Když jsem začala randit s mým nyní už mužem, pod pojmem “Moravák” jsem si představila mladého chlapa, který se od 5 hodin ráno stará o vinice (nejlépe nahoře bez a plně zpocen 😀 ) a dokonale rozumí bobulím. Až později jsem pochopila, že je rozdíl mezi Moravou a Moravou 😀 Takže žádné plantáže, nýbrž hory a hory… Vidina celodenního vysedávání u sklenky se rozplynula jako švihem proutku a já stála velmi vratce prvně na lyžích a snažila se pluhem sjet kopeček, který děti ve 3 letech prosvištěly stylem Ledecká. Jooo i na tohle ráda vzpomínám 😀
Od té doby čas od času objevuji, co vše se dá dělat tam v kopcích, kde je vždy o pár stupňů méně a zaručeně alespoň jednou za den sprchne… Je pravda, že od doby, co máme děti, jsou výlety spíše velkým adrenalinem a zkouškou nervů než rozjímáním nad krásami Moravy, ale rok od roku je to lepší…
A kam jsme zamířili tentokrát?
Jak už některé z vás zaregistrovali, v pátek jsme si s Emčou udělali KONEČNĚ čas sami sa sebe, děti odevzdali chudákovi dědečkovi (a že si užil! ) a odjeli alespoň na dvě- tři hodinky mimo ten ruch. Slyšela jsem, že skvělé snídaňové kavárny vznikají i v Šumperku, takže cíl cesty byl jasný- PIKOLA- a já se nemohla dočkat, až tu krásu uvidím. A tedy řeknu vám, směle konkurují těm pražským! Obě snídaně na jedničku, kafe bylo servírováno v úžasných dizajnových skleničkách a já se kochala jak interiérem, tak detaily, kterými byl celý prostor prošpikován. A hlavně- mají neuvěřitelně fotogenické koutky, za to palec nahoru. Obsluha by se rozkrájela, výběr sladkého z domácí pekárny taky nikoho neurazí- no prostě MUST VISIT!!!! Schválně jsme si vybrali pátek, ať tam není tolik lidí a udělali jsme dobře.
V sobotu jsme naložili dopoledne děti do auta a rozjeli se směr Dolní Morava, objevovat další možnosti. Jako cíl cesty jsme si vybrali Stezku v oblacích (ano, tak se to jmenuje, žádná Stezka v korunách stromů). Musím říct, že jsem v první chvíli, kdy na mě z dálky vykoukl obrovský kopec, zhrozeně lapala po dechu a představovala si, jakým stylem vyneseme nahoru Lauru (která prostě tohle ťapat nebude chtít) a Filipa, kterému teď rostou stoličky na obou stranách pusy a dává to najevo neustálým řevem. Naštěstí to tak nedopadlo. Od parkoviště vede silnice (nebo pak cestička lesem, kterou jsme šli my) a cesta zabere cca 20min. Lesní cestu doporučuji víc, jsou na ní různá stanoviště s úkoly pro děti, k tomu na každém rohu vyřezávaný skřítek ze dřeva a cesta uteče rychle. Měli jsme i krizovky, kdy se Filip v nosiči vzpíral a řval jak tur, ale úspěšně jsme chmury rozehnali a dopravili se k lanovce. Laura se nezaobešla bez svého věrného baťůžku, který nechtěla vůbec sundat ze zad 🙂
Tady bych se pozastavila, protože až ve chvíli, kdy jsem stála ve frontě, jsem si uvědomila, že jsme u nejvíc baby friendly hotelu Vista, který chci už nějakou dobu navštívit (bohužel cena je na nás až moc vysoká).
Nicméně okolí je přizpůsobeno dětem a na všechny atrakce se dají dokoupit vstupenky. My tentokrát zvolili pouze lanovku tam i zpátky se zmíněnou Stezkou v oblacích (rodinné vstupné 790,- je celkem mazec).
Za dobu, co jsme čekali, než na nás přijde řada, jsem s hrůzou v očích přihlížela, jak na lanovku nakládají kočárky, které ničím nezachytí a pošlou je vzhůru do světa. V duchu jsem děkovala, že jsme nakonec náš milovaný Stokke nechali v autě, tohle bych asi hodně těžce prožívala 😀
Nasedli jsme na sedačky a Laura s Filipem zažili svoji historicky první jízdu lanovkou. Mě bylo blbě celou cestu 😀 Čím jsem starší, tím hůř snáším výšky…
Libůstka byla ale teprve výšlap do oblak. K výhledům jsem se plížila velice opatrně a dělal se mi knedlík v krku, jenom co jsem vystrčila ruku s foťákem mimo zábradlí 😀 Nejlepší ale bylo, když mě Emča nacpal s Laurou do lanového výškového tunelu, ať si to s ní vyšlápnu, protože on má přeci v nosítku Filipa. Ještě jednou děkuji, manželi můj milovaný, tohle ti jednou vrátím 😀
Přežila jsem to, sice jsme minimálně na 10 minut zacpali provoz 😀 To je tak, když lezou dvě, které se bojí výšek.
Úspěšně jsme dorazili na vrchol a dobrých 5 minut rozjímali, zda k nám přijde ten slejvák, co je v povzdálí, nebo ne. Párkrát se mi ještě roztřásly kolena, když jsem se snažila stoupnout na lanovou síť zavěšenou ve volném prostoru anebo se dívala, jak si tam Laura lehá a chodí po ní Emča s Filípkem v náručí… Mít tak koupené vstupenky, sjedeme dolů tobogánem, který by nám cestu sakra urychlil…
KONEČNĚ jsme šli nazpátek a hádejte co??? Ano, přihnal se slavný slejvák 😀 Takže totálně nevybavení jsme celkem promokli, sjeli lanovkou dolů, kde na nás nakonec vykouklo sluníčko a uschli nám zadky z mokrých sedaček 😀
No a pokud třeba budete mít víc času, můžete zkusit i bobovou dráhu (Laura nás na jednu jízdu přemluvila).
Celé okolí Dolní Moravy mi silně připomíná Liptov. Začíná se to tam rozrůstat a kromě zimního vyžití vzniká i hodně letních atrakcí (o Liptově si můžete přečíst třeba TADY). Takže pokud přemýšlíte nad dovolenou, kam zajet, tady toho najdete opravdu hodně. Nebo budete v okolí a chcete na výlet? Určitě jeďte sem. Okolí Šumperku a Jeseníků je krásné.
Tak já se přihlásím z dalších cest, v pondělí vyrážíme směr Tatry 🙂
Žádné komentáře