Když už nic nepomáhá- náš příběh

Laurinka se narodila za krásného babího léta roku 2013. Porod byl přirozený, ač v poslední chvíli doprovázený tlumícími léky. Když jsem ji pak poprvé držela v náručí, brečela. Pochrochtávala a neutišitelně plakala. Na dvě hodiny mi ji vzali a já celou dobu seděla na pokoji, kde jsme byly tři a čekala, až ji donesou. Spinkala. A pro změnu jsem brečela já. Kolotoč začal, když se vzbudila. Od té chvíle až do března roku 2014 byla neutišitelná. Každý den byl pro mě vyčerpávající, myslela jsem, že už se zblázním. V noci jsem se nevyspala, protože se budila s brekem co 2 hodiny na jídlo a přes den spala pouze přes oběd v kočárku a jinak pořád plakala.

Takhle nechvalně začala naše společná cesta. Musely jsme si pouto utvořit. Byla jiná. Do 2,5 roku nemluvila, mnohdy se ukrývala kdesi hluboko ve svém nitru a bylo těžké se k ní dostat. Přišlo mi, že nás vůbec nevnímá a nerozumí co jí říkáme. Měla ráda rutinu, stereotyp a když přesně věděla, co se bude dít.

Ani nevím, kdy začaly ty záchvaty. Byl to jako políček, probuzení z oparu a tvrdý dopad reality- my jsme přeci rodiče a my jsme ti, co by s tím měli něco udělat, umět situaci vyřešit a nejlépe s lehkostí.

Když mi u jednoho hysterického záchvatu ruply nervy a Laura poprvé dostala po zadku, zjistila jsem dvě věci. Za prvé, že je to zbytečné, protože ve svém stavu bych s ní mohla dělat cokoliv a ona je někde daleko, kde nic necítí. A za druhé, že rozhodně nechci být taková máma, která řeší problém agresí. Nebudu lhát, stalo se to ještě párkrát, ale spočítala bych to na prstech jedné ruky- a stejně to vždy mělo ten samý efekt. Když jsem to před pár týdny udělala naposled, brečela jsem celý den. Byla to forma očisty, promluva s mou duší. Udělala jsem něco sama proti sobě, neuměla jsem si poradit se situací a místo toho, abych jí pomohla, ještě jsem jí ublížila.

Důvod proč jsem proti fyzickým trestům je jednoduchý- za mě je to lámání ducha, je to dehumanizující, pokořující a neřeší to žádný problém. Projevit sílu nad tak malým člověkem, který se neumí a nemůže bránit, je odsouzeníhodné. Vím, že nás mnohdy dohánějí k šílenství, že jsme častokrát přesvědčené, že to je ta správná volba a řešení (a přiznávám, že v určitých situacích možná i ano), ale jsou to většinou chvíle, kdy dítě potřebuje pomoc. Potřebuje nás, obrací se k nám s důvěrou, kterou my takto pošlapáváme. Je důležité rozlišit, zda má dítě záchvat, protože ho něco trápí, bolí, neví si s něčím rady, nebo je to s prominutím “vysírací” řev, kterým si chce něco manipulací vynutit… Tam to plácnutí asi i chápu.

Abych ale popsala, jak u nás takový záchvat vypadá… Vznikne z ničeho nic. Ze situací, které nám přijdou normální- není to důsledek zákazu nebo příkazu. Z minuty na minutu se Laura někde hluboko ztratí a zůstane schránka, která křičí, ječí, dupe, háže věcmi, rve ze sebe oblečení, běhá po čtyřech jako posedlá a kope (tohle je ta nejtěžší forma, která se stala asi před půl rokem).

V té chvíli se cítím bezradná, plná strachu, protože své dítě nepoznávám. A netuším co dělat, aby se uklidnila a vrátila se k nám…

Doteď jsme to neřešili. Vždy se to stalo, když byla s námi. Jenomže tentokrát nastal problém se školkou, kterou již navštěvuje čtvrtým rokem. Ze dne na den. Bez varovných signálů, z ničeho nic jsme ji tam nemohli dostat, prala se s učitelkami, visela mi kolem pasu, hystericky brečela a nechtěla mě pustit.

Prožila jsem si rodičovské dno. Nejhorší dva týdny mého dosavadního života. Dívat se na dítě, vědět, že trpí a nedokázat mu pomoct- to je největší facka všech rodičů…

Obracela jsem se pro rady, rozhodnutá, že tentokrát se to už musí řešit. A ač mi hodně z vás radilo psychologa, ve svém nitru vím, že to není psychický problém. Že je to něco daleko hlouběji, někde uvnitř ní a že mi chce něco říct.

Jsem věřící. Tak jako 100% z nás. Někdo věří v Boha, někdo na vesmír, někdo na lásku, jiný na štěstí, někdo věří sám sobě. Všichni se někam obracíme. Já věřím na duše. Věřím, že si vybíráme svůj život, víme jaký bude než se narodíme, kam chceme směřovat, narodíme se přesně tomu, komu chceme a máme. Vnímám energie kolem nás, učím se naslouchat i sobě a především se učím slyšet moje děti. A Laurinka volala o pomoc.

Velkou náhodou se tedy ke mě dostal kontakt na paní, která pracuje s anděli. Kdysi jsem četla knížku od Lorny Byrne a vím, že se mi neskutečně líbila a patří mezi mé oblíbené. A hleď se, tady máme paní, která s nimi dokáže komunikovat. Po pár emailech, kde jsem vysvětlila problém, mi přes víkend vypracovala poselství, které jsem v pondělí četla. V úterý šla Laurinka do školky bez breku a s radostí. Lusknutím prstu se vše obrátilo. Kryjí se mi tam ale dvě události- v úterý s ní šla do školky totiž i kamarádka, která tam předtím nebyla. Co ke klidu dopomohlo, nechám na každého uvážení. Já ale vím, že za pár dnů byla kamarádka zase nemocná, nebyla tudíž ve školce, ale Laurinka tam nadále chodila veselá a ráda.

Andělské poselství bylo adresováno pouze mě, byla to zpráva od mého anděla. Bylo to vysvětlení, co se děje s Laurinkou, proč některé věci cítím jak cítím a jak to řešit. Nemyslete si ale, že dopisem získáte návod. Vy se k němu musíte vracet. Několikrát ho číst, protože pokaždé tam najdete nové informace, vhledy a uvědomění. Musíte mu porozumět a naučit se s ním pracovat. Hodně jsem si u něj pobrečela, protože se mi dost věcí vyjasnilo a ještě víc se mi jich potvrdilo- to, co jsem si v hloubi duše myslela, akorát jsem to neuměla pojmenovat.

Přešel týden a my zkusily ještě jednu věc, na další doporučení jsme se vydaly k paní, která provádí kineziologii. Návstěva trvala zhruba hodinku, byla hodně zvláštní, ale její výklad zapadl do poselství jako puzzle a já dostala krásný celistvý obrázek. Obě jsme dostaly kapičky- já bachovky a Laurinka něco trošku jiného na 21 dnů. Už jsme je dobraly, prozatím je u nás vše v pořádku a uvidíme, zda se problém zase někdy objeví.

A co tedy bylo v poselství a co nám řekla kineziologie?

Nechci vám to vypisovat všechno, to by bylo na hodně dlouho a dost věcí je až příliš osobních. Ve svě podstatě mi ale bylo řečeno, že Laurinka si mě vybrala jako mámu cíleně. Protože věděla, že ji budu podporovat, hlavně duševně. Že jsme obě takto založené. Přišla na svět už s jasným cílem, s určenou cestou, kterou se chce vydat. Bojí se manipulace, má z ní obří strach, potřebuje mít vždy možnost volby (a právě proto nám tak fungovala nevýchova, dokud byla menší. Vždy vše společnou dohodou). Má potřebu pomáhat, proto si velmi pravděpodobně zvolí v budoucnu zaměstnání, kde bude moct pomáhat lidem. Je velmi vyjímečná. Když se narodila, nesestoupila z té nadpozemské roviny a doteď nepřijala tu pozemskou (proto v těch hysterických záchvatech byla mimo realitu, jakoby vystřelila někam daleko). Bylo provedeno uzemnění, tudíž by se to už nemělo opakovat. Je dospělá, ve svém nitru je to dospělák, ale potřebuje si prožít dětsví, k čemu jí máme dopomoct. Musí si uvědomit, že dětství se nedá přeskočit. Je potřeba ji v tom podporovat a učit ji hrou, mluvit s ní dětskou řečí (což je pravda, kolikrát jsme problém odvrátili tím že jsem začala vše přetvářet na hru). Neumí zpracovávat emoce. Tady narážíme na velký problém- tím, že je neskutečně empatická, vsákne i emoce druhých lidí (což vím už dost dlouhou dobu, i když vejde do místnosti, kde se někdo hádal, zůstane podrážděná). Neumí pak vše zpracovat, hromadí se to v ní, až dojde k výbuchu. Zase nastupujeme my, abychom ji naučili o pocitech mluvit, ventilovat je a prožít. Taky nám bylo doporučeno, aby dělala nějaký sport, kde by se mohla vybít. Gro všeho jsou tedy pouze její emoce a to, že je velmi empatická (což je předpoklad k jejímu dalšímu životnímu fungování- tedy pomoci lidem). Našim úkolem je naučit ji poznat je, rozklíčovat co přesně cítí, aby našla svůj vnitřní klid, aby byla schopna rozeznat co vlastně chce a potřebuje. Až dosáhneme tohoto, bude připravena na svůj život.

Já vím, že někomu to může znít směšně. Ale já si myslím, že každému pomůže přěsně to, čemu věří. Já dostala pomocnou ruku v tom, že jsem se ujistila ve věcech výchovy. Že si už nevyčítám, že jsem třeba na děti moc měkká nebo že s nimi rozmlouvám. Snažím se teď poslouchat své nitro a skutečně s nimi komunikovat skrze srdce.

Prozatím je problém zažehnán. Bylo nám ale řečeno, že se může objevit něco dalšího, že je to kolikrát jak loupání cibule- jeden problém pryč a objeví se třeba další, skrytý… Tak uvidíme, v každém případě se snažím vždy, když vidím, že se něco s Laurou děje, donutit ji mluvit. Uvědomit si, co cítí a pak s tím pracujeme dál. Není to rozmazlování, je to přijetí dítěte jako sobě rovného.

Tak nevím, zda vám to něco dalo 🙂 Ale vím, že jste měly velký zájem si o tom přečíst, tak jsem vám to ráda sepsala… Držím všem palce, abyste našly tu svoji správnou cestu.

Kontakt na andělskou paní ZDE. Kineziologii si najdete na netu ve vašem okolí 🙂