9. kapitola

Celý týden byl zticha. Neozval se, neukázal. Začínala jsem mít podezření, že někam zmizel. Odjel bez rozloučení, jak o tom v sobotu mluvil. Já rozhodně nebyla žádný závazek, takže neměl jediný důvod se ohlížet. A co víc, utvrdil mě v tomto přesvědčení středeční večer, který jsem strávila proklepáváním pana Skota. Tomáš musel odjet někam na služebku a já si otevřela víno a brouzdala si internetem. Nevím, kde se vzala ta náhlá myšlenka, ale otevřela jsem si Google a zadala Jakubovo jméno. Nikdy předtím jsem si nikoho nevyhledávala, jenomže o něm jsem nevěděla zhola nic. Byl velká rozmazaná šmouha mého života. Potřebovala jsem jí dát alespoň nějaké kontury. Stiskla jsem enter a zatajila dech. Ihned mi navrchu vyjelo pár jeho fotografií. Byl dokonalý. Jako vždy. Až se mi steskem sevřel hrudník. Rychle jsem pohledem sjela od jeho dokonalé tváře níž. Moc toho nebylo, jeden zablokovaný účet na Facebooku a asi dva články. I tak jsem hltala slovo za slovem. Potřebovala jsem zjistit vše, co se dalo. A i když toho nebylo moc, bylo to alespoň něco. Zašátrala jsem do jeho minulosti. Narodil se zde. Jeho rodiče vlastnili nějakou úklidovou firmu. Když mu bylo asi třináct, odjel studovat do zahraničí. Zarazila jsem se a vzpomněla si na jeho povídání v kuchyni. To mě tehdy tak překvapilo! Když řekl, že měl těžké dospívání a rodiče byli daleko. Jak může někdo pustit v podstatě ještě dítě studovat do jiného státu a nechat ho bydlet na kolejích? Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Já bych se Sama vzdát nemohla. Nikde nebyla zmínka proč, tak to asi nebylo nic zajímavého. Pak se na nějakou dobu stopa ztratila, objevily se až zmínky, že studoval fotografii v Miláně, avšak nedokončil studia. Sbalil si věci a odjel procestovat svět. Chvíli fotil pro National Geographic, pak se zaměřil více na reportážní fotografie a pár let strávil v nebezpečných zónách, jako je Pákistán, Kambodža nebo pásmo Gazy. Rozklikla jsem fotky k článku a udělalo se mi špatně. Představila jsem si ho ukrytého kdesi za zdí vybuchlého domu, snažíc se vyfotografovat dítě hrající si s granátem, na což jsem se zrovna dívala. Okamžitě jsem to vypla a pátrala dál. Cestování a cestování. Přesně tak, jak říkal. Nikde se neusadil. O přítelkyních ani zmínka. Domů se podle všeho vracel jednou za čas. Proč je tady teď? Ptala jsem se sama sebe. A odpověď jsem našla během vteřiny. Umřeli mu rodiče. Oba. Bouračka. Firmu prodal a založil úplně novou. Stalo se to zhruba před půl rokem. No, tak mám, co jsem chtěla. Akorát jsem si potvrdila, že ho tady už absolutně nic nedrží. A ani nikde jinde. Nemá rodinu, nikoho. Je sám. 

Čmárala jsem si v kanceláři do sešitu a po milionté se podívala na telefon. Nic. Vzdychla jsem a odsunula ho. Měla jsem na práci důležitější věci. Třeba dokončit organizaci teambuildingu, který byl v plánu za dva týdny. Vůbec se mi tam nechtělo, náladu jsem měla od soboty naprosto příšernou. A i když jsem se doma snažila působit vesele, jakmile jsem byla sama, všechno na mě padlo. To uvědomění, že jsem byla tak blbá a dokázala se zamilovat do někoho, kdo se snaží evidentně pouze vyplnit svůj volný čas, mě sráželo na kolena. Nestačilo se cítit poníženě doma, musel se k tomu připojit další muž. A ač jsem konečně cítila, že žiju, že uvnitř srdce skutečně něco mám, otázkou bylo, zda mi to za to stálo. Protože jakkoliv jsem mrtvá byla předtím, netrpěla jsem tak, jak teď. 

Včera jsem mu napsala. Nevydržela jsem to. Měla jsem slabou chvilku. Bylo to úplně dementní rozhodnutí. Neodepsal. Přečetl to a neodepsal. Nahrnula se mi do krku žluč a vzteky jsem vymazala jeho číslo. Prd mi to pomohlo, stejně v práci pořád čučím na jeho vizitku. Tu bych měla asi také roztrhat. Poklepala jsem po ní prstem, pak ji pohladila a nechala hezky na výsluní u počítače. Ať se na mě dívá alespoň ona.

„Na co tak upřeně hledíš?“ Po zádech mi přejela husina. Zhluboka jsem se nadechla a srdce mi na sekundu přestalo tlouct.

„Na nic. Pracuju.“

„Potřebuji s tebou mluvit v zasedačce.“

„Nemůžu. Pracuju.“

„Rebeko…“ Zavrčel známý hlas a mně se rozklepala tužka v ruce. Ne, tohle už stačí. 

„Běž pryč.“

„Za dvě minuty budeš v zasedačce, nebo…“

„Nebo co?“ Vztekle jsem sykla a otočila se na židli, abych mu pohlédla do očí. Vypadal dokonale. Jako vždy. Zavřela jsem na vteřinu oči, abych se zbavila nutkání mu vběhnout do náruče, a když jsem je otevřela, dodala jsem: „Dotáhneš mě tam násilím? To už tady bylo, Jakube…“

„Prostě tam přijď,“ řekl a udělal krok ke mně. Odsunula jsem se od něj na židli co nejdál. „Prosím,“ dodal, zvrtl se na noze a odešel.

Fajn, co teď? Seděla jsem chvilku bez hnutí a přemítala své možnosti. Vykašlu se na něj a stejně si najde způsob, jak dosáhnout svého. Nebo vstanu a půjdu. I tak umírám zvědavostí, co mi asi chce. Zvedla jsem zadek a vyrazila do zasedačky. Když jsem zaklepala a otevřela dveře, viděla jsem, jak stojí u okna, hledí ven a o něčem přemýšlí. Líně ke mně otočil hlavu a prstem mi naznačil, ať vejdu. Chvilku jsem váhala, nakonec jsem ale vešla, zavřela za sebou a zůstala stát. Tak. A teď co?

„Sedni si,“ přikázal mi a ukázal na židli u stolu. 

„Děkuji, postojím. Nemám moc času. Někdo musí i pracovat.“ Prohodila jsem se sarkastickým úsměvem na tváři. Tak moc jsem chtěla, aby se ozval, abych se s ním viděla, aby se stalo cokoliv. A když už jsem to konečně měla, nejradši bych mu vzteky jednu vrazila.

Jakub přimhouřil oči, ale vzdal to. S povzdechem si sedl do křesla v čele stolu, založil ruce a zadíval se mi do tváře. Zrudla jsem. Absolutně nevím proč, ale moje tělo na něj pokaždé reagovalo jinak, než jsem byla zvyklá. Nervózně jsem se ošila. Kurva.

„Jak se máš?“

„Děláš si ze mě srandu?“ vyhrkla jsem okamžitě. To snad není pravda! Před týdnem mě odvleče z baru, donutí mě u něj přespat, a i když se nic zásadního nestalo, pořád to bylo pro mě dost. Pak se odmlčí, týden se neozve, neodepíše mi na zprávu, i když si ji přečte, a pak má tu drzost sem přijít a ptát se mě, jak se mám? Zprudka jsem se nadechla a nosní dírky se mi rozšířily vzteky. Končím. Já tohle nedám. Řekla jsem si to už tolikrát, ale pokaždé ustoupila. Pokaždé jsem se nechala zviklat, podlehla jsem jeho pohledu, doteku a pokaždé mi nějak ublížil. Stačí, už toho bylo tak akorát dost.

„Nedělám. Ptám se vážně.“ A taky to tak myslel. Viděla jsem na jeho tváři nasazenou profesionální masku autority. To si zkoušej někde jinde.

„Na tohle já nemám čas a ani chuť, Jakube. Najdi si na ty svoje hry někoho jiného a mně dej pokoj,“ prskla jsem na něj všechen jed, který se mi v posledních dnech nahromadil na srdci. Otočila jsem se k odchodu. 

„Rebeko, jestli otevřeš ty dveře a odejdeš, tak je konec.“ Mluvil potichu, pevným hlasem. Věděla jsem, že to myslí smrtelně vážně. Zhluboka jsem se nadechla, sebrala všechnu svou sílu a řekla.

„Fajn, tak ať. Stejně to nikdy ani nezačalo.“ Mluvila jsem ke dveřím. Ani jsem se na něj nepodívala. Srdce se mi zlomilo, přísahala bych, že to slyšeli i na druhé straně zeměkoule. Ale já tohle ve svém životě nechtěla. O víkendu jsem udělala rozhodnutí, že budu s Tomášem. Těžké rozhodnutí, které bylo vratké jako domeček z karet. Stačilo pouhé fouknutí a zbořilo by se. Jakub dnes ale hermeticky uzavřel všechny okenice. Domeček stál pevně. Nemohla jsem žít s tím, že pro někoho nejsem číslo jedna. A bylo to také poprvé v životě, kdy jsem se za sebe postavila. Otevřela jsem dveře a zabouchla je za sebou. Do očí se mi ve vteřině nahrnuly slzy. Kdybych je pustila ven, nevím, zda by je ještě někdo zastavil. Silně jsem zavřela oči a silou vůle vše zatlačila kamsi hluboko dovnitř. Nepustím to. Nikomu už nedovolím mi takhle ubližovat.

Odplížila jsem se zpět na místo. Cestou jsem potkala Janu, která na mě od počítače ustaraně hleděla. Zavrtěla jsem hlavou a u sebe se zdrceně sesunula na židli. Tak. A je po všem. Ani to nezačalo a já už to dokázala zničit. V hrudi mě bolelo, jak kdybych chytla kulku. Pokud takhle bolí zlomené srdce, nikdy v životě se už nechci zamilovat. Raději si budu žít v šedi svého obyčejného života, než být takhle zaživa pohřbená a pouze toužit po klidu věčných dnů. Vzala jsem do ruky vizitku, na kterou jsem před pár minutami ještě zbožně koukala, a hodila jsem ji do koše. Tak.

Abych nezešílela, nacpala jsem si do uší sluchátka, pustila nahlas hudbu a začala makat na tom teambuildingu. Vypla jsem myšlenky a soustředila se pouze na jeden úkol. Můj autopilot měl zelenou. Proplula jsem těch několik zbývajících pracovních hodin uzavřená v bublině sebekontroly a sebekázně. Probrala mě až ruka položená na mém rameni. Paní Fialová se přese mě dívala na brief, který jsem zrovna dopisovala a pochvalně se usmívala. Něco říkala, tak jsem si ihned vyndala z uší sluchátko a poprosila ji, ať to zopakuje.

„Vypadá to dobře,“ stiskla mě a poplácala. 

„Děkuji,“ vydechla jsem úlevou. Vše bylo připraveno. 

„Pošli mi to prosím tě potom do mailu a běž už domů. Jsi poslední.“ 

Zmateně jsem se rozhlédla po kanceláři. Prázdná. Zrak mi padl na hodiny, bylo už dávno po šesté. Na telefonu jsem měla asi deset zmeškaných hovorů od Tomáše. Paní Fialová odešla zpět k sobě a já se spěšně balila. Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych se tak zapomněla. A hlavně, já měla dneska vyzvednout Sama ze školy! Ve výtahu směrem na parkoviště jsem zavolala Tomášovi.

„Kde jsi?“ naštvaně na mě štěknul.

„Promiň! Já se úplně zapomněla v práci! Byl jsi pro Sama?“
„Jo! Volali mi ze školy, že je tam už hodinu sám a jestli si pro něj tedy laskavě někdo přijede. Musel jsem odejít z porady, protože jsem se ti nemohl dovolat!“

„Zlato, promiň, fakt mě to mrzí. Vůbec nechápu, co se stalo. Jsem nějak mimo. Už se to nestane, fakt ne.“

„No to se teda nestane, to máš pravdu,“ odsekl a zavěsil mi. Dnešní den prostě nemohl být lepší. Co víc se ještě může posrat? 

Nasedla jsem do auta a vyjela domů. Celou cestu jsem si nadávala. Cokoliv bych si odpustila, ale zapomenout na Sama byla už „no go“ zóna. A tohle se mnou dokáže udělat jeden jediný chlap. Měla bych si gratulovat, že už je konec. A svobodně se nadechnout.

Atmosféra doma byla stejná jako v telefonu. Tomáš mě ignoroval a Sam byl naštvaný. Několikrát jsem se jim oběma omluvila, ale odmítli mě poslouchat. Udělala jsem jim tedy večeři, dala si sprchu a šla si lehnout. Čekala mě jedna z těch bezesných probdělých nocí. Věděla jsem to už ve chvíli, kdy jsem položila hlavu na polštář. Okamžitě mi v mozku explodovaly všechny zářivky a začal se mi v hlavě přehrávat dnešní den. A minulý víkend. Pak bar. A večer u Maniho. První polibek v kuchyňce. Vězení v tmavém pokoji hotelu. Závan máty. Pohledy na tanečním parketě. A jeho divoké tmavé oči mezi lidmi na večírku. Konečně mi vytryskly slzy a začaly se proudem valit ven. Nemohla jsem zastavit jak je, tak nekonečnou smyčku začínající dnešní kanceláří a končící jeho pohledem. Mučilo mě to. Nešlo to vypnout. Bylo jedno, zda jsem měla oči otevřené, nebo zavřené, byl tam. Neustále. A doháněl mě k šílenství. 

„Rebeko, jestli otevřeš ty dveře a odejdeš, tak je konec.“

„Kdybys mohla, co bys ve svém životě změnila?“

„Vem si věci, odcházíme.“

„Hodná holka.“

„Je mi jedno, že jsi vdaná. Všechno je mi jedno.“

„Celý večer vás pozoruji.“

„Nevíš, kdo byl ten černovlasý chlap?“

Pořád dokola. Neustále. Každé jeho slovo jsem měla vyryté v paměti, znělo mi v uších, jako by mi ho tam právě šeptal. Ďábel sedící v koutě mé ložnice, přikládající polena do planoucího srdce. Démoni tančící kolem mých hořících snů. Prožívala jsem čistou nefalšovanou agónii. Po třech hodinách jsem to vzdala. Polštář už jsem měla zcela promáčený. Zvedla jsem se a odešla do obýváku. V bytě už bylo ticho, Sam spal a Tomáš byl bůhví kde. Lehla jsem si na gauč a pustila si telku. Přes opuchlé oči jsem toho moc neviděla, ale hluk byl příjemným rozptýlením. V průběhu noci jsem pak konečně usnula. I tak jsem se co hodinu budila a trvalo mi dalších několik desítek minut, než jsem zabrala. Mozek si neodpočinul. Pořád jel na plné obrátky. Nekonečná smyčka Jakuba Skota.

Brzy ráno mě vzbudil Tom, když mnou prudce zatřásl. Zmateně jsem se posadila.

„Co tady děláš?“ zeptal se a odešel si nalít džus.

„Nemohla jsem večer usnout, tak jsem si pustila telku.“

Tom mě podezřívavě pozoroval a napil se ze sklenice.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, nic mi není. Měla jsem jenom těžký den. Kdy odjíždíš?“

„Nevím, proč?“

„Můžu si jít zaběhat?“ Byla jsem nevyspalá, bylo mi špatně, ale potřebovala jsem se zničit ještě víc. Třeba bych tím dokázala mozek odpálit úplně. Byla sobota, nepotřebovala jsem tedy do práce. Tomáš přikývl. Rychle jsem se oblékla, aby náhodou nezměnil názor a zmizela do lesa. Jeho chlad, ticho a klid mě přivinul do své náruče jako nově narozené miminko. Jako bych se poprvé nadechla. Každý krok ze mě vytřásl kus bolesti. Každý úder srdce vypudil část jeho. Po půl hodině jsem zastavila a začala křičet. V srdci pustiny, kam dnes zatím nevkročila jiná noha než ta moje, se ozval srdceryvný vzlyk zlomené ženy. Klesla jsem na kolena a úplně se opustila. Přestala jsem se ovládat. Zaryla jsem prsty hluboko do hlíny, zaklonila hlavu a vydala hluboký bolestný sten. Slz nezbylo, všechny jsem je vyplakala v noci. Truchlila jsem hluboko v duši, tam, kde mě čekal s otevřenou náručí, kde mi vrostl do tkáně a stal se mou součástí. Pokud si někdo myslí, že srdce nelze zlomit, tak se šeredně mýlí. Já totiž cítila, jak puká. Každá vteřina mého bytí byla bolestnější než ta předtím. Nemohla jsem dýchat. Dusila jsem se vzpomínkami a samotou, která byla blíž než kdy jindy. Lehla jsem si na jehličí a spadané listy kolem mě. Nohy jsem si přisunula až k bradě a silně je obejmula rukama. Zadívala jsem se na mraveniště u stromu naproti mně. Čím víc jsem byla hypnotizována jeho pohybem, tím míň jsem cítila. Něco mi káplo na tvář. A pak znovu. Víc a víc. Po několika minutách jsem si uvědomila, že prší. Kapky vody mi stékaly po tváři, držely se mi na řasách, ovlažovaly mé rty. A já se nehnula, nechala jsem je omývat mě. Duchem jsem lítala vysoko nad stromy, tam mezi ptáky, kde byl mým nejlepším přítelem vítr a slunce. Kde bolest neznamenala nic a volnost neznala hranic. Tam jsem byla doma, klidná a pokojná. Usnula jsem. Nevím, jak se mi to povedlo, možná prostým vyčerpáním. Vzbudila jsem se, až když se mi tělo klepalo zimou a ruce jsem měla zkřehlé a ztuhlé. Opatrně jsem se postavila. Byla jsem celá promočená a špinavá. Otočila jsem se na patě a rozeběhla se směrem domů. Jako robot. Jedna noha před druhou. Tomáš už tam nebyl. Sam si hrál v pokojíčku s babičkou, slyšela jsem je ode dveří. Opatrně jsem za sebou zavřela a rychle zmizela v koupelně. Horko těžko jsem ze sebe shodila oblečení, které jsem rovnou hodila do pračky. Vlezla jsem si do horké sprchy a asi půl hodiny pod ní stála, dokud jsem se úplně nerozehřála. Zima mi vlezla až do morku kostí. Zabalila jsem se do froté županu a konečně byla schopna fungovat. V rámci možností. I když jsem cítila velkou díru uprostřed mé hrudi, byla jsem rozhodnuta se pohnout dál. A já ten důležitý krok udělala.

Ze dnů se stávaly předepsané listy papírů. Sbírala jsem je po kouskách, zakládala do sešitu a tvořila si vlastní život. Znovu, kapitolu po kapitole. Jako by Jakub Skot nikdy neexistoval. Neslyšela jsem o něm. Zmizel. Jako vždy. Každá hodina byla o kousek lehčí. Každý nádech byl snesitelnější. Začínala jsem znovu cítit pod nohama pevnou zem. A moje myšlenky už se nevztahovaly pouze k němu, dokázala jsem vnímat i okolí. Krůček po krůčku. Den za dnem. 

A tak jsem jeden pátek stála na nádraží vedle Jany, s kufrem v ruce a s kolegy kolem sebe. Čekali jsme na vlak a vyráželi směr Šumava. Nakonec jsem na ten teambuilding jela a upřímně se těšila na přespávání v bungalovech a hromadu společných aktivit. Cokoliv, co mě dokázalo rozptýlit, bylo vítané. Už v kupé se začala hromadit sbírka alkoholu, kolovala jedna lahev za druhou a já se vděčně z každé napila. Jana se snažila mě rozveselit, nakonec jsem jí totiž všechno vyklopila. Každou myšlenku, každé slovo a dotek. Všechno věděla. Nedokázala jsem si s tím poradit sama, bylo toho příliš. A ona byla mým majákem. Nikdy neřekla jediné: „Já ti to říkala.“ Ani jedno morální kázání. Nic. Prostě tady pro mě byla a dělala všechno pro to, abych přišla na jiné myšlenky. Byla to moje jediná a skutečná kamarádka.  

„Jestli nezpomalíš, večer budeš jak bomba,“ šeptla mi se smíchem do ucha, když jsem do sebe naklopila panáka slivky. Utřela jsem si pusu hřbetem ruky a pokrčila rameny. Zatím jsem v sobě ještě našla zdravý rozum a uvědomila si, že na večeři bude i paní Fialová. A zbytek vedení. A o práci jsem přijít nechtěla. Z kabelky jsem si vyndala lahev s vodou.

„Hodná holka,“ zasmála se a já se málem polila. V hlavě mi okamžitě vyvstaly jeho tmavé oči. Rychle jsem se postavila a odešla na chodbu. Zavřela jsem za sebou dveře a otevřela si okno. Opřela jsem se o něj rukama a položila si na něj hlavu. Vítr mi příjemně čechral vlasy a já zavřela oči. Bylo to neuvěřitelně uklidňující a příjemné. I když byla už skoro půlka září pryč, sluníčko pořád krásně hřálo. Léto mi bude chybět. Nějakou chvíli jsem si užívala samotu, než jsem uslyšela pohyb a proti mně se ozvalo: „V pořádku?“ Unaveně jsem otevřela oči. Janča si mě prohlížela a lítostivě se usmála. Nepatrně jsem přikývla a zase je zavřela. Neodešla. Zůstala u mě. Celou cestu.

Na pokoj jsme si přišly jenom odložit věci a rychle se opláchnout. Měly jsme pro sebe asi 20 minut, což stačilo tak akorát na převlečení a jednu hádku, která bude spát na které půlce postele. Hodily jsme na sebe obě džíny a trika. Vůbec mi nechyběl nějaký dress code. Konečně jsme na sobě mohly mít prosté a obyčejné oblečení.

U večeře jsme si sedly k sobě. Překvapivě jsme nepřišly poslední. Setkali jsme se všichni v restauraci u jezera, kam jsem udělala před dvěma týdny rezervaci. Měli jsme pro sebe jeden salónek, kde byly stoly do velkého U. Tentokrát žádný zasedací pořádek. Před námi stála sklenice se šampaňským a na stole ležel tištěný program tohoto víkendu, mně dobře známý. Vymýšlela jsem ho totiž sama. Netrvalo dlouho a místnost byla zaplněná. V čele stolu seděl jak náš generální, tak paní Fialová a ředitelé ostatních oddělení. Přijeli na večeři, večírek a ráno měli poradu, zatímco my měli naplánované týmové sportovní aktivity. Kolektivně jsme si připili na společný víkend, prošli si program a pak už se neslo jídlo. Na to jsem se těšila obzvlášť. Bylo mi jasné, že dnes se bude pít ve velkém, což by s lačným žaludkem nemuselo dopadnout nejlépe. Kolem mě byla veselá atmosféra. Všichni se uvolnili, povídali si, překřikovali jeden druhého a bavili se. Usmívala jsem se. Konečně. Janča posléze přestala být ze mě ve stresu a viděla jsem, jak se jí úlevou rozzářil obličej. Pohodlně jsem se usadila do židle, vzala si do ruky skleničku a pozorovala. Naplňoval mě pocit, že jsem něčeho součástí, i když jsem se přímo nezapojovala. Naslouchala jsem, u vtipů se smála, u otázek slušně odpovídala. Začínala jsem se znovu cítit normálně. 

Po večeři jsme se přesunuli do nedalekého baru. Všichni společně, i s vedením. Byli skvělí. Nechovali se totiž vůbec povýšeně, spíš si s námi laskavě povídali, naslouchali našim podnětům i stížnostem. U baru pak objednali každému pití. Nešetřili na nás. U třetí skleničky jsem si všimla, jak na mě hledí Petr. Stál na druhém konci místnosti a nespouštěl ze mě oči. Zamračila jsem se a raději svou pozornost obrátila na Janču. Ta zrovna vášnivě diskutovala s naším generálním, který na ní mohl oči nechat. Před půl rokem bych kroutila hlavou, protože byl ženatý. Dnes jsem jednak neměla právo něco takového hodnotit vzhledem k mé situaci, jednak právě procházel rozvodem. Takže na tom nebylo vlastně nic špatného. A Janě bych ho i přála. Vypadal dobře, měl hodně v hlavě, hodně v kapse, a ještě se i uměl chovat. Alespoň na veřejnosti teda. 

Cucala jsem brčkem koktejl, který jsem dostala do ruky. Jeho sladká chuť mi zaplnila ústa. Měla jsem trochu pocit pátého kola u vozu, tak jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Vědomě jsem se ale vyhýbala Petrovi. Cítila jsem, jak na mě zírá. Hnus. Zastavila jsem pohledem na skupince kolegů, kteří něco vášnivě probírali. Okamžitě jsem se k nim přidala.

„O čem se bavíte?“ spiklenecky jsem na ně mrkla a znovu si ucucla.

„Ále, rozebíráme jeden drb,“ zasmála se Kačka, další kolegyně z práce. To mě zaujalo. Dychtivě jsem se naklonila, abych lépe slyšela.

„A jaký?“

„Skot prý odchází. Mluví se o předčasném ukončení smlouvy. Proto je tu celé vedení. Zítra se to bude probírat na schůzi.“

„Jo. A proto jsme tady my všichni ostatní. Myslíme si, že firma končí. Dobře víme, že ta fúze byla pro nás klíčová a bez něj jsme v prdeli. Tak nám udělali večírek na rozloučenou,“ dodal Mirek a vzdychl. Zastavilo se mi srdce. Poprvé po týdnech jsem slyšela jeho jméno. Hlava mi málem explodovala. Najednou se roztříštila do tisíce myšlenek, ze kterých svítila jedna jediná hlavní. ODCHÁZÍ. A je to kvůli mně. Určitě je to kvůli mně. Už ho neuvidím. Nikdy. Všichni teď dostanou padáka a firma zkrachuje. Kvůli mně! S hrůzou v očích jsem se otočila na Lukáše, který stál vedle mě. Ostražitě mě pozoroval. Věděl, že je něco mezi námi. Uvědomil si to ten večer v baru, kdy nás od sebe Jakub vztekle odtrhl, ale gentlemansky o tom pomlčel. Neprozradil to jediné živé duši, možná i proto jsem mu tak rychle odpustila, co se mezi námi stalo. A trochu i proto, že se mi za to asi tisíckrát omluvil.

„Rebeko…,“ opatrně promluvil. 

„Nemůžu dýchat,“ přiškrceně jsem vydechla a vrazila mu do ruky svůj drink. Chytla jsem se za krk a rozeběhla se ven na vzduch. Kdybych mohla, vydrápu si v něm díru. Utíkala jsem co nejrychleji jsem mohla. Bez zastavení, bez ohlédnutí. U nejbližšího stromu jsem se zastavila, opřela se o něj jednou rukou, ohnula se a pozvracela se.