13. kapitola

13. kapitola

Stála jsem přitisknutá ke zdi. Něčí ruka mi drtila krk, nemohla jsem se vůbec nadechnout. Neviděla jsem mu do tváře, cítila jsem ale jeho dech zapáchající cigaretami a pivem. Zvedal se mi z něj žaludek. Slyšela jsem neustálé mlaskání jeho pusy, kterým prozrazoval neochvějnou touhu po tom mi ublížit. Chtíč byl tou touhou. Jeho druhá ruka šátrala po mém těle. Hrubě mi zmáčkla prso, bolest mi projela celým tělem. Strčil mi do pusy své špinavé prsty a přikázal mi sát. Když jsem neposlechla, ruka na mém krku zesílila stisk, takže jsem po vzduchu už jenom lapala. Začala jsem sát, abych mohla dýchat. Chuť jeho prstů se mi dostala do slin a stékala krkem do žaludku. Pozvracím se. Vím to. Než k tomu ale došlo, prsty dal pryč, zaryl mi nehty do stehna a škrábal mě stále výš a výš. Podívala jsem se dolů, co mi jeho stisk dovolil. Jeho ruka drápající mou kůži se změnila v obří pařát s drápy. Tlumeně jsem vykřikla. Nikdo mě tentokrát neslyšel. Nikdo mě nepřišel zachránit. Dostal se mi pod sukni a jedním rychlým pohybem mi rozpáral kalhotky, až spadly na zem. Začala jsem brečet. Zalykala jsem se slzami, prosila, ať to nedělá, ať mě pustí, ať mi neubližuje. Srdce mi bilo v krku, tělo se mi klepalo hrůzou. Temný neznámý se ke mně naklonil, jeho tvář se dostala na světlo a já se dívala do Tomášových modrých očí. V ten moment se jeho pařát zabořil hluboko do mého nitra a já se s hrozivým křikem, vyděšená až do morku kostí, probrala ze spánku. 

„Rebeko!“ zavolal z chodby Jakub a rozrazil dveře. Seděla jsem na posteli, deku jsem mačkala v rukou, přitahovala si ji k bradě a houpala se dopředu a dozadu. 

„Bože můj,“ hlesl a vrhl se ke mně. Zvedl mě, jak kdybych nevážila nic, a přivinul si mě do náruče. Silně mě držel, tiskl mě, jako bych měla zmizet. Převzal můj rytmus a začal se se mnou houpat sám. Rukou mi pevně svíral hlavu u své hrudi a druhou mě tuze objímal.

„Jsi v bezpečí. Se mnou. Nikdo se tě ani nedotkne,“ šeptal mi do vlasů a konejšil mě. Že pořád brečím, jsem zjistila, až když měl úplně promáčené tričko. Ale nehnul se ani o píď. Pořád mě pevně svíral, chlácholil mě, hladil a povídal mi. Já byla ale pořád uvězněná u zdi. Neustále jsem na sobě cítila jeho dotek, prostupoval mnou strach, větší než cokoliv, co jsem kdy znala. Srdce mi tlouklo jak o život a celá jsem se třásla. Jakub se mě urputně snažil z toho vytrhnout, přivést mě zpět. Povídal a povídal, prosil, ale já se nemohla dostat z transu. Slyšela jsem ho jakoby z dálky, volal mě. Natahovala jsem za ním ruku a doufala, že ji chytne. Nakonec se mu to povedlo…

„Miluju tě, Rebeko. Vrať se mi…“ hlas mu přeskočil a mně tělem projela tlaková vlna. Zvedla jsem uplakanou tvář, abych na něj viděla. Oči se mi rozšířily překvapením. Díval se na mě, upřímně, otevřeně a zranitelně. Udělal krok do neznáma. Věděla jsem, že poprvé pustil opratě a vědomě se vzdal kontroly. Stál na pokraji propasti, zády k ní a díval se mi do očí. Zahalovala nás mlha, vznášela se kolem našich kotníků, pohlcovala nás. Nebylo vidět na krok. Byli jsme tam pouze my dva a vítr, který nám čechral vlasy. Držel mě za ruce, nepřerušil spojení a pak promluvil. S každým jedním slovem udělal malý krůček dozadu, pouštěl mě. Slova „Vrať se!“ mi už pouze zašeptal a skočil dolů. Žádné záchranné lano. Přišla jsem k okraji a dívala se na něj, jak letí. Já neměla jinou možnost. Nikdy jsem ji vlastně neměla. Od první chvíle jsem se do něj otiskla, a tím byl můj život navždy zpečetěn. Dokud budu žít, budu ho milovat. Pouze jeho. Udělala jsem krok a letěla za ním. Cítila jsem, jak kolem mě sviští vzduch, nadnáší mě a bere někam do dáli. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nekonečné nic. Chytla mě něčí ruka a Jakub si mě k sobě přivinul. Letěli jsme společně a bylo nám jedno, jestli někdy dopadneme. A pokud ano, jak tvrdý ten dopad bude. V tuto chvíli jsme uměli létat.

Políbila jsem ho. Ruce jsem mu zabořila do vlasů a hrubě za ně zatáhla. Zavrčel, zvedl mě do náruče a bez toho, aby přerušil náš polibek, mě odnesl do koupelny. Pod nohama jsem cítila studenou dlažbu, když mě postavil. Otřásla jsem se.

„Trochu tě rozehřejeme, ano? Celou dobu se mi tady třeseš,“ obešel mě a pustil sprchu. Stála jsem zabalená v dece a drkotala zuby. Vůbec mi nepřišlo, že mi je taková zima, než mě na to upozornil. Koupelnou se začala linout horká pára. Lákala mě k sobě. Křečovitě jsem svírala deku a nedokázala se ani hnout.

„To si budeš muset dát dolů, lásko,“ jemně ke mně promluvil, chytl mi pěsti a opatrně mi povolil stisk. Deka spadla na zem a já před ním stála nahá. Nedíval se nikam jinam než do mých očí. Udržoval kontakt. Možná se bál, že mu zase zmizím do tmavého koutu své mysli. Kdo ví… Vzal mě za ruku a odvedl mě ke sprše. Vlezla jsem si dovnitř a zasténala blahem. Na šíji se mi spustila horká voda, která mě ihned laskala na kůži. Jakub udělal krok zpět a zvedl deku ze země.

„Nechoď!“ křikla jsem, vyděšená, že mě tady nechá.

„Neboj se, nikam nejdu. Jsem tady,“ ujišťoval mě a položil ji na polici u stěny.

„Jakube, pojď za mnou,“ zaprosila jsem. I ten metr, co nás od sebe dělil, byl příliš. Nemohla jsem být sama. Bolela mě každá část těla.

„No já nevím, jestli…“ zarazil se a zmateně si promnul zátylek.

„Prosím…“ zašeptala jsem. Chvíli mě zkoumal pohledem a pak si pouhým jedním tahem přetáhl tričko přes hlavu. Když letěly pryč i tepláky, přestala jsem dýchat. Neměl spodky. Stál přede mnou nahý a já sebou málem sekla. To, že byl svalnatý, jsem věděla už dávno. Viděla jsem ho, když jsem u něj přespala po tom, co jsem se opila na oslavě narozenin. Ale když jsem ho teď viděla celého, bez jediného rušivého elementu, věděla jsem, že hezčího chlapa jsem jakživ neviděla. Každá jedna část jeho těla byla dokonalá. To snad není možné, aby takhle někdo opravdu vypadal.

„Chceš se ještě dívat, nebo mám jít k tobě?“ hravě se zeptal, čímž mě probudil z hypnózy. Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů. Ještě, že to v té páře nebylo vidět. Jakub se odlepil od země a dvěma rychlými kroky byl u mě. Nemusela jsem mu dělat místo. Sprchový kout byl tak velký, že by se nás tam vešlo i šest. Přistoupil ke mně a pohladil mě po tváři. Okamžitě jsem ho chytla kolem krku a přisála se k jeho rtům. Na břichu jsem cítila, že ihned ztvrdnul. Tlačil mě jako kámen a já si přála, aby byl uvnitř mě a zbavil mě všech dotěrných myšlenek.

„Rebeko, počkej,“ zamumlal mezi polibky a odtáhl se. Zmateně jsem na něj pohlédla. 

„Teď ne…“ autoritativně vyslovil a chytl mě za boky.

„Ale…“ namítla jsem a chtěla pokračovat, ale skočil mi do řeči.

„Žádné ale. Já vím, co chceš. Co já bych za to dal se do tebe zabořit, ale ne takhle. Nebudu zneužívat tvůj stav.“

„Jsem v pohodě,“ zamračila jsem se. Celé tělo mi hořelo touhou, chlad už byl dávno pryč.

„Tak to rozhodně nejsi. Alespoň jeden z nás musí přemýšlet.“ 

„Fajn,“ přimhouřila jsem oči a dřív, než stačil cokoliv dalšího říct, jsem mu chytla do ruky penis. Sykl a zavřel oči. Jemně jsem začala pohybovat rukou. Jakub udělal pár kroků dozadu a narazil do stěny. Nepřestala jsem. Posunula jsem se s ním, voda nám stékala po tělech, držela nás pořád v teple. Pokračovala jsem, pomalu, ale pevně.

„Proč mě nikdy neposloucháš?“ tlumeně ze sebe vydal a otevřel oči. Pokrčila jsem rameny, olízla si rty a zahleděla se dolů. 

„Jestli uděláš to, na co myslíš, tak…“ 

Nedořekl větu, protože jsem mu položila druhou ruku na břicho. Dotýkala jsem se každého jeho centimetru. Nikdy jsem totiž nezažila, jaké to je být s někým tak svalnatým. Pod kůží byl pevný, silný. Líbilo se mi to. Toužila jsem ho cítit v sobě. Chtěla jsem, aby mě vyplnil, byl na chvíli součástí mě samotné a odehnal neodbytné démony. Klekla jsem si na tvrdou dlažbu a podívala se mu do očí. Zakroutil hlavou. 

„Chci tě, Jakube,“ řekla jsem rozhodně a pak si ho vzala do pusy. Zaklel a zvrátil hlavu dozadu. Z hrdla se mi vydralo slastné zabručení.

„Bože Rebeko, ta tvoje pusa,“ chraplavě zaúpěl, což mě pobídlo víc. Jazykem jsem mu obkroužila žalud a zasunula si ho co nejhlouběji. I tak značná část zůstala nedotčená. Jakub si stěžovat na velikost rozhodně nemohl. Začala jsem se rytmicky pohybovat a sát. Jazykem jsem ho laskala, vychutnávala jsem si pocit, jak mu to dělá dobře. Cítila jsem, jak napíná stehna, zatínal pěsti, bojoval sám se sebou, aby mě nechal. Ale byl to Jakub. Nedokázal se plně odevzdat. Nakonec mi chytl hlavu a začal mě k sobě mačkat víc. Nevadilo mi to, čím víc jsem cítila, že ho to dohání k šílenství, tím víc jsem chtěla být já ta, co ho přivede na okraj. 

„Rebeko, já se udělám. Jestli to nechceš do pusy, tak… Do prdele!“

Nedořekl to, protože jsem zrychlila. Chtěla jsem ho celého pro sebe. Všechno. Každou kapku. Chytla jsem ho za zadek a jazykem zatlačila na uzdičku. 

„Ježiši kriste!“ křikl, napnul všechny svaly v těle a udělal se mi do pusy. Cítila jsem na jazyku jeho slanost. Plnil mě, držel mě za hlavu a vzdychal. Nechala jsem ho dokončit se. Zvedla jsem k němu zrak a podívala se mu do očí. Třásl se rozkoší. Měl divoký pohled, čelist pevně sevřenou a hruď napnutou. Vystouply mu na ní všechny svaly. Nakonec spustil ruku a uvolnil sevření. Olízla jsem mu špičku penisu a nechala ho vyklouznout ven. S pohledem upřeným na něj jsem polkla. Sehnul se, chytl mě za paže a postavil. Ve vteřině mě políbil, drsně mi jazykem otevřel ústa a lačně do mě pronikal. Bylo na tom něco tak zvířecího, až se mi podlomila kolena. Pevně mě chytl kolem pasu a přitiskl k sobě. Přerušil náš polibek a opřel si svoje čelo o mé.

„Ty mě jednou zabiješ,“ zabručel a pohladil mě po hlavě. Rukou zastavil u zátylku a zaklonil mi hlavu. Přiblížil se k mé bradě a jemně mě kousl. Pak mi zašeptal do kůže: „Co bys chtěla?“

„Tebe,“ přiškrceně jsem hlesla. Byla jsem vděčná, že v hlavě nemám nic jiného než jeho. Cítila jsem, jak se usmál. Nadzvedl mě a otočil, abych byla u stěny já. Do mysli se mi vkrádaly vzpomínky ze včera. Ztuhla jsem.

„Lásko, tady jsem,“ volal mě zpět, hladil mě po bocích, po rukou. Zastínil tím černé myšlenky a já se vrátila. Znovu mě políbil a opatrně mě chytl za zadek. Zmáčkl ho, až jsem ho kousla do rtu.

„Zlobíš?“ usmál se a ostražitě posouval ruku dopředu. Pozoroval každou změnu v mém výrazu. Nikdy jsem nezažila, že by byl někdo ke mně tak pozorný. Ale Jakub byl. Všímal si každé reakce mého těla. Adaptoval se, reagoval podle něj. A přesně z toho jsem šílela. Jemně se mě dotkl mezi nohama. Zanaříkala jsem slastí. Opatrně mě rozevřel a prsty projel kolem klitorisu o trošku níž.

„Bože, ty jsi tak mokrá,“ zaúpěl a svraštil čelo. Cítila jsem, že je zase vzrušený. To bylo hodně rychlé. 

„Jakube, tak už mě ošukej,“ žadonila jsem. Už jsem to víc nemohla vydržet. Být s ním nahá, líbat ho, dotýkat se ho a nechat ho dělat mi to samé, bylo prostě nad moje síly. Cítila jsem obří propast mezi námi a už jsem nemohla vydržet ji nepřekročit.

„Já ti říkal, že budeš prosit…“ samolibě se usmál a zatlačil mi na to nejcitlivější místo. Zasténala jsem. 

„Dnes ještě ne, Rebeko,“ zašeptal mi do ucha a začal kroužit prstem. Cítila jsem slabost, ale Jakub mě pevně držel a nepustil. 

„Netrap mě,“ zakňučela jsem. Na chvilku se odtáhl, aby si ověřil, že se trápím jeho mučením, a ne něčím jiným. Když si to potvrdil, posunul prsty níž a vnikl do mě. Slastně jsem zasténala. Párkrát je do mě něžně zasunul, a když si byl jistý, že se mi to líbí, pevně mě tam uchopil a začal rychle kmitat prsty. Narážel zrovna do bodu, který mě hnal k mé hranici. Sehnul se a nasál jednu bradavku. Vystrčila jsem k němu boky, ale Jakub mě varovně kousl. Zatlačil mě druhou rukou zpět a držel mě za bok přitisklou ke stěně. Blížilo se to. Každou sekundou se mi nohy klepaly víc. 

„Udělej se pro mě, lásko,“ zamumlal mi u bradavky a celou si ji vložil zpět do pusy. Nic víc nebylo třeba. Když mi silně zatlačil na bod a nepustil, vykřikla jsem jeho jméno. Rychle začal znovu pohybovat rukou a líbat mě. Všechny mé steny si bral pro sebe. Objala jsem ho kolem krku, abych se nesložila. Když už mi jeho pohyby začaly být nepříjemné, jemně jsem mu zatáhla za ruku. Pochopil. Okamžitě ze mě vytáhl prsty, silně mě objal a dál líbal. Voda z nás smývala celou včerejší noc, každý den, který jsme nebyli spolu, každou naši hádku nebo ošklivou věc, kterou jsme jeden druhému řekli. Byl to nový začátek. Pro nás pro oba. Nebo jsem v to alespoň doufala. Když mi srdce přestalo bušit jako o závod a dech se mi znovu zpomalil, odtáhla jsem se. 

„Pojď, umyjeme se,“ usmál se na mě a pohladil mě. Pak se natáhl a z výklenku stěny vzal mýdlo. 

„Otoč se,“ přikázal mi. Poslechla jsem na slovo. Rukama jsem se dotkla horké stěny, když jsem na zádech pocítila jeho pevný dotek. Umýval mě, jemně masíroval má ztuhlá záda a ramena. Vydechla jsem úlevou. Ani jsem nevěděla, jak moc to potřebuji. Nespěchal, dával si na čas, věnoval mi veškerou péči. Pak mě jemně otočil a znovu si do dlaně nalil trochu mýdla. Začal mi omývat ruce, pak se přesunul k mým ňadrům a mrkl u toho na mě. Uculila jsem se a kousla si do rtu. Pak pokračoval přes břicho ke stehnům. Klekl si přede mě a masíroval je od vrchu až k chodidlům. Nakonec zajel k zadku a pevně ho stiskl. Nevstal. Zadíval se mi mezi nohy, přiblížil se a políbil mě tam. Vystrčil jazyk, celou mě olízl a narovnal se. Nechal vodu, ať ze mě a z jeho rukou smyje mýdlo a pak se mě tam jemně dotkl a celou mě pečlivě omyl. Teď byla řada na mně. Konečně jsem se mohla jeho těla bez okolků dotýkat. Jakub mi podal mýdlo a já si část vylila do dlaně. Začala jsem na hrudi. Pod prsty jsem cítila jeho horkost. Uprostřed jsem si pohrála s jeho chlupy a pokračovala k prsům. Podívala jsem se na něj a mrkla. Jakub zaklonil hlavu a rozesmál se. Lačně jsem se dotýkala jeho břicha, přecházela k bokům, obkreslovala všechny svaly, které mu pod kůží vystupovaly. Obešla jsem ho a začala mu mydlit záda. Neuvěřitelně se mi líbil, měl široká ramena a pokaždé, když mě obejmul, jsem se cítila jako malá holka. Snažila jsem se mu vrátit masáž, ale byl na mě až moc tuhý a za malou chvíli mě bolely ruce. Tak jsem to vzdala a pohladila ho po dokonalém zadku. Dřepla jsem si a pokračovala přes nohy, přesunula jsem se zpět dopředu a vzala do ruky jeho penis. Okamžitě jsem pocítila, jak tvrdne. Jemně jsem mu ho omývala a pak jsem do dlaně chytla i jeho pytlík. 

„Opatrně s tím,“ naklonil hlavu na bok a usmál se. Pustila jsem ho a vstala. 

„Myslím, že už jsme oba čistí až až,“ podotkl a vypnul sprchu. Vyšel ven, zabalil si spodek do ručníku a ihned jeden podával i mně. Vděčně jsem ho přijala a zahalila se do měkkého voňavého froté. Chvilku jsme jenom stáli a dívali se na sebe s úsměvem. Jako dva zamilovaní puberťáci. Pak mě vzal za ruku a vrátil se se mnou do ložnice. Zrak mi padl na hodiny. Ukazovaly 2 ráno. Odešel k prádelníku a vytáhl tričko a boxerky, které mi podal. Vzal si jedny černé i pro sebe, odvázal si ručník, utřel si mokrou hruď a pak si je oblékl. Ručník pohodil přes křeslo a lehl si do postele na záda. Pod hlavu si nasoukal polštáře, aby na mě viděl. Stála jsem a v jedné ruce držela cípy ručníku, aby mi neupadl, a v druhé oblečení. Bylo mi jasné, že čeká, než se svléknu. Už mi to ale nedělalo problém. Šla jsem k rohu postele, položila na ni šaty a ručník ze sebe nechala spadnout. Jakub přivřel oči a zase je otevřel. Natáhla jsem si na sebe jeho triko a pak si oblékla boxerky. Než jsem ručník přehodila přes opěradlo druhého křesla, pořádně jsem si utřela vlasy. Pak jsem si sedla vedle Jakuba. Natočil ke mně hlavu a rukou mi naznačil, abych přišla blíž. Lehla jsem si mu do náruče a on nás přikryl peřinou. 

„A teď už hajdy na kutě.“

„Mně se spát nechce,“ namítla jsem a ve stejnou chvíli zívla. 

„Jo, to vidím.“

„Vážně ne.“

„Dobře, tak co chceš dělat?“

„Hmmm,“ zamyslela jsem se. Popravdě jsem byla příšerně unavená, ale bála jsem se zavřít oči. Měla jsem strach, že mě mé sny znovu uvězní.

„Dobře, uděláme to takhle. Já ti budu povídat a ty budeš poslouchat a odpočívat, co ty na to?“

„A neodejdeš?“ zvedla jsem vyděšeně hlavu.

„Neodejdu, slibuji, že tady s tebou budu až do rána,“ vážně pronesl a prsty mi odhrnul vlasy z čela. 

„Dobře,“ lehla jsem si zpět a nechala se hladit.

„Byla jsi někdy v Římě?“ 

„Ne.“

„Tak poslouchej. V místě, kde teď stojí slavný Řím, žila kdysi za dávných časů překrásná víla. Milovala všechny rostliny světa, rozuměla stromům a keřům, ošetřovala je a rok co rok vypěstovala nádherné druhy ovoce. Celý život trávila pouze v zahradě. Její jméno bylo Pomona. Žila tam sama. Nestýkala se s muži, dokonce ani se ženami. Šťastná byla pouze obklopená svými stromy. Před lidmi se chránila, ale ti ji nenechávali na pokoji. Přicházeli za ní, různě nazdobeni, hráli na píšťaly, snažili se získat její lásku. Dokonce i bozi se ucházeli o její přízeň. Ona však viděla pouze svou zahradu. Láskou k Pomoně zahořel i mladý, sličný bůh Vertumnus, bůh ročních změn. To on mohl za to, že louky měly své květiny a zahrady plody. Chránil veškerou úrodu světa. Nejen, že ovládal roční proměny, on sám se dokázal v cokoliv proměnit. A tak se stalo, že s láskou v srdci navštěvoval Pomonu v zahradě. Jednou jako děvečka, která nesla v košíku obilné klasy, jindy jako jinoch nesoucí koš a uši měl zdobené čerstvým senem. Objevil se jako oráč vracející se z pole s bodcem v ruce, někdy byl sadařem, který pěstoval vinnou révu. Proměnil se v rybáře nesoucího prut, ve vesničana nesoucího dlouhý žebřík, který šel česat ovoce. Dokonce i v drsného vojáka, i když on sám byl bohem pokojného života a míru. A všechny ty podoby, všechna ta snaha byla pouze proto, aby se k ní mohl přiblížit, těšit se z její přítomnosti a krásy. Přišel den, kdy se proměnil v milou stařenku. Kolem hlavy si uvázal šátek, zpod kterého mu trčely šedivé vlasy. Pomalu se blížil k zahradě, podepírajíc se o hůl. Když vešel dovnitř, sedl si do trávy a rozhlížel se kolem sebe. Ve stínu vysokých stromů sklánějících se pod tíhou dozrálých plodů promluvil.

„Jak nádherné plody! Překrásné, ale ty jsi ještě krásnější. Touží po tobě lidé, polobozi i bozi, i já sama bych tě chtěla za ženu, kdybych byla mužem.“

Víla se odvrátila, nechtěla poslouchat slova stařeny, ale Vertumnus pokračoval. 

„Podívej se na ten jilm před námi. Jak se kolem něj něžně vine réva zatížená hrozny. Ta réva mu dodává krásu a tím, že na něm spočívá, má i sama užitek. Jinak by se plazila po zemi, nerostla by do výše. Ty se ale vyhýbáš mužům a to není dobře. I ty by ses měla upnout na nějaký jilm. Já už jsem stará, leccos jsem v životě viděla a dobře ti radím. Vezmi si za muže Vertumna. Já ho znám, je to dobrý muž. Miluje pouze tebe, jsi jeho první a poslední láska a celý život chce zasvětit jen tobě. Má rád ovoce a sady právě jako ty. Mluví mými ústy a prosí tě, abys ho přijmula. Kdo má kamenné srdce, toho nemá Venuše v oblibě a dává mu pocítit svůj hněv.“

Sotva bůh domluvil, odložil podobu stařeny a opět se proměnil zpět v oslňujícího boha mládí. Víla jako by ho spatřila poprvé. Užasla nad jeho krásou, bylo to, jako kdyby jeho paprsky prorazily clonou mraků a před očima se jí objevila tvář boha Slunce. Její srdce zaplesalo, zjihlo a zahořelo opravdovou láskou k Vertumnovi. Pomona se stala jeho ženou a všechny zahrady, sady a vinice se oděly do nejpůvabnějšího roucha, aby se staly součástí svatebního veselí té božské dvojice.“

Jakub se na chvíli odmlčel. Já už měla zavřené oči, poslední věty jsem už slyšela pouze z dálky. Upadala jsem do pokojného spánku, když jsem ještě v ozvěně uslyšela jeho tichý dodatek.

„A tak to je… Když se muž zamiluje, neustále se převléká a snaží se najít tu podobu, která z něj pro ni udělá slunce, středobod jejího vesmíru. Bude se vracet donekonečna a čekat na chvíli, kdy ho uvidí jasně a do srdce se jí vkrade jeho zář…“

Skutečně něco takového řekl, nebo se mi to už jenom zdálo? A pak už byla tma.