2. kapitola

Projel mnou tak silný výboj elektřiny, až se mi zatočila hlava. Srdce se mi rozbouchalo jako divé a v podbřišku jsem ucítila mravenčení. Do tváří se mi nahrnula krev. Pouze silou vůle jsem od něj dokázala odtrhnout zrak. Když jsem znovu vzhlédla, místo bylo prázdné. Rychle jsem zamrkala, jestli se mi to nezdálo, ale skutečně – po očích zbyla pouze tmavá díra mezi lidmi. Zamračila jsem se a sáhla po skleničce šampaňského na tácu právě procházejícího číšníka. Naklopila jsem ji do sebe. Jana se na mě pobaveně podívala, ukázala směrem k pódiu a já se skoro zadusila polknutým hltem. Ty oči byly znovu tam a dívaly se přímo na mě. Snažila jsem se soustředit na slova vycházející z reproduktorů, ale zachytila jsem pouze útržky jako „největší partner“, „dlouhodobá spolupráce“, „zisk pro obě strany“ a „fúze“. Z transu mě vytrhl jeho hlas, když se dostal k mikrofonu. Byl sametový, jakoby laskal každý centimetr mé kůže. A přitom pevný, rozhodný a hluboký. Konečně jsem si ho prohlédla pořádně. Byl vysoký, to jsem dokázala říct hned. Velká ramena zakrýval výborně padnoucí oblek. Černé vlasy mu neposlušně padaly do čela,  ale přesto vypadaly upraveně. Ač celou dobu mluvil, oči stále upíral na mě. Byly tmavé, podmanivé a přitom z nich šlehaly plameny. Pohled mi sklouzl k jeho rtům.  Měl široký úsměv, který odhaloval řadu rovných bílých zubů. Ale byl to pouze zdvořilý úsměv, který se nedotkl očí. Tvář mu pokrývalo lehké strniště a rysy měl ostře řezané, což mu dodávalo ještě víc na sexappealu. Působil přísně a autoritativně. Naprázdno jsem polkla. Najednou mi v ústech znovu vyschlo a potřebovala jsem se napít. Přerušila jsem náš oční kontakt a nenápadně se vytratila z davu k baru. 

„Co to bude?“ zeptal se mladík a blýskl po mně zářivým úsměvem. Trošičku jsem pookřála, konečně si sedla na židli a poručila si sklenku šampaňského. Bolest nohou mě ubíjela, v břiše mi podezřele kručelo a jediné, co jsem chtěla, bylo vrátit se v čase a vzít si jiné boty. 

„Nuda, co?“ otráveně vzdechla Jana a sedla si vedle mě. 

„Jo.“ přikývla jsem a na chvilku skopla boty dolů. Panebože! To byla úleva.

„Taky mě bolí jako blázen.“ soucitně na mě koukla Jana a objednala si stejné pití.

„Nevíš, kdo byl ten černovlasý chlap?“ nevinně jsem se zeptala a vypila vše na jeden hlt.

„Myslíš Jakuba Skota? To je náš nový partner. Generální s tím nadělá humbuk. Ať si prezentuje společnost jako topku v oboru, víme jak to je… V poslední době jsme měli nějaké problémy, tohle sloučení by nám mohlo trošičku pomoct.“

„No, snad jo. Já tu práci potřebuji.“ vzdechla jsem a objednala si další skleničku.

„Teda, do tebe to dneska nějak padá.“ zamračila se na mě a povytáhla obočí. 

„Potřebuji trošičku upustit páru. Konečně mám večer pro sebe, tak mě nech.“ 

„Ooo, někdo tady rád bublinky?“ ozvalo se mi za zády. Zamrazilo mě. Znechuceně jsem se podívala na Janču, jejíž výraz mluvil za vše.

„Jdi si po svém, Petře.“ pomalu vyslovila a postavila se ke mně. Pořád jsem cítila v zádech jeho pohled, ale dál už nic neřekl a odešel.

„Bože, to je úchyl!“ vyprskla vzteky Jana a vystrčila jeho směrem prostředník. „Nechápu, že tě pořád obtěžuje a nikdo s tím nic nedělá.“

Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to vrcholně nepříjemné, ale dosud k ničemu fyzickému nedošlo, tak jsem to nechávala být. I když všichni kolem věděli, co za hovado to je. Za zády se nám ozval potlesk.

„Pojď, jdeme jíst. Už se to rozpustilo.“ vděčně jsem se usmála, vzala si skleničku, nazula zpět lodičky smrti a nejladněji, jak to jen šlo, jsme se přesunuly k rautu.

Výběr byl neskutečný – díky mně. V duchu jsem se poplácala po rameni a rovnou zamířila k části s rybami a salátem. Nic víc bych do sebe kvůli upnutým šatům stejně nedostala. Sedly jsme si k nejbližšímu stolu a pustily se do hostiny. Smála jsem se, kolik si toho Jana naložila. Nechápala jsem, jak to všechno může sníst a přesto vypadat jak supermodelka. 

„Genetika.“ zvolala s pusou plnou řízků a brambor. Za to já se musela hlídat. Ve dnech, jako byly ty poslední, to bylo dost jednoduché. Zavalená prací jsem stejně neměla čas na jídlo. Ale obyčejně, když se situace uklidnila, jsem si musela odepírat. I když jsem cvičila. No jo, genetika.

Po jídle se společnost více uvolnila. Na pódiu se objevila hudební skupina, která ihned začala hrát. Parket se pomalinku plnil. Chvilku jsem oddychovala, poslouchala nevtíravé tóny, ale netrvalo dlouho a pohupovala jsem se mezi ostatními. Díky pár skleničkám mi už ani bolest nohou nepřišla tak strašná. Zavřela jsem oči a zvedla ruce ke krku. Nechala jsem se unést rytmem pomalé písničky. Než dohrála poslední nota, vzduch kolem mě zhoustnul. Ani jsem nemusela otevřít oči abych věděla, že je tady. Srdce se mi prudce rozbušilo. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Za celý svůj život, za svých 33 let, jsem tohle nezažila. Zamžourala jsem do ticha mezi skladbami. Byl blízko a přitom nebyl. Seděl ve společnosti generálního ředitele a ředitele obchodního oddělení, u stolu naproti parketu. Sako už na sobě neměl, bylo přehozeno přes židli za ním. Rukávy košile si ležérně vyhrnul k loktům, které položil před sebe na stůl. Dlaněmi si podpíral bradu, ukazováčkem zamyšleně poklepával po rtech a hypnotizoval mě pohledem. Roztřásla jsem se a zmateně se podívala kolem sebe, zda si to jenom nepředstavuji a nedívá se na někoho jiného. V mém okruhu ale bylo pouze pár kolegů a přede mnou Jana. Tak buďto je to gay, nebo se dívá Janě na zadek. Hm, to bude určitě ono. Proč by se také díval na mě. 

Nevěděla jsem, co dělat. Cítila jsem se nepříjemně a tak jsem se omluvila a odešla si pro další pití. V hlavě už jsem cítila solidní hladinku. Postávala jsem u baru celá rozhozená a snažila se dát dohromady. Ano, tak prázdný a nudný život jsem vedla, že mě dokázal absolutně porazit pohled jednoho přitažlivého muže. Přistoupila jsem k rautu a sezobla ještě pár kousků zeleniny a masa. Zbytek večera jsem ho už neviděla. A popravdě jsem si i oddechla. Nelíbilo se mi, jak intenzivní pocity ve mně vyvolával. Na místě, kde již bylo obsazeno a mrtvo.

V jednu hodinu jsem se rozhodla, že si už půjdu lehnout. Janča mě sice přesvědčovala, ať zůstanu, ale já byla tak unavená, že jsem sotva chodila. Vlepila jsem jí na tvář pusu a vyjela výtahem do pátého patra. Cestou k pokoji jsem se zuřivě hrabala v kabelce a hledala kartu od pokoje. Začínala mě bolet hlava a nohy jsem už ani necítila. Naštvaně jsem se zula a hodila jednou botou do dveří naproti. Rozesmálo mě to a tak jsem hodila i druhou. V zápětí mi bylo těch bot líto, tak jsem k nim došla a začala je sbírat. A zrovna, když jsem se zvedala, otevřely se dveře pokoje. Pohled mi vyjel po oblekových kalhotách, visících proklatě nízko na bocích, přes nahou svalnatou hruď, až k ostrým rysům tváře a uhrančivým očím. Klopýtla jsem, ale než jsem stačila spadnout nosem na zem, zachytily mě dvě silné ruce. Nadechla jsem se jeho vůně a sevřel se mi klín. Jeho dotek mě pálil na kůži a díky alkoholu mi každý vjem přišel ještě stokrát intenzivnější.

„Jste v pořádku?“ chraplavě se zeptal se a stále mě držel.

Podívala jsem se mu do očí a omámeně přikývla. Chvilku mě zkoumavě pozoroval a když si byl jistý, že neupadnu, pustil mě. Až bolestně jsem vnímala absenci jeho doteku. Mimoděk jsem si olízla rty a jemu vzápětí zaškubalo čelistí. Obě ruce si strčil do kapes. Promluvil bez toho, aby se na mě podíval.

„Vzbudila jste mě.“

„Vy spíte v kalhotách?“ vyhrkla jsem ze sebe místo omluvy a botami mu namířila přímo do rozkroku. Tváře mi zčervenaly ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila a okamžitě jsem spustila ruku dolů. Přísně stáhl obočí k sobě a chladně se na mě podíval. 

„Ne. Vzbudila jste mě. Neotevírám nahý, natáhl jsem si kalhoty a až pak šel ke dveřím. Co jste to tady proboha dělala?“

Zamračila jsem se. Mluvil se mnou jak s malým fakanem. 

„Hledám kartu od pokoje a nemůžu ji v týhle pitomý kabelce najít!“ vyjekla jsem a demonstrativně s ní zatřásla.

„Mohu?“ zeptal se, ale než jsem vůbec stačila odpovědět, už ji držel v rukou a na první pokus z ní kartu vytáhl..

„Možná byste příště neměla tolik pít.“ jízlivě utrousil zatímco mi podával věci zpět. Vytrhla jsem mu je z ruky a se slovy: „Možná byste příště měl vy pít víc, abyste nebyl studený jak psí čumák.  A nepříjemný!“ jsem se otočila na patě a chtěla odejít. Než jsem ale udělala jediný krok, stáhl mě k sobě do pokoje, zavřel dveře a prudce mě o ně opřel. Šokovaně jsem vytřeštila oči až mi z rukou vše spadlo na zem. Evidentně mu to bylo jedno. Naklonil se ke mně a obě ruce položil na dveře vedle mé hlavy. Uvěznil mě.

„Kdo jste?“ zeptal se potichu. Cítila jsem jeho horký dech. Lechtal mě na rtech a voněl po mátě. Na rukou mu naběhly svaly a já myslela pouze na to jak se ho dotýkám.

„Kdo jste?“ zopakoval otázku hlasitěji, protože jsem se zjevně neměla k odpovědi, zabraná do pozorování jeho opálené kůže.

„Asistentka ředitelky marketingu.“ 

„Jméno?“

„Rebeka.“

„A dál?“

„Tichá.“

„Mám takový pocit, že jste hodně věcí, ale rozhodně ne tichá.“ zamumlal a koutky úst mu zaškubalo. 

„Celý večer vás pozoruji.“ 

Tak díval se na mě! Nezdálo se mi to. Hlava se mi nebezpečně zatočila a já pocítila ostrý trn výčitky. Neměla jsem tam co dělat. Doma na mě čekala rodina. Věděla jsem, že musím vypadnout. A to hned. Znala jsem se až moc dobře. Sama a nešťastná jsem byla tak dlouho, že stačil pouze jeden jeho pohled a rozhořela se mi každá buňka v těle. 

„Chci odejít.“ špitla jsem. 

Sklonil se ke mně a ochraptěle mi zašeptal do ucha: „Tomu ani sama nevěříte.“ odtáhl hlavu, aby se na mě podíval. Zblízka vypadal ještě přitažlivěji. Stíny pokoje mu zvýraznily ostré hrany čelisti, rty se zdály měkké, jemné a horké. Stačilo jenom trošičku zvednout hlavu a potkaly by ty mé. Pod jeho pohledem jsem se cítila nahá. Hledal něco v mých očích, zkoumavě naklonil hlavu na stranu a povytáhl koutek úst do úsměvu. Nechápala jsem zhola nic. Cítila jsem pouze narůstající hysterii v mé hrudi, která se drala na povrch. V sekundě jsem mu položila ruce na horká pevná ramena a snažila se ho odtlačit. Nehla jsem s ním ale ani o píď. Zatlačila jsem teda víc, až jsem se odlepila od dveří a mimoděk se k němu posunula blíž.

Cítila jsem, jak zatajil dech a ztuhnul. Nos jsem měla u jeho krku. Zhluboka jsem nasála jeho vůni. Byla to tak podmanivá směs koření a jeho samotného, až se mi podlomila kolena. Jednou rukou mě zachytil a druhou sáhl po té mé. Přitiskl si mě k sobě tak blízko, až jsem cítila, že pod kalhotami rozhodně neměl žádné spodní prádlo. Jeho vzrušení mě tlačilo do stehna. Polekaně jsem se snažila odtáhnout, ale jeho sevření pouze zesílilo. Přiblížil ke mně rty. Už jsem téměř cítila jejich chuť a horkost, ale než se spojily s mými, zarazil se. Pohledem sjel od mých očí k ruce, za kterou mě držel. Zvedl ji výš a zadíval se na zlatý prsten.

„Jste vdaná?“ vyděšeně otevřel ústa a ihned mě pustil. 

„Ano.“ přikývla jsem. Udělal krok dozadu jako bych měla lepru a svěsil ramena. Chvilku jsem tam postávala, čekala, ale když bylo pořád ticho, vzala jsem si ze země věci, které jsem upustila a vyšla na chodbu. Dveře za mnou zaklaply a já se ocitla sama v tichu hotelových zářivek. Absolutně jsem nechápala, co se právě stalo. Mlely se ve mně pocity úlevy, odmítnutí, únavy a nejistoty. Otřásla jsem se, vzala kartu od pokoje a potupně odešla spát.

Z děsivého snu plného tmavých očí a máty mě vytrhl budík na mobilu. Rozespale jsem po něm sáhla a zadívala se na čas. Osm hodin. Prudce jsem si sedla, až mě rozbolela hlava.

„Do prdele!“ křikla jsem a zatlačila si na spánky.

„Co vyvádíš?“ ozvalo se nevrle z protější strany. Jana byla zamotaná do peřiny, hlavu měla pod polštářem a kolem postele se válelo její oblečení.

„Promiň. Musím do kanceláře, dneska mám odevzdat ještě nějaké věci. A brutálně mě bolí hlava.“

„Vytáhni si z kabelky Advil a prosím tě, potichu.“ mávla směrem ke křeslu a spala dál. Opatrně jsem se odplížila a sáhla do ní. Na to, jak byla malá, tam měla překvapivou hromadu věcí. Něž jsem našla prášek, stihla jsem vyložit pakel kondomů, rtěnku, kapesníčky a žvýkačky. V koupelně jsem ho zapila vodou a podívala se na sebe. Kruhy pod očima byly tmavší než obyčejně a bylo na mně poznat, že jsem toho moc nenaspala. V rychlosti jsem si dala sprchu, sčesala si vlasy do culíku a lehce se nalíčila. Z tašky jsem si vybrala obyčejné světlé kalhoty a halenku. Na víc jsem se nezmohla. Našlapovala jsem lehce po pokoji a sbírala vše, co bylo moje. Nakonec jsem si uklidila šaty z večírku, vzala vraždící boty a v tichosti odešla z pokoje. Sjela jsem výtahem do restaurace na snídani. Žaludek jsem měla pořád na vodě, ale nejrozumnější mi přišlo alespoň lehce ho zaplnit a, co je důležitější, potřebovala jsem kafe!

Nikdo z kanceláře tam nebyl. Vůbec mě to nepřekvapovalo. Hodila jsem si věci na židli a odešla k rautu. Sáhla jsem po teplém talíři, procházela podél stolu plného všeho možného, až jsem se rozhodla dát si trošku vajíček a slaniny. Zastavila jsem se a začala si automaticky nandavat. Přemýšlela jsem u toho nad tím, co vše musím dnes stihnout dodělat, když ke mně někdo přišel a vedle mých rukou se objevily další. Pohled mi zaletěl k hodinkám, které už z dálky křičely, že bych si je nemohla dovolit ani za roční plat. Já ty hodinky ale už někde viděla. Strnula jsem hrůzou, když mi došlo, kde. Včera, když jsem tančila a dívala se na rukávy košile vyhrnuté k loktům. Tam se na mě blýskly, tam se paradoxně zastavil čas. 

„Dobré ráno.“ jeho hlas stekl po mém těle jako ranní sprcha. Do tváří se mi nahrnula červeň, stydlivě jsem se odvrátila a zamumlala na pozdrav.

„Omlouvám se za ten včerejšek, Rebeko.“

„To nic, zapomeňte na to.“ pípla jsem a odešla. Ani jedinkrát jsem se na něj nepodívala. Celou snídani jsem do sebe nacpala rychlostí blesku, dokonce ani pro to kafe jsem si nešla, protože jsem se bála, že půjdu kolem něj. Dívala jsem se pouze do talíře, pak jsem rychle vstala, vzala všechny své věci a pospíchala se odhlásit z pokoje.