12. kapitola (1. část)

Uháněli jsme tmavou polní cestou. Vůbec jsem netušila, kam jedeme. Pořád jsem očima těkala k Jakubovi a čekala, kdy vybouchne. Nic se ale nestalo. Hypnotizoval cestu a na mě se vůbec nepodíval. Pohled mi sklouznul na jeho ruce. Klouby měl úplně sedřené a napuchlé. Čí to ale byla krev, to jsem si hádat netroufla. Udělalo se mi mdlo a žaludek jsem měla najednou jak na vodě. Chytla jsem Jakuba za paži a vykřikla:

„Zastav!“ 

Okamžitě dupl na brzdy. Spěšně jsem hledala kliku. Nakonec jsem ji našla, prudce jsem otevřela dveře a vyřítila se ven. Pozvracela jsem se. Jakub vyšel za mnou, aby mi chytl vlasy. Vzpomněla jsem si na jeho byt. Bože, proč je u mě vždy, když bleju?

„Dýchej, to bude v pořádku.“

„Nic nebude v pořádku!“ vyjekla jsem a znovu se pozvracela. 

„Tu máš kapesníček.“ Podával mi ho pod vlasy. Ochotně jsem si ho vzala a utřela si pusu. Když jsem se narovnala, podívala jsem se mu do tváře. Vyhýbal se mým očím. Ruce si strčil do kapes džín a zadíval se někam do dálky.

„Jakube, tys ho skoro zabil,“ věcně jsem pronesla. Nereagoval. Chytla jsem ho za paži, ale setřásl mě.

„Podívej se na mě!“ hystericky jsem křikla, až mě zabolelo v krku, ale alespoň ho to přimělo se otočit. Bože můj. To, co měl v očích, mi zlomilo srdce. Ta bolest byla tak hmatatelná, že mě zasáhla rovnou doprostřed mého bytí. V očích měl slzy, jedna se uvolnila a stekla mu po tváři. Okamžitě jsem po ní sáhla a setřela ji. Odtáhl se, jak kdybych ho popálila.

„Jakube, co je s tebou?“ zeptala jsem se šeptem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chvíli jsme na sebe hleděli beze slov. 

„Pojď, jedeme,“ kývl hlavou k autu.

„A kam?“

„Na chatu. Mám ji tady blízko,“ pokusil se o úsměv, ale vyšel z toho akorát bolestný úšklebek. 

„Dobře,“ přikývla jsem a poslušně nastoupila. Sedl si vedle mě, zařadil a tentokrát už vyjel klidněji.

Dorazili jsme do velké roubenky na kraji lesa. Od zbytku světa ji odděloval obří kamenný plot a vcházelo se k ní přes automatickou bránu. Boháči. Přijeli jsme po štěrkem vysypané cestě až ke schodům. Jakub zaparkoval, vystoupil jako první a otevřel mi dveře. Jako pravý gentleman mi podal ruku a já zvědavě vykoukla ven. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla to obří chata, kterou lemovaly dokonale zastřižené keře na perfektně zeleném trávníku. Na každém metru pak ze země trčelo zahradní světlo, které osvětlovalo jak roubenku, tak naše blízké okolí. Jakub mě pořád držel a vyšel se mnou po třech schodech na verandu. Napravo i nalevo byla okna a kolem se táhlo dřevěné zábradlí, které se stáčelo po bocích dozadu. Zacinkaly klíče a dveře se otevřely. Nejdřív vešel on a pak já. Nadechla jsem se vůně dřeva smíchaného s jeho kořeněnou esencí. Dokonalost. Okamžitě jsem se cítila znovu bezpečně. Jakub udělal krok a rozsvítil. Posunula jsem se dál, aby za mnou mohl zavřít.

„Klidně můžeš jít dál,“ usmál se na mě. Nejistě jsem přikývla, vyzula si boty a bosky se z malé chodby přesunula do velké kuchyně, která dvěma schody ústila do ještě většího obýváku. Vše bylo vzdušné, otevřené. Celá jedna strana byla prosklená, dveře teď byly otevřené a světlo venku rozsvícené. Viděla jsem krásnou terasu s dlouhým jídelním stolem a židlemi, velkou vířivku v rohu a vstup do zahrady. Tam už byla tma. Rozhlédla jsem se pořádně kolem sebe. Kuchyň byla navržena ve venkovském stylu. Perfektně splývala s všudypřítomným dřevem, a přitom bylo vidět, že je absolutně moderní. Byla ve zvláštní pistáciové barvě a s pořádnou dubovou deskou na ostrově. V obýváku byly dva velké světle hnědé kožené gauče, na kterých byly hozené červeno-zelené kostkované deky a pár polštářů. Uprostřed stál na kožešině velký konferenční stůl z masivu. Na protější straně, jediné pevné a neprosklené, stály obří knihovny sahající až ke stropu. Mezi nimi byl kamenný krb a nad římsou visela televize. Nechápala jsem, jak jeden člověk může vlastnit tolik majetku. Bylo mi to tak vzdálené, tak mimo můj životní styl, až jsem se začala cítit mírně nedůstojně, že tady vůbec jsem. 

„Nechceš něco k pití?“ ozvalo se z kuchyně. Jakub byl skrytý za dveřmi lednice a přehraboval se v ní.

„Jo, dám si.“

„Něco tvrdšího?“

„Klidně,“ vzdychla jsem, odsunula barovou židli a sedla si na ni. Jakub vytáhl ledovou flašku vodky, ze skříňky vzal dva panáky a oběma nám nalil.

„Tak do dna,“ zvedl tu svou a naklopil ji do sebe. Ani na mě nepočkal a doléval si další. Otočila jsem panáka do sebe, abych zahnala pachuť zvratků a vydezinfikovala si tak rovnou pusu. Jakub do sebe hodil dalšího a pak mi znovu nalil. Díval se při tom někam za mě, evidentně nebyl v pořádku. Všechna jeho sebekontrola šla do hajzlu a já nevěděla, co s ním mám dělat. Tuto jeho stránku jsem totiž ještě nepoznala. Odsunula jsem plného panáka pryč.

„Nebudeš?“ zvedl obočí. A když jsem zavrtěla hlavou, vzal ho a jedním vrzem ho vypil.Rozklepala jsem se. Za prvé mi byla zima, za druhé na mě dopadal dnešní stres a za třetí jsem se začala obávat, kam tento večer povede. Něco mi říkalo, že opilého Jakuba bych poznat nechtěla. 

„Zavřu.“ Jakub položil vodku na stůl a odešel zamknout otevřené francouzské okno vedoucí na terasu. Ač byl mimo, pořád si všímal detailů. Vstala jsem ze židle a začala hledat koupelnu. Našla jsem ji na druhý pokus. Byl v ní vyzděný až přespříliš velký sprchový kout s prosklenou stěnou, záchod a podél stěny se táhla velká skříňka, na které byla položena dvě umyvadla. Nad nimi visela zrcadla. K jednomu jsem přistoupila a podívala jsem se na sebe. Oči jsem měla rozmazané od pláče, vlasy rozcuchané bojem a tváře propadlé stresem. Skvělý. Neměla jsem sílu a ani chuť se začít drhnout zase mýdlem, tak jsem se začala hrabat ve skříňkách a hledala jsem odličovací mléko s tampony. Teď mi bylo absolutně jedno, po kom to tu zůstalo. Byla jsem úspěšná. Mimo to jsem na desku vyložila i gázu a dezinfekci, které jsem objevila také. Za chvilku se mi podařilo ze sebe znovu udělat člověka, odlíčila jsem si veškerý make-up, vlasy jsem si pročesala prsty a stáhla do gumičky, kterou vždy nosím na ruce jako náramek. Pokaždé se mi to totiž vyplatí. Popadla jsem dezinfekci s gázou a vrátila se zpět do kuchyně. Jakub už do sebe klopil dalšího panáka. 

„Tak, a stačí,“ rozhodla jsem, práskla na stůl propriety a vytrhla mu lahev z ruky.

„Rebeko, co děláš? Vrať mi to,“ ohnal se po flašce, ale uskočila jsem.

„Ne, Jakube. Nechápu, co se s tebou teď děje. A vůbec se mi nelíbí, jakým stylem to řešíš. Nebudu se dívat na to, jak se tady opíjíš.“

„Tak se nedívej a běž pryč,“ prskl a postavil se naproti mně. Rozklepala jsem se a o krok couvla. Okamžitě se mi v hlavě objevil Petr tyčící se nade mnou, když jsem popadala dech. Jakub si to ve vteřině uvědomil a omluvně klesl zpět do židle.

„Promiň, nechtěl jsem…“

„To nic…“ roztřeseným hlasem jsem pípla, vodku vrátila zpět do lednice a pak se natáhla po dezinfekci a gáze.

„Podívám se ti na ty ruce, jo?“

„To nic není,“ řekl tiše a několikrát je zatnul do pěsti. Neposlouchala jsem jeho protesty. Přitáhla jsem si k němu židli, nalila trochu roztoku na gázu a vzala mu ruku do své. Nejdřív ucukl, ale já se nedala. Nakonec mě nechal ho ošetřit. Opatrně jsem mu utírala jeden sedřený kloub za druhým. Sykal bolestí, ale přitom jsem cítila, jak mě celou dobu pozoruje. Když jsem skončila, zvedla jsem hlavu. Díval se na mě, odevzdaně, a přitom tak zvláštně podezřívavě. Pohled jsem mu opětovala. Pomalu zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Něžně, až mi vyhrkly slzy. Tak strašně mi jeho dotek scházel. 

„Je ti dobře?“ zeptal se ustaraně. 

„Jo, teď už jo,“ vydechla jsem úlevou. Vracel se z té tmavé záhadné díry, do které bůhví proč spadl.

„Udělám ti čaj, běž si zatím sednout.“ Spustil ruku a odešel nalít vodu do konvice. Sešla jsem schody do obýváku a vzala do rukou deku z gauče. Pořádně jsem se do ní zabalila, tělo se mi neustále třáslo. Nepomohlo ani zavřené okno na terasu. Sedla jsem si do měkkého rohu sedačky a nohy si přitáhla k břichu, abych byla zakrytá celá. Netrvalo dlouho a Jakub mi podal velký šálek horkého čaje. Studené ruce se mi začaly příjemně uvolňovat. Přiložila jsem si šálek k puse a nechala na sebe plynout teplou páru. Za chvíli mi už bylo o moc lépe. Opatrně jsem usrkla z čaje. Heřmánek. Jakub mě chvilku pozoroval, pak se ale otočil a zamířil ke krbu, kde se snažil rozdělat oheň. Sledovala jsem ho, jako když dítě stojí za výlohou hračkářství a touží po své vysněné hračce, která je tak blízko, skoro na dosah, a přitom za pevným sklem. Sehnul se a foukal do slabých plamenů, aby se rozhořely víc. Ty moje mě už spalovaly. Nakonec se mu to povedlo a místností se okamžitě začalo šířit teplo. Cítila jsem, jak mi lechtá od čaje horké tváře. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Vstal od ohně a vrátil se ke mně. Sedl si do přiměřené vzdálenosti, zrovna tak, aby se mě mohl dotknout, kdyby chtěl. V což jsem doufala celým svým srdcem…