1. Kapitola / Po tom, co odešel (2. část)

Vánoce

Seděla jsem na zemi a dívala se do přítmí vánočních světýlek. Bylo mi tak nějak lehko, i když jsme měli všichni břicha nacpaná k prasknutí. Nikdo nemluvil, pouze jsme si užívali klidné atmosféry a veselého trylkování Sama, který nadšeně výskal a hrabal se v dárcích. Vzhlédla jsem k Tomášovi, který seděl naproti na gauči. Lehce se usmíval, díval se na mě a pak stočil pozornost na Sama. Jana slastně zavzdychala, když jí Oskar začal masírovat ramena. Seděla na zemi mezi jeho nohama a relaxovala. Před rokem by mě ani nenapadlo, v jak zvláštním složení budeme slavit další Vánoce. Zhluboka jsem se nadechla, do srdce se mi začaly vkrádat staré známé stíny. 

„Maminko, tohle je pro tebe!“ vykřikl Sam a podal mi balíček. 

„Pro mě?“ zamrkala jsem a vzala si ho. Snad jsem všem jasně řekla, že nic nechci. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Jana pokrčila rameny, Oskar se na mě ani nepodíval a Tomáš se provinile zahleděl do země. Aha. Zatáhla jsem za stužku na krabičce a otevřela ji. Na měkkém černém sametovém polštářku ležel zlatý náramek. Chytla jsem ho opatrně do prstů a zvedla. Byl zvláštní, něčím velmi jedinečný. Přiblížila jsem si ho k obličeji, abych na něj lépe viděla. Světlo ze stromečku se odráželo od malých jemných žlutých lístečků. Byly mi tak důvěrně známé. Co to… To vypadá jako… Máta! Zajíkla jsem se, upustila náramek a ruka mi vyletěla k hrdlu.

„Rebeko, jsi v pořádku?“ vykřikl Tomáš a vrhnul se ke mně. Oskar přestal masírovat Janu a polekaně se na mě podíval. Janča se ke mně okamžitě posunula také. Sam strnul mezi kopou balicího papíru a vyplašeně na mě třeštil oči.

„Nnnic mi není,“ přiškrceně jsem koktala a začala se sbírat na nohy. „Musím jenom do koupelny. Hned jsem zpět.“

Překročila jsem je všechny a odvrávorala se pryč. Když jsem za sebou zavřela dveře, které jsem pro jistotu i zamkla, chytla jsem se silně umyvadla. Hlava mi bolestně spadla na hruď a díra uvnitř mě se ještě zvětšila. Teď už pohlcovala celé mé nitro. Bylo to jako žít s lepkavou tmavou mlhou zaplňující každou část mé bytosti, sunoucí svá chapadla kousek po kousku, požírající buňku po buňce. Nebylo to lepší. Každý další den byl pro mě bojem o život. Snažila jsem se ze všech sil dýchat. S konstantní bolestí jsem usínala i vstávala. Stala se mou součástí. Těžce jsem polkla a zvedla hlavu. Dívaly se na mě dvě hnědé uhrančivé oči. Jeho čelist byla zatnutá v křeči jako už tolikrát předtím, vlasy mu neposlušně padaly do čela a pohled byl chladný, nesouhlasný, až vyčítavý. Zastavilo se mi srdce, přestala jsem dýchat, ale neuhnula jsem pohledem. Z očí mi vytryskly slzy. Věděla jsem, že není skutečný. To dělala moje hlava. Blázním. Zamrkala jsem, ale pořád tam byl. Nemohla jsem se přinutit se otočit, nechtěla jsem o něj zase přijít. Byl dokonalý, ač naštvaný, tak dokonalý. Každý centimetr jeho samého byl ztělesněním všeho, po čem jsem toužila a co jsem navzdory jeho zradě milovala. Od chvíle, kdy jsem zajela za ten proklatý kopec a nechala ho tam stát, se zastavil čas. Ocitla jsem se v jakémsi časoprostoru, kde každá vteřina trvala věčnost naplněnou naprostým utrpením. To byl teď můj život. Po pár minutách jsem se nakonec přeci jenom otočila. Nebylo překvapením, že jsem hleděla do prázdna koupelnových zdí. Přízrak zmizel a temnota natáhla chapadla dál a vzala si ze mě další kousek. Po tvářích mi tekly slzy a já začala přerývaně dýchat, nemohla jsem popadnout dech. Otevřela jsem v rychlosti skříňku a sáhla roztřesenou rukou po krabičce s léky. Vysypala jsem si jeden z nich do dlaně a pak si ho vložila do úst. Zaklonila jsem hlavu a těžce polkla. Na kořenu jazyka mi zanechal hořkou pachuť. Odložila jsem krabičku zpět, pustila si vodu v umyvadle a sehnula se, abych se napila. Nakonec jsem strávila ještě chvíli úpravou mého zevnějšku, abych smazala všechny stopy mého zhroucení, a až pak jsem byla připravena se vrátit zpět do obýváku. Věděla jsem, jak na mě budou všichni hledět, ještě než jsem vstoupila dovnitř. Seděli na gauči a obezřetně mě pozorovali.

„Jsem v pořádku,“ kývla jsem na ně a sedla si zpět na zem. Ani jeden z nich se ale nehnul. Pořád na mě hleděli, beze slova a reakce.

„Nic mi není,“ zopakovala jsem a vykouzlila úsměv, který mě už dva měsíce provázel. Falešný, ale dokonalý. 

„Promiň, já myslel, že ti udělá radost,“ promluvil jako první Tomáš a zklamaně se podíval na uklizenou krabičku na stole. 

„Udělal, děkuji. Akorát mi bylo trochu těžko po večeři, to je vše,“ zalhala jsem, abych alespoň trochu zmírnila jeho lítost.

Jana se na mě zamračila, ale nic neřekla. Zatím. 

„Uložíme Sama?“ zeptala jsem se, abych unikla inkvizici. Jejich pohledy mi byly fakt nepříjemné.

„Já ještě nechci spát!“ vykřikl Sam a našpulil naštvaně rty. 

„Vždyť je ještě brzo a jsou Vánoce. Nech ho,“ namítl Tomáš a pak si se Samem plácli. Vzdychla jsem. No tak nic.

„Tak já alespoň poklidím stůl,“ nabídla jsem se, vstala a rychle zamířila do jídelny. Netrvalo dlouho a Jana se dotáhla za mnou.

„Hele na mě tohle hrát nemusíš,“ řekla a začala sbírat špinavé talíře.

„Nic nehraju,“ ohradila jsem se. Ani jsem se na ni nemusela podívat, cítila jsem na sobě její nesouhlasný pohled.

„Jasně, to si říkej, víš komu. Co je s tebou?“

„Fakt nic,“ zamumlala jsem, zatímco jsem shrnula všechny příbory do jedné misky.

„Stalo se to znovu?“ Obavy v jejím hlase byly očividné.

„Už je to pryč,“ zašeptala jsem a nakonec vzhlédla. Našla moje oči a její přísný výraz zjihl. Pustila ubrousky, které držela v ruce, a obešla stůl. 

„Nechceš, abych zavolala Novákové?“

„O Vánocích? Neblázni. Jsem v pohodě, Jani, fakt. Vzala jsem si léky, už je to dobrý.“

Jana přikývla, ale viděla jsem na ní, že by mě nejraději nacpala do auta a odvezla na kliniku. Místo toho mě jenom silně objala a pak jsme beze slova pokračovaly ve sklízení stolu. 

Nakonec jsem se musela vrátit zpět do obýváku. I když jsem to natahovala, jak jsem mohla, nebylo zbytí. Byl Štědrý den, bylo namístě být společenská, a to hlavně v přítomnosti Sama. Zbytek večera jsem seděla spíš potichu. Poslouchala jsem, jak si Oskar s Tomášem povídají o sportu, i Janu, jak si stěžuje, že alespoň dnes by se mohli bavit na jiné téma. Sam si celou dobu hrál s hračkami, které dostal, až nakonec vyčerpáním usnul na zemi.

„Tak já už půjdu,“ řekl v jedenáct Tomáš a vzal Sama do náručí. Jana s Oskarem seděli u stromečku, popíjeli a tulili se k sobě. Bolestivě jsem odvrátila pohled. Spěšně jsem odkráčela k ložnici a otevřela dveře, abychom mohli Sama uložit do postele. Pak jsem s Tomášem odešla ke vchodovým dveřím. Beze slova se obul a oblékl, vyšel na chodbu a otočil se ke mně.

„Děkuji, že jsem tady mohl být s vámi.“

„To je přeci samozřejmost,“ usmála jsem se a opřela se o rám.

„Promiň za ten náramek, já myslel, že se ti bude líbit.“

„Líbí se mi, Tome.“

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami v hlase, přistoupil blíž a dotkl se mé tváře. Ucukla jsem, jako by na mě chrstl kyselinu. Sevřela se mi hruď a rozklepala se mi kolena. Tomáš se zamračil a spustil ruku dolů.

„Tak se měj,“ zavrtěl hlavou a odešel. 

„Ahoj,“ zašeptala jsem do prázdna a zavřela dveře.