7. kapitola

Ocitla jsem se v malé chodbě, ze které vedly tři schody rovnou do obrovského obyváku. Po celé délce byl prosklený a měl neuvěřitelný výhled na město. Zajíkla jsem se ohromením. Bylo to neskutečné. 

Všude kolem mě obklopovaly bílé stěny, na kterých visely avantgardní obrazy. Absolutně jsem nedokázala rozpoznat, co chtěl jejich prostřednictvím autor vyjádřit. Uprostřed místnosti pak stál velký kožený gauč bílé barvy, na kterém ležely přehozy z kožešiny. Napravo od něj byl u stěny elegantní krb. Žádné rámečky s fotkami. Oči mi padly na nádherné černé piano u okna, které dominovalo místnosti. 

„Hraješ?“ zajímala jsem se a došla k němu po černé lesklé podlaze.

„Ne.“

Zarazila jsem se a s nadzvednutým obočím se na Jakuba otočila. Stál u schodů a pozoroval mě. Pokrčila jsem rameny a prstem přejela po klávesách. Vydaly lehký zvonivý zvuk. Když má člověk peněz, že neví co s nimi, pořídí si domů i věci, které nevyužije. Jenom tak, pro oko. Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédla. Nepopiratelně jsem nikdy nic luxusnějšího neviděla. O takovém bydlení bych si mohla nechat jenom zdát. Na druhou stranu mě obklopoval zvláštní chlad. Musela jsem si přiznat, žít bych tady nechtěla. Přistoupila jsem k výhledu a zadívala se ven. Celé město zahalovala tma, která byla nepatrná díky osvětlení na každém rohu. Jakub bydlel v samém centru, i v soukromí měl vše pod palcem. Většího „kontrolmaniaka“ jsem snad nepotkala. Zaslechla jsem, jak se ke mně pomalu blíží kroky. Po těle mi naskákala husina, tak jsem se objala rukama, abych se alespoň trochu zahřála. Jakub se zastavil těsně za mnou. Nervózně jsem si zaryla nehty do paží.

„Máš hlad?“ 

Och Jakube, kdybys jen tušil, co já bych si teď dala. Kousla jsem si do jazyka, abych zastavila příval sprostých slov, která jsem měla díky přemíře alkoholu v krvi na jeho špičce a raději jsem jenom přikývla. Dotkl se mé ruky, rozvolnil můj stisk a propletl si prsty s mými. Překvapeně jsem se podívala, jak mě drží. Nečekala jsem, že jeho dlaně budou teplé, měkké a co víc, najednou jsem se s ním cítila… Bezpečně? Když jsem zvedla hlavu, díval se na mě. Odhadoval mé rozpoložení, pak se lehce usmál a vedl mě napříč pokojem.

„Pojď, něco si uděláme.“

Vešli jsme do velké kuchyně. Kolem obrovského okna se táhla tmavá linka z černého kamene. Stáčela se do písmene „L“, kde stál na jejím konci velký plynový sporák a pak černá lednice v rohu. Jakub mě přitáhl k ostrůvku uprostřed a vysunul barovou židli. 

„Sedni si.“ mrkl na mě a když jsem poslechla, obešel pult a otevřel lednici. Netrpělivě jsem se zavrtěla a snažila se nevykroutit si krk, abych viděla, co dělá. Nakonec jsem se dočkala. Vytáhl pár záhadných krabiček a usmál se na mě.

„Těstoviny jsou v pořádku?“ 

Dychtivě jsem přikývla. Nikdy v životě pro mě totiž nikdo nic neuvařil. Pozorovala jsem ho, jak vzal nůž, prkénko a začal čistit a pak krájet cibuli. U toho si dal vařit vodu na těstoviny. Jeho pevné ruce se pohybovaly tak obratně, až jsem se přistihla při myšlence, jak mě se stejnou péčí hladí všude po těle. Skousla jsem si ret a vzdychla. Jakub na malou chvilku strnul a podíval se na mě zvědavě zpod vlasů spadlých do čela. Pohled jsem mu odvážně opětovala a frustrovaně se zavrtěla na židli. Zvedl koutek úst do úsměvu a bez jakékoliv jiné reakce pokračoval v krájení. Dostávalo se mi málo pozornosti. Přimhouřila jsem oči a opatrně vstala, abych sebou nesekla. Trochu se mi zamotala hlava, pořád jsem cítila účinek prosecca. Přidržela jsem se chladné desky a když jsem si byla jistá svým balancem, pomalu jsem obcházela pult a prstem malovala po desce čáru. Jakub si toho všimnul, odložil nůž a ostražitě mě sledoval. Přistoupila jsem k němu tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla a zvedla hlavu. Neuhnul pohledem. Čekal. Asi ani sám netušil, co udělám. Opatrně jsem k němu natáhla ruku a dotkla se jeho ramene. Cítila jsem, jak ztuhnul a zadržel dech. Zvolna, pomalinku a dráždivě jsem mu přejela přes svalnatou paži až k dlani. Dala jsem si načas a celou dobu se mu dívala hluboko do očí. Nakonec jsem přerušila náš dotek, vsunula se před něj zadkem a trochu ho odstrčila. Vzala jsem nůž a pokračovala v krájení.

„Zlobíš?“ zavrčel mi za zády. Pousmála jsem se a dělala, že nic neslyším. Jakub se přisunul těsně za mě. Přitiskl svůj rozkrok na můj zadek až jsem cítila, jak je tvrdý. Vyschlo mi v krku a roztřásly se mi ruce. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a nepořezala se. Zlehka mi zastrčil padající vlasy za ucho a pak se sehnul a vtiskl mi malý něžný polibek na krk. Položil dlaň na mou ruku a začal krájet cibuli se mnou. Měla jsem pocit, že se ve vteřině rozteču jako horký vosk. Právě jsem prožívala tu nejerotičtější chvíli svého života. Byla bych tak vydržela nadosmrti, nebýt toho, že mi do pár minut začaly urputně slzet oči. Vymanila jsem se z tohoto podivného objetí a odsunula se bokem, abych si ulevila. Jakub se natáhl po kapesníčku a podal mi ho.

„Ehm, děkuji.“ 

„Rebeko, prosím tě, sedni si a vydrž.“ usmál se, když jsem si opatrně otírala oči, abych si nerozmazala make-up. Tak sednout, hm? Nadzvedla jsem na něj jedno obočí, chytla se desky a vyšvihla se na ni. Bosé nohy se mi houpaly ve vzduchu. Jakub se na vteřinu zarazil, pak ale zaklonil hlavu a začal se srdečně smát. Uculila jsem se a naklonila hlavu na stranu.

„Tak to vypadá, že dnes poslouchat nebudeš.“ pokrčila jsem rameny a sledovala celou přípravu večeře. Rozhodně nevařil poprvé. Věděl přesně co dělá. Bylo to jako poslouchat melodii, která rezonuje každým coulem vašeho těla. Jako složitá symfonie přecházející do dokonalé árie, která vás prostě chytne za srdce. Skoro jsem nedýchala. Všiml si, že ho pozoruji a přerušil zvuk bublající omáčky.

„Vařit jsem se naučil někdy v šestnácti. Neměl jsem zrovna poklidné dospívání, rodiče si se mnou nevěděli rady, zvláště když byli tak daleko. Tehdy mi hodně pomohl Mani. Dohodil mi práci v jedné italské restauraci. Abych se prý naučil nějakému řádu a režimu.“ napodobil Maniho přízvuk a naznačil ve vzduchu uvozovky. Pak pokračoval: „Já zrovna potřeboval peníze, studentský život je, jak sama určitě víš,  finančně náročný. Tak jsem do toho šel. Zodpovědně. Asi poprvé v životě. Skutečně mi to ale pomohlo. Vaření je totiž velmi zvláštní věc.“ Na chvilku se odmlčel, zamíchal omáčku a dodal: „Na jednu stranu můžeš experimentovat a upustit uzdu fantazii, na druhou stranu jsou zde dána určitá přesná pravidla, která když se dodržují, vznikne z toho la perfezione.“ u posledního slova zvedl ruku ke rtům a předvedl známé italské gesto výtečnosti. Usmála jsem se nad jeho srdečností a dychtivostí. Hlavou mi problesklo, že bych se ho chtěla zeptat na něco, co mě v jeho vyprávění zarazilo, ale nedokázala jsem si vzpomenout, co to bylo. Raději jsem vyhrkla: „Nemůžu se dočkat, až to ochutnám.“ Jakub povytáhl koutek úst do úsměvu a podíval se na mě.

„Zeptal bych se, zda nechceš víno, ale vzhledem k tomu, kolik si toho dnes vypila…“

„Zas tolik ne. Vím co dělám.“ sebevědomě jsem prohlásila a absolutně nečekaně roztáhla nohy. Jakub se zprudka nadechl a potemněly mu oči. Ztlumil plamen pod pánví, došel ke mně a jedním pohybem mi ty nohy dal zase k sobě. Naklonil se blíž a zašeptal. 

„Evidentně nevíš, jinak bys na mě tohle ani nezkoušela.“ 

Zahalila mě vůně máty a celé tělo se mi ocitlo v plamenech. Otočila jsem k němu hlavu a zprudka ho políbila. Zavrávoral, nečekal to. Jemně mě chytl za vlasy a zatáhl za ně. Hlava se mi automaticky zaklonila a polibek se přerušil. 
„Do prdele, Rebeko! Zkoušíš mou sebekontrolu?“ zaklel a šeptal slova na mých rtech. „Už nikdy nechci vidět, že piješ, pokud nebudeš se mnou. Rozumíš?“

Přikývla jsem, pořád chycená v jeho rukou. Pak mi pustil vlasy, chytnul mě za zadek a postavil mě na zem.

„Jdeme jíst.“ zavelel a jal se nandavat jídlo. 

„Já chci ale něco jiného.“ hlesla jsem, když mi do ruky podal talíř těstovin s kuřecím. Zmateně zvedl zrak.

„Tohle nejíš?“

„Ehm. Já teď nemyslela na jídlo.“ špitla jsem a stydlivě sklopila hlavu. Jakub vybuchl smíchem. Zrudla jsem až za ušima a naštvaně chtěla odejít. Nenechal mě. Zatarasil mi cestu svým tělem.

„Kotě, já jsem ti dnes něco řekl. Až k něčemu dojde, tak TY budeš na 100 % střízlivá a přítomná všemi smysly.“ Pak se naklonil k mému uchu a dodal: „A věř tomu, že jestli ty nohy zkusíš roztáhnou ještě jednou, budeš mít problém je dát zase kdy dohromady.“

Můžu mít orgasmus i z pouhého mluvení? Blesklo mi hlavou, protože jsem byla na samém pokraji zhroucení. Kdyby se mě byl teď dotknul, udělala bych se. Ve vteřině. Místo toho mě pobídl, abych si sedla k jídelnímu stolu, kde se usadil na druhý konec. Co nejdál ode mě. Ta vzdálenost mě mučila. Hlavu jsem měla plnou představ, co s ním asi tak dělám, což mi tedy rozhodně nepomáhalo. 

„Jez.“ ozvalo se od konce stolu. Trhla jsem sebou, vzala do ruky vidličku a vložila si do úst první sousto. Musela jsem uznat, kuchař to byl perfektní. To snad není možné, aby byl takový ve všem. Polkla jsem a podívala se na něj. Čekal, hypnotizoval mě.

„Je to výborné!“ zvolala jsem a začala do sebe házet jedno sousto za druhým. Do pár minut jsem měla prázdný talíř. 

„Unavená?“ zeptal se, když jsem položila vidličku na stůl. Zavrtěla jsem hlavou. Spíš jsem byla připravená. Na dezert. Při té myšlence mi zčervenaly tváře. Jakub si na druhé straně utřel pusu a vstal od nedojedeného jídla. Přešel stůl a podal mi ruku.

„Pojď.“ vyzval mě a když jsem poslechla, vrátili jsme se společně do obýváku ze kterého jsme vystoupali schodištěm do patra. Byla tam malá chodba a několik dveří, my zamířili do těch největších, dvoukřídlích. Jakub je otevřel gestem hodným filmového plátna a já vešla do rozlehlé ložnice. Napravo stála obrovská manželská postel, která byla přímo naproti prosklené stěně, za kterou se táhla velká dřevěná terasa. U jedné stěny byla volně postavená vana a přímo naproti přes místnost stál krb a před ním pohodlně vypadající gauč s křesly. 

„Wau.“ vydechla jsem údivem. Jakub mě obešel, otevřel komodu a vytáhl z ní jedno tričko, které položil na postel.

„Klidně si dej koupel. Nechám tě tady.“

„Cože? A kam jdeš ty?“ zeptala jsem se se zjevným zklamáním v mém hlase. Podívala jsem se na postel a pak zas na něj. Všiml si toho a zacukaly mu koutky úst.

„Budu spát vedle.“

„Já ale… Nechceš tady zůstat?“ zněla jsem skutečně tak zoufale jak jsem se slyšela? Jakub ke mně přistoupil, pohladil mě něžně po tváři a vtiskl malý polibek na rty. Pak na mě mrkl a bez slova odešel.

Zůstala jsem sama. Chvilku jsem poslouchala za dveřmi, zda uslyším kroky, ale všude bylo hrobové ticho. Frustrovaně jsem vzdychla a došla k posteli, na kterou jsem si sedla. Vzala jsem do ruky tričko a bez přemýšlení k němu čichla. Bylo čistě vyprané, chyběla mi Jakubova kořeněná vůně. Podívala jsem se na noční stolek, kde stály hodiny a hlásili něco po třetí. Uvědomila jsem si jak strašně unavená jsem. Nehledě na to, že jsem začala střízlivět a bylo mi celkem špatně. V rychlosti jsem ze sebe shodila šaty a vlezla do vany. Na koupel jsem neměla ani pomyšlení, tak jsem se jenom spěšně opláchla, zabalila se do ručníku položeného na hromádce hned vedle vany a přešla k velké skříňce se zrcadlem nad umyvadlem. Lekla jsem se vlastního odrazu. Make-up byl dávno celý zničený, pod očima se mi udělaly pandí kruhy a vlasy mi rozčepýřeně stály do všech směrů. Úplná krasavice. Pokud mě takhle viděl i Jakub, vůbec jsem se nedivila, že se mnou nechtěl spát. Opláchla jsem si tvář a snažila se vydrhnout řasenku, která se mi rozhodla usadit na kůži asi natrvalo. Vůbec to ale nešlo. Otevřela jsem zvědavě skříňku, jestli tam třeba nenajdu alespoň nějaký krém, který by mi pomohl se dát do původního stavu, ale překvapeně jsem se zarazila. Uvnitř byly jak odličovací tamponky, tak čistící mléko a krémy. Opatrně jsem vzala do rukou jeden z nich, evidentně byl používaný. Zabolelo mě u srdce. Hodila jsem ho zpět do skříňky a třískla dvířky. Raději jsem si obličej drhla mýdlem a vodou, až byl úplně červený, než používat oběživovou kosmetiku. Naštvaně jsem došla k posteli, tričko shodila na zem a lehla si do postele nahá. Ve vteřině jsem usnula.

Procitla jsem z noční můry. Netuším, co se mi zdálo, ale vykřikla jsem zděšením a probudila se s obličejem mokrým od slz. Sedla jsem si a hlava se mi málem rozskočila bolestí. Okamžitě jsem měla pocit na zvracení. Začala jsem panikařit a očima hledat záchod, když jsem si uvědomila, kde jsem. A že na sobě nic nemám. Neobratně jsem z postele strhla deku a v rychlosti se do ní zabalila. Rozeběhla jsem se ke dveřím, prudce je otevřela a na chodbě začala zběsile hledat koupelnu. Asi dvoje dveře byly zamčené, než jsem konečně našla onu místnost. Nehleděla jsem na nic, vrhla se rovnou k záchodu a vydávila celou noční večeři společně s dávkou prosecca. V tomto dehonestujícím procesu jsem cítila, jak se pootevřely dveře.

„Běž pryč!“ zahanbeně jsem křikla, než ze mě vylítla další dávka. Jakub neposlouchal, klekl si ke mně a chytl mi vlasy. Myslela jsem, že ve vteřině umřu studem. Neměla jsem ale sílu s ním jakkoliv bojovat. Po nějaké chvíli jsem už neměla co zvracet, tak jsem se sesunula na dlážku a položila tvář na studenou dlažbu. Jakub se na chvilku vzdálil, aby mi následně podal sklenici studené vody a nějaký prášek. Zvedla jsem obočí v němé otázce. 

„Vem si to. Bude ti líp.“ vypadal dokonale. Do půl těla nahý a na bocích se mu pohupovaly obyčejné šedé tepláky. Kdyby mi nebylo tak špatně, určitě by se mi prokrvily všechny části těla. Bohužel. Teď jsem byla schopna tak akorát do sebe naklopit nabízenou vodu spolu s práškem. Bylo mi jedno, co to je. Hůř, než mi bylo, mi být nemohlo. Sklenici jsem položila na zem a znovu si lehla. 

„Tady nebudeš.“ rozhodně prohlásil, sehnul se a vzal mě do náruče. Kolem těla jsem si křečovitě držela deku, aby mi nesklouzla. To už bych se šla rovnou zabít. Odnesl mě zpět do postele, opatrně položil a šel zatáhnout venkovní žaluzie. Nevěděla jsem, že to jde, ale nastalé přítmí bylo stokrát lepší a mně se malinko ulevilo. Vrátil se ke mně a pohled mu padl na čisté tričko válející se na zemi. Zvedl ho a tázavě se na mě podíval. Dělala jsem, že ho nevidím. V mysli mi začaly vyvstávat vzpomínky na včerejší večer. Já v baru. Já v baru piji prosecca. Já tančím s Lukášem. Jakub mě zachraňuje. Jakub je naštvaný. Jana už ví. Já sedím v autě cestou k němu domů. Já mám jeho ruku mezi nohama ve výtahu. Já ho provokuji. Já sedím na kuchyňském ostrůvku s rozkročenýma nohama. Já ho líbám. Já jsem prostě kráva blbá, vydala jsem hlasité lítostivé zakňourání a přetáhla si přes hlavu peřinu položenou vedle sebe. Bylo mi vedro. Pořád jsem byla totiž zabalená i v dece, ale nevykoukla bych ani za milion. Bože můj! Už nikdy nebudu pít, přísahám.

„Takže si pamatuješ.“ ozval se pobavený tlumený hlas někde vedle mě. 

„Jakube promiň! Tohle nejsem já.“ zafňukala jsem a skryla si tvář ještě i do dlaní. Pro jistotu. Kdyby bylo náhodou přes tu peřinu vidět. Cítila jsem, jak se vedle mě zhoupla matrace a peřina letěla pryč. Okamžitě jsem si přitáhla deku až k bradě.

„Jakube já jsem nahá!“ vykřikla jsem s hrůzou v očích.

„Né, že bych něco podobného už neviděl.“ mrkl na mě a pokračoval. „Ale to jsem si domyslel, když jsem viděl na zemi moje tričko. Proč sis ho nevzala?“ nakrčila jsem omluvně nos a podívala se na své ruce. Chvilku jsem si s nimi nervózně hrála, než jsem znovu zvedla zrak. Jakub pohodlně ležel vedle mě, rukou si podpíral hlavu a měl vytažené obočí v otázce. Vzdychla jsem.

„Protože jsem si myslela, že ho nosily přede mnou jiné ženy.“

„Proč sis to proboha myslela?“

„Protože jsem ve skříňce našla dámské krémy.“

„Aha.“ na chvilku se odmlčel, ale pak dodal. „No, ale nenosily ho žádné jiné. Nevím, co si o mě myslíš Rebeko, ale já se netahám s kdekým.“

„Promiň, včera mi to úplně nemyslelo.“

„Jo, to jsem si všimnul.“ usmál se a podával mi tričko. „Chceš ho?“ Stydlivě jsem přikývla.

„A kdybys měl i nějaký spodek?“ skousla jsem si ret a začervenala se. Nechtělo se mi úplně do starého prádla. 

Přikývl, vstal z postele a šel ke komodě. Když byl zády ke mně, rychle jsem si natáhla tričko přes hlavu. Okamžitě mi přistály na posteli jeho boxerky. Neotočil se. Čekal, než jsem si je oblékla. Gentleman.

„Už.“ zvolala jsem a skopla deku na kraj postele. Pořád mi bylo vedro. Vrátil se ke mně, lehl si na původní místo a chvilku se na mě díval. Sjížděl mě pohledem.

„Sluší ti to.“

„Tohle?“ překvapeně jsem se na sebe podívala. 

„Jo. Určitě víc než ty včerejší šaty.“ usmál se a zatahal mě za lem trička. „Nechci, aby ses tak oblékala.“

„Dobře.“ lehce jsem se usmála a otočila se na bok, abych na něj dobře viděla. 

„Jak ti je?“

„O moc líp, děkuji.“ 

„Kolik času máš?“

„Moc ne.“ zamračila jsem se a podívala se na hodiny. Bylo už po desáté. 

„Máš hlad?“

„No, ani ne. Můžeme tady ještě chvíli ležet?“ 

„A co budeme dělat?“ usmál se, až se mu ve tváři objevil ten roztomilý ďolíček a hravě několikrát povytáhl obočí. Zrudla jsem a zakryla si tvář dlaněmi.

„Povídat si!“ křikla jsem. Bylo mi pořád trapně kvůli tomu včerejšku. 

„Dělám si srandu.“ zasmál se a odtáhl mi ruce pryč. Jeho dotek byl horký, jemný a přitom pevný. Okamžitě mi naskákala po těle husina.

„A o čem si tedy budeme povídat?“

„O všem.“ 

„Co tě zajímá?“ odhalil mě. Byla jsem dychtivá vědět o něm vše. Zjistit proč ,je tak chladný, a přitom i vroucný, proč má pocit, že musí mít každého a vše pod kontrolou, proč mění z minuty na minutu nálady. Zajímalo mě, jak vyrůstal, kdo byl jeho nejlepší kamarád, kdy dostal první pusu a nejvíc, nejvíc mě zajímala odpověď na to, proč je pořád sám.

„Prozraď mi něco, co jsi ještě nikdy nikomu neřekl.“ Jakub se na chvilku zamračil. Z úpěnlivého přemýšlení se mu mezi obočím objevila hluboká vráska. Pak tvář uvolnil do šibalského úsměvu, přimhouřil oči a spiklenecky zašeptal.

„Když mi bylo asi devět, chtěl jsem se stát veterinářem. Byl jsem tak zapálený, že jsem domů neustále nosil každé zvíře, co jsem venku našel. Psy, kočky, myši, žáby, dokonce i ptáky. Myslel jsem si, že doma dokážu i vylíhnout kuře, tak jsem vzal z lednice vajíčko, udělal mu pelíšek a asi tři dny jsem ho nahříval pod lampou. Rodiče už ze mě byli šílení. Jednou jsem dokonce nasbíral venku šneky, že je budu doma chovat a dal je do papírové uzavíratelné krabice. Nechal jsem je u sebe v pokojíčku a když jsem se pak vrátil odpoledne ze školy, byly rozlezlí po celé stěně a stropu, všude zanechávali ty slizké cestičky. To už se bohužel vyčistit nedalo, musel se malovat celý pokoj. Měl jsem pak zaracha asi 14 dnů. A to bylo taky naposled, co jsem si domů něco propašoval. Teda kromě holky. Ale to bylo až později.“ hravě na mě mrknul. Rozesmála jsem se. Představila jsem si ho jako malého kluka, rošťáka s tmavými vlasy, které mu stojí na všechny strany a neustále mu padají do očí. Malého kluka, který má srdce tak velké, že chce pomoct všem zvířatům, na která narazí. A taky zoufalé rodiče, kterým po domě neustále lezou nebo pobíhají nezvaní hosté. Chlapec se ale ve vteřině změnil na mého Sama a mě píchlo u srdce. Jsem od něj jednu noc a už mi chybí. Začala jsem se cítit provinile. Že jsem tady a ne tam. Že bych měla být s ním, když se probudí. Jakub náhlou změnu atmosféry vycítil.

„Proč jsi vdaná?“

Zaskočeně jsem k němu zvedla zrak. Upřeně se na mě díval, nezbyla žádná stopa po legraci. 

„Tehdy se to zdálo jako jediná logická a správná věc. Byla jsem mladá, nezkušená a těhotná.“

„Máš dítě?“ 

„Ano. Kluka. Je mu osm.“ pořád jsem se na něj dívala, neprojevil ale žádnou silnější emoci. 

„Kdybys mohla, co bys ve svém životě změnila?“

Našpulila jsem pusu. S kocovinou a Jakubem v posteli vedle mě, byla tohle málem nezodpověditelná otázka. 

„Bude to znít asi divně, ale nic. Věci jsou tak, jak jsou. Díky tomu, že se staly, jsem tam, kde jsem.“

S tebou tady, dodala jsem si sama pro sebe v duchu. 

„Proč jsi ty sám?“

„Protože to jinak neumím.“ sarkasticky se zasmál a lehl si na záda. Zadíval se do stropu, rukou si zamnul čelo a pokračoval. „Hodně cestuji. Nezdržím se dlouho na jednom místě. Nedokážu to. Což málokterá žena dokáže akceptovat.“

Překulila jsem se také, abych se na něj nedívala. Jak mám s touto informací teď naložit? Představa, že ho mám ve svém životě pravděpodobně pouze na chvilku byla trpká. To mám za to, že jsem tak zvědavá. Na druhou stranu, řekla jsem si, je to možná dobře. Můj život má už jasně daná pravidla, která jsem neměla v plánu nijak měnit. Bude to tak lepší. Asi. Chvilku jsme vedle sebe leželi potichu. Ani jeden z nás se nepohnul. Oba jsme byli ztraceni kdesi hluboko v niterních myšlenkách. Možná i v představách, co by bylo, kdyby… Jenomže život tak nefunguje. Máme co máme a následky všech rozhodnutí, ač už byly dobré nebo ne, si neseme s sebou a žijeme je. Po chvíli jsem se podívala na hodiny. Bylo už po půl jedenácté. Vzdychla jsem, posadila se a začala hledat oblečení ze včera.

„Dal jsem ti to vyprat.“ ozvalo se mi za zády. Jakub se postavil, odešel a za chvilku mi přinesl čisté šaty a spodní prádlo. Zrudla jsem, když jsem si to od něj brala.

„Ehm, děkuji. To jsi asi nemusel.“

„Počkám na tebe dole.“ řekl a nechal mě samotnou. Zase. Svlékla jsem si jeho věci a oblékla si ty své. Ty šaty vyhodím. Hned jak dorazím domů. V sobotu v půl jedenácté jsem si v nich přišla nepatřičně a do zrcadla jsem se raději ani nepodívala. Z kabelky jsem si vytáhla gumičku a vlasy si úspěšně smotala do drdolu. Nejistě jsem slezla schody. Jakub už měl na sobě bílé tílko, stál bosky u okna s rukama v kapsách a díval se ven. Zastavila jsem se na posledním schodu a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Otočil se a sjel mě pohledem od hlavy až k patám. Takhle trapně mi snad nikdy nebylo. Co jsem si to, do háje, včera myslela? Oči se mu zúžily do malých štěrbinek, jednu ruku vytáhl z kapsy, ukázal na mě a hrubě řekl: „Tohle ti vůbec nesluší.“

Aaaa starý Jakub je zpět!

„Tak to ti pěkně děkuji. To je sen každé ženy dostat podobný kompliment.“ prskla jsem. Znovu jsem to začínala být já, stejně tak jako Jakub začínal být tím chladným zmetkem. Jako pokaždé, když to mezi námi začalo vypadalat velice intimně.

„Můžeš být klidě uražená, jak chceš, já jsem jenom upřímný.“

„Fajn.“ pokrčila jsem rameny a zamířila do chodby. Sehla jsem se pro boty a nazula si je. Nebyl to zrovna nejpříjemnější pocit, měla jsem nohy po včerejšku dost otlačené. 

„Zavolám ti taxi.“ pronesl Jakub, který mezitím přišel, a lehce se opíral o roh stěny. 

„Nemusíš. Zvládnu to sama.“ srdce se mi mohlo rozskočit. Proč je pokaždé tak chladný? Ani jsem se na něj raději nepodívala, otevřela jsem dveře, vzala si z botníku kabelku a šla. Stála jsem u výtahu a čekala. Včera mi jeho jízda přišla krátká, dnes to bylo nekonečné. Netrpělivě jsem ještě několikrát zmáčkla čudlík, jako bych ho snad mohla přivolat rychleji. Když už byl konečně nahoře, otevřely se dveře a já spěšně nastoupila. Zmáčkla jsem přízemí a čekala, než se zavřou dveře. Ve vteřině se jimi protáhl Jakub. Couvla jsem a zády narazila do madla. Hlavou mi problesk včerejšek a jeho ruka položená v mém klíně. Přestala jsem na sekundu dýchat. 

„Přestaň být taková nedůtklivá nanynka.“ štěkl a jedním krokem byl u mě.

„A ty přestaň být takový namyšlený egoistický maniak.“ Vmetla jsem mu zpět a statečně vystrčila bradu. 

„Rebeko…“ zavrčel a v očích mu blýsklo.

„Jakube…“ napodobila jsem vztekle jeho tón. 

„Sakra práce, neprovokuj mě!“ procedil mezi zuby, opřel si ruku vedle mé hlavy a sklonil se k mému krku tak blízko, až jsem cítila jeho horké rty. Zhluboka se nadechl a vydal těžce frustrovaný vzdech. Chytla jsem se madla za sebou, abych neupadla. Ne, tentokrát budu silná. Neuhnula jsem ani o píď. Místo toho jsem zavřela oči jako bych měla v moci zmizet. 

„Zešílím z tebe. Z tvé vůně. Nevím ,jak dlouho se ještě vydržím ovládat.“ šeptal slova na mé kůži. Přejížděl rty po mé šíji, nahoru a dolů. Trápil mě, mučil, hrál si se mnou. Celou dobu. 

„Já tě nechci.“ přiškrceně jsem sípla a snažila se tím přesvědčit i sebe. Usmál se. Prstem mi přejel po klíční kosti, až se mi postavily bradavky. Pod tenkými šaty to bylo ihned poznat. 

„Tak nechceš, hm?“ smyslně pokračoval a zakroužil mi kolem jedné z nich. 

„Přestaň.“ zakňučela jsem a překřížila si nohy. Neposlouchal mě a jemně se mi zakousl do ramene. Zvedl hlavu, aby se na mě podíval, konečně spustil ruku u mé hlavy a vzal do prstů uvolněný pramen mých vlasů. Chvilku ho zkoumal, když se výtah zastavil a cinkly dveře. V sekundě jsem se odlepila od stěny, proklouzla kolem něj a vystřelila ven. Jakub se otočil, ale nešel za mnou. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí, až se dveře znovu zavřely a já se ocitla absolutně zničená v chodbě domu na neznámém místě. Jenom silou vůle jsem přiměla nohy k pohybu a vyšla ven. Sluníčko bylo vysoko na obloze, nikde ani mráčku. Rozhlédla jsem se dokola. Vůbec jsem netušila, kde jsem. Všude kolem byly luxusní bytovky, vyjímaly se vysoko na kopci nad městem. Sáhla jsem do kabelky a nahmatala mobil. Přivolala jsem si Uber. Díky Bohu za vymoženosti dnešní doby. Když za deset minut přijel, vyrazila jsem konečně domů. Zmatená, naštvaná, s výčitkami, s obavami, s láskou a bolestí v srdci.