Tatínci, kde jste???

Už je to nějakou dobu, co se mi hlavou honí množství velmi podobných myšlenek. Najednou se vyrojí, a aniž bych o to nějak stála, usídlují se mi v mysli. Sedí tam a čekají. Nevím na co- na vhodnou chvíli, než vybublají? Než jich bude tolik, že se tam už nevejdou a budou se muset proměnit ve slova?

Nedůvěřivě se na ně mračím pokaždé, když se připomenou. Ráno, když vstávám v půl sedmé s dětmi a připravuji kakao, usazuji Filípka na nočník, po sto-padesáté připomínám Laurince, že se si má sundat pyžamo, vytahuji ze skříně jeany a mikinu, snažím se obléct Filípka, zatímco prosím Lauru, aby si umyla zoubky, češu ji, pak je lanařím do chodby, ať se obují a oblečou a můžeme konečně vyrazit do školky.

Jsou tam i v půl deváté, kdy si teprve dávám snídani a otevírám počítač s prací.

Připomínají se i ve chvíli, kdy vařím, peru, žehlím, krmím, uspávám, jdu se psem a pak znovu do školky vyzvednout Laurinku. Mám je před očima když míříme na gymnastiku, když se jdeme s Filípkem projít a když jí zas vyzvedáváme.

Brní mi v hlavě, když konečně zaparkuji auto a jsme ještě do večera na hřišti. Když se vracíme domů, dělám večeři a čekám…

Jsou tam a křičí: “Kde je táta?”

---

“Myslíš, že jsi jediná?” Zeptám se sama sebe a vzpomenu si na svůj instagramový příspěvek, a to množství komentářů od vás. Ne, definitivně v tom nejsem sama. A možná jsem dokonce v situaci, na kterou si ani nemám proč stěžovat…

“Já jsem slaměnka každou chvíli, i měsíc vkuse.”

“Náš tatínek chodí domů i o půl osmé.”

“U nás nic novýho, muž odchází ráno mezi 8-9 a domů se vrací po 23h.”

“Bohužel to znám… Manžel má náročnou práci, navíc dojíždí, takže přes týden jezdí domů třeba v půl 10 večer.”

“Náš tatínek nás nechává pravidelně doma samotné, jezdí na výlety na motorce.”

“Manžel jezdí pryč na tři týdny v kuse.”

A mohla bych pokračovat. Doba nepřeje rodinám, nepřeje času strávenému spolu. Nároky se zvyšují, tím pádem exponenciálně roste životní úroveň a potřeba peněz a tatínci musejí vydělávat. Brzy ráno odjíždí a vrací se pozdě večer. Jsou neustále unavení, nevrlí, frustrovaní, touží po klidu nebo po čase sami pro sebe. Jenomže ono to moc nejde, když na ně doma netrpělivě čeká rodina. Manželka se hroutí vyčerpáním a je naštvaná na muže za jakoukoliv prkotinu, což muž nechápe. Vznikají úplně obyčejné hádky bez vítězů. Děti se dožadují tatínkovi pozornosti, touží si s ním hrát a dovádět, ten ale nemá energii.

Začarovaný kruh.

Jsou i rodiny, kde se tatínek vrací domů v pět. Znám takové. Skutečně existují 🙂 Ale troufám si říct, že za normální se už považuje rodina, kde je maminka 24/7 s dětmi a tatínek se doma mihne jednou za čas.

Bojuji s tím. Ani nedokáži napsat, jak se mi příčí představa, že děti budu vychovávat sama a že Emča zmešká všechny ty velké milníky. Že si je neužije, nezaznamená, jak rychle rostou a najednou si uvědomí, co všechno zmeškal a ono se to nebude dát vrátit zpět.

Nedávno mi kamarádka řekla, že četla knížku, kde bylo napsáno: “Člověk na smrtelné posteli jenom lituje, co neudělal. Vzpomíná na čas strávený s nejmilovanějšími. A je mu úplně šumák, jaký majetek měl nebo co vlastnil.”

Nezměníme to. S tím jsem smířena. Bohužel pravdou ale zůstává, že čím víc člověk vydělává, tím víc mu peníze scházejí. A chce a potřebuje jich víc. Jenomže za jakou cenu?

Tak jsem se rozhodla pro jinou cestu. Nastavila jsem pravidla. Jednoduchá. A tentokrát- alespoň jednou v životě- se nevzdám. Protože tady už nejde jenom o mě, jde o děti a jde o nás jako rodinu.

Týden nechávám, jak je. Ten nějak přežijeme separovaně. Ale víkendy chci plně rodinné. Žádné koníčky sami se sebou. Tak málo času trávíme spolu, že neexistuje, abychom takto žili neustále. Jednou máme děti a mělo by být naší prioritou věnovat jim maximum našeho času.

Zní to možná radikálně, možná až přehnaně, ale někde uvnitř cítím, že je to ta správná cesta. Neříkám, že by člověk neměl mít vůbec žádné koníčky- ale myslím, že na těch pár let by je mohl alespoň omezit. Protože kolik času máme, než s námi děti přestanou chtít trávit volné chvíle? Laura bude mít 5, při dobré víře nám zůstává ještě tak 7-8 let. Užijme si je tedy na 100%.

Rodina je totiž základ.

A jak to máte vy? Nebo rodiny v okolí? Vidíte ten tlak doby a rodiny, které tráví čas odděleně?