Víte, co je největší smůla? Když se na něco těšíte přes půl roku, do detailů máte naplánovanou každou hodinu, a nakonec se pokazí vše, i to co by vás nikdy nenapadlo.
A takhle slavně začal náš výlet na západ USA…
Abych ale nepředbíhala… Nesnáším ranní vstávání. Nevěřím ani hladkému silničnímu provozu, tak jsme se po dlouhém zvažování rozhodli, že v pondělí večer, před odletem do LA, přespíme ve Vídni. Vzali jsme hotel hned u letiště s možností nechat tam zaparkované auto po celou dobu dovolené za malý poplatek.
Doposud bylo vše v pořádku.
Ráno nás na 8 hodinu odvezl shuttle na letiště, kde už jsme se setkali s kamarády, udělali pápá kufrům (jooo, kdybych věděla, tak se s ním rozloučím pořádně) a vydali se ke gatům.
Od té doby nám jaksi přestalo přát štěstí. V letadle jsme všichni natěšeně čekali až odletíme, dokonce jsme už stáli na rampě připravení k odletu a najednou pilot zahlásil, že něco cítí v kabině a museli jsme se vrátit a z letadla vystoupit. Po hodině čekání nám oznámili, že byl let úplně zrušený – a to teprve začal kolotoč. Následující 4 hodiny jsme seděli na letišti a čekali, než se dostaneme na řadu a přebookují nám letenky. Dostali jsme voucher na večeři na letišti (bacha, měli až hnusné pivo a talíř těstovin s rajčatovou omáčkou!) a odvezli nás do hotelu ve Vídni, kde jsme přespali se vstávačkou ve 4 ráno, abychom v 6 stihli let do Frankfurtu s přestupem do LA. Úplně si pamatuji, jak jsem stála u okna, dívala se, jak nakládají kufry a poznamenala, že doufám, že nám ty kufry v pořádku dorazí… Ono přeci jenom jsme měli prvotně přímo let Vídeň- LA… teď se nám to zkomplikovalo s přestupem, v jiný den a přes jiné aerolinky.
No nic, vše nám už pak vyšlo. Let byl dlouhý, nikdo z nás nespal a obávali jsme se toho, co se stane v půjčovně aut, jelikož jsme si pro to naše jeli o den později. Ani ve snu by nás nenapadlo, že budeme řešit i něco jiného – tak řešili. Všechny kontroly po příletu proběhly v pořádku, co už nebylo v pohodě byl náš chybějící kufr. Tohle nám zabralo další hodiny na letišti, kde jsme stejně nic nevyřešili, protože v záznamech nic nebylo a nikdo nevěděl, kde se kufr nachází. Půjčení auta se podařilo bez problémů a jeli jsme do Wallmartu, kde jsme si s Emčou kupovali i spacák a karimatky. Cestou jsme volali do pojišťovny, zda nám to proplatí – přeci jenom jsme měli pojištěnou i ztrátu zavazadla… A hádejte co??? Prý se pojistka nevztahuje na zavazadla přepravovaná letadlem!!! Takže nám nic nedají – tímto na vás apeluji, až si budete sjednávat cestovní pojištění, zajděte si na pobočku osobně, nedělejte to online, a hlavně se vždy na vše ptejte…
Pak jsme se šli do fastfoodu najíst a rozhodli se, že zůstaneme v LA do rána, kdy ještě zkusíme zajet na letiště, jestli tam náhodou nepřiletěl náš kufr jiným letadlem.
Tolik ke krušnému začátku. Kufr tam samo nebyl, nasedli jsme tedy do auta a vyjeli rovnou směr Las Vegas. Cestou jsme she stavili na oběd do vyhlášeného Holland Burger a pokračovali, cesta nám trvala bezmála 5 hodin. Bohužel díky nepříjemnostem ze začátku jsme museli oželet Joshua tree park.
Cestou jsme se ale stavili na Hoover Dam, což je obrovská přehrada nedaleko Las Vegas. Spíš než tato stavba mě ale zaujal obří most spojující dvě skály a elektrické vedení, které bylo kolikrát na stěny připevněno i do pravého úhlu 😀
V Las Vegas jsme se ubytovali v Hard Rock hotelu, vzali rychle taxíka a vyrazili na Strip, abychom v 9 hodin stihli vybuchující sopku u hotelu Mirage. Přišli jsme tak – tak, asi minutu po začátku. Já se docela bavila, nic podobného jsem ještě neviděla. Ona totiž skutečně chrlila! Do toho hrála hudba, všude plameny – pecka. Vydali jsme se dál, míjeli masy lidí, procházeli opary z marihuany, vyhýbali se hloučkům opilců a polonahých hostesek a říkali si, že tohle je pravej americkej kýč. Stihli jsme ještě dvě představení zpívající fontány (písničky teda nic moc, takové spíš pro pamětníky), prošli jsme si Benátky, dali si neskutečně hnusné pivo za 10$ a Tom s Kiki i olejem nasáklý burger. Chtěli jsme si spravit chuť, tak jsme koupili nejlevnější plechovkové pivo za 2,75$, které nám ji rozhodně nespravilo 😀 Toť vše z naší procházky. Unavení jsme si to prošli zpátky do hotelu, hodili pár dolarů do automatu, nic nevyhráli (i když Emča chvilku štěstí měl) a o půlnoci padli mrtví do postele.
Ráno jsme trošičku proflákali, v 11:15 nás vyzvedl shuttle a odvezl na letiště. Čekal na nás totiž jeden z největších zážitků v životě- let vrtulníkem! Ač jsem měla vysoká očekávání, tohle je rozhodně předčilo. Cena 260$ (letěli jsme s touto společností, zajistí i shuttle z a do hotelu) se mi zdá adekvátní za takový zážitek. Po bezpečnostním videu si nás vzal k sobě pilot, s Kiki nás posadil dopředu, kluky za nás a vzlétli jsme. Vidět seshora Grand Canyon bylo epické. Vím, že jsem si to 100x víc užila z ptačí perspektivy, než tam fyzicky stát (ono totiž v našem itineráři už na něj nezbyl čas, tak jsme to vymysleli takto). Seděla jsem tam se sluchátky na uších, kde nám hrála hudba a celý zážitek to o to víc upevňovalo. Let trval zhruba 70 min. Klidně bych vydržela dvakrát tolik…. Pak jsme se vrátili na hotel, nasedli do auta a vyjeli dál 🙂
Žádné komentáře