Ohlédnutí za příběhem a NÁZEV KNÍŽKY

Ahoj Rebeky moje 🙂 Ani nevíte, jak je mi přísáhám bohu líto, že už se nebudeme pravidelně potkávat zde a to každé pondělí. Na druhou stranu právě vy jste mě dokopaly k tomu, aby příběh Rebeky a Jakuba vyšel knižně. A popravdě, zatím co to tady pořád dokola čtu, upravuji, do příběhu se vnořuji znovu a znovu, musím říct- ano, zaslouží si to. Pokud dokážu už pomilionté tak silně prožívat určité pasáže, jak to asi budete prožívat vy?

Je strašně zvláštní nevědět…

Nepamatuji si chvíli, kdy jsem příběh začala psát. Pamatuji si ale určité pasáže, které mnou hodně zacloumaly. Třeba jejich rozchod v 9. kapitole. Je zvláštní sledovat dva lidi, kteří si k sobě hledají cestu a přitom se tomu snaží ze všech sil zabránit. Jak už třeba kvůli minulosti, nebo přítomnosti. Tehdy jsem to obrečela. Nejdivnější věc na celém je, že když píši, najednou jsem tou osobou a každé slovo, které se na obrazovce objeví, já prožiji. Jak už to dobré, tak to špatné. Tehdy jsem si musela dát pauzu. Ihned po tom, co se Rebeka v knížce vrátila z lesa domů, jsem zaklapla počítač a pár hodin prodýchávala, než jsem byla schopna pokračovat dál. Pár dnů jsem se pak cítila stejně jako Rebeka bez Jakuba. Prázdná.

Příběh myslím nezačal nijak originálně. Častokrát mi do soukromých zpráv nebo komentů přicházely názory, jako že je to podobné Fifty shades. Možná. V určitých věcech. Nicméně tohle nebylo nikdy záměrem a jsem si skoro jistá, že po přečtení knížky nic takového už rozhodně tvrdit nebudete.

Na začátku jsem měla pár záchytných bodů a řeknu vám popravdě- jenom jeden jediný zůstal zachován. Příběh se odvíjel sám, plynul s každým slovem směrem, o kterém jsem ani já sama nevěděla. Každá kapitola mě překvapila.

Někdo se zeptá, kde se to bere. Zda ze života, vlastní zkušenosti, nebo je příběh smyšlený. A pokud je smyšlený, jak to mohu takhle popsat. Nu, popravdě, sama nevím. A teď to bude znít hodně zvláštně, ale když píšu, nepřemýšlím. Položím ruce na klávesnici a ony se rozpohybují přesně jako kdysi u piána. Skládají melodii, vlastní písničku, vychází to někde zevnitř mě a já jsem nakonec sama překvapená u zpětné kontroly, co to ze mě vypadlo.

Záměrem knížky vlastně celou dobu bylo vytvořit příběh, který vám umožní na chvilku zapomenout na realitu a vtáhne vás do jiného světa, kde se budete moct znovu zamilovat a prožít si všechny vzestupy a pády. Příběh, se kterým se budete moct ztotožnit, jak už třeba v určitých pocitech, v určitém chování, v normálnosti života nebo ve snění.

Pevně věřím, že vám ten příběh dá vše a možná i mnohem víc (zvláště vašim manželům, co mi tak píšete 😀 ). A co víc, z celého srdce si přeji, aby byl tak úspěšný, že vytvoří prostor třeba pro druhý díl… Nejsem totiž vnitřně připravena se s příběhem rozloučit.

No nic, abych to zbytečně nenatahovala… Všechny určitě víte, jak velký problém jsem měla s názvem. Skoro až do konce knížky neměla pojmenování, pouze označení kapitol. Nemohla jsem přijít na nic, co by to vystihovalo. Absolutní blok. Obracela jsem se na vás, dostala mnoho tipů (mezi nimi třeba i jednoduchý název jako Rebeka, o kterém jsem také prvotně uvažovala), ale nic nebylo to pravé. Dokonce mi jedna moc hodná čtenářka napsala celkem zajímavý postup, jak se na nějakém workshopu učili tyhle názvy tvořit. No co vám řeknu, bylo to tak komplikované, že jsem to po týdnu vzdala a absolutně odložila problém názvu bokem. V nejhorším bych sáhla po Rebece, no.

A pak jsme jeden pátek nasedli celá rodina do auta a rozjeli se směr chata za kamarády. Seděla jsem s Emčou vepředu, bavili jsme se o knížce a já zabředla do toho, že ještě pořád nemám název. A jenom tak ze srandy jsme začali střílet titulky. Ze začátku jsem se docela zasmála, ale čím víc jich bylo, tím blíž jsme byli k té pravé. Až najednou vše seplo dohromady…

Pamatujete na tu část v osmé kapitole? S dovolením sem kousek napíši:

Celé tělo se mi třáslo, srdce bilo jako o závod a hlava se mi točila. Celý můj život byla jedna obří lež. Věděla jsem to už roky, no doteď jsem si to nikdy nechtěla přiznat. Žila jsem život někoho jiného. Já byla pouhým stínem, fata morgánou vznášející se nad plynoucími roky. Rozpouštěla jsem se. Skoro už jsem nebyla vidět, když mě zachytily ty tmavé uhrančivé oči a nechtěly mě pustit do zapomnění. Vracely mi obrysy. A já se na svět začala dívat jejich pohledem. Realita byla o tolik krutější, že bych se klidně raději změnila zpět na mlhu a čekala, až se vypařím. Nevěděla jsem, co mám dělat, co mám cítit, jak se chovat. Jako bych zakopla a místo toho, abych spadla na zem, se země otevřela a pohltila mě. Moje dosavadní realita se měnila v naprostou iluzi a já s tím nemohla nic dělat, jenom to pozorovat.

Všechno je ukryto v tomto odstavci. Celá podstata knížky. Tehdy jsem věděla. Emča chvilku převaloval ty tři slova na jazyku, než přikývl, že je to dobré. To byla pro mě zelená (ač knížku nečetl, probírám s ním hromadu věcí s ní spojenou a je pro mě důležité, aby ty hlavní věci schválil i on).

A tak knížka konečně dostala oficiální název. Připravené? 🙂

Tak co myslíte? 🙂 Já doufám, že se s ním ztotožníte, přijmete ho a budete a jste stejně nadšené jako já 🙂

A příští týden? To už se vrhneme na části příběhů, které skutečně vycházely z reality. A pokud vše půjde podle plánu, odhalíme si i titulku.