamenat, že budeme poslední a měli jsme vyjet v 8.
Pokud by ale vše jelo, možná bychom to stihli i dřív. Co čert nechtěl- ne jenom že se většina Pražáků rozhodla cestovat v sobotu ráno, ale více než půlka naší cesty na D1 byla zúžena a popojížděli jsme. Dokonce i to bychom nějak přežili, kdyby právě naší trasou neprojížděl americký vojenský konvoj. D1 projeta 40 rychlostí je fakt něco!
Filip řval, Laura naštěstí usnula a manžel přitlačil a několikrát mi připomenul, že kdybychom vyjeli jak jsme měli v plánu, určitě by nás nic podobného nezastihlo.
Sjezd z D1! Hurá! Dojezd v půl dvanácté, teď naženeme minuty a bude to ok… Tak jsme cestou potkali 2 uzavírky a pár semaforů kvůli opravám na silnici 😀 Místo hodiny a tři čtvrtě jsme jeli pomalu tři a i přesto jsme nebyli poslední!
Tolik k naší proklaté cestě. Pak už bylo vše v pohodě, kdo chtěl, šel si zasportovat- zahrát tenis, ping pong nebo fotbal. My matky jsme seděly v trávě na dekách, odpočívaly, kojily, bavily se, uspávaly a zase kojily 😀
Na grilu se připravovaly hamburgry, na večer se pekla kýta. Děti běhaly kolem a hrály si spolu, tedy pokud se zrovna nepřetahovaly o míč, odrážedlo, kočárek nebo panenku 😀
Kolem šesté v podvečer se přihnala mega bouře, která nás zahnala všechny na hromadu pod střechu. To byla asi jediná nepříjemná část víkendu, hodně se ochladilo a docela mi bylo líto všech, co měli venku rozložené stany.
V půl deváté jsem s pár dalšími odjela ke kamarádce na barák, kde jsme přespali. docela jsem se noci obávala, přeci jenom pro Lauru to bylo cizí prostředí a Filip má měsíc a půl, ale zvládli jsme to na jedničku.
Další den jsme ještě zůstali u kamarádky, kam přijel kolem oběda zbytek a ještě jsme grilovali, užívali sluníčka a pohody, než se jelo domů.
Tolik náš víkend ve zkratce, bylo to super a těším se na příští rok!
Žádné komentáře