Když máš nejvíc tady a teď

Hmouřila jsem oči do dálky. Bez brýlí už jsem viděla pramálo, ale pořád jsem přesvědčovala sebe sama, že pokud je nosit nebudu, oči procvičuji a proces ztráty zraku bude pomalejší. Vzdychla jsem a dopila zbytek už studeného čaje. Na novinách zůstal po hrnku ještě mokrý obtisk kruhu. Nemotorně jsem se postavila, zaryla prsty do pevného dřevěného stolu, který mi byl jakousi oporou. Hlavou mi prolítla vzpomínka na svá těhotenství, kdy jsem se ke konci už nemohla zvednout z gauče a vždy se musela jaksi rozhoupat a vyšvihnout. Usmála jsem se sama pro sebe. Je to už tak dávno…

Odnesla jsem hrnek do dřezu a opláchla ho horkou vodou. Ruce jsem nechala pod prudem o něco déle, aby mi zahřál žíly a mně bylo o něco tepleji. Vkrádal se do nich totiž chlad, měsíc od měsíce to bylo horší a já kdesi vzadu v hlavě věděla, že lepší už to nebude.

Zaposlouchala jsem se do ticha v domě. Co bych za něj kdysi dala! Teď mi to přišlo smutné a já se cítila hrozně osamělá. Zadívala jsem se na prostor před stolkem v obýváku. Sluneční světlo se lomilo přes okno a dopadalo na kruhový koberec na podlaze. A já je tam najednou viděla. Filípek ležel na břiše, sotva dvouletý a obracel v knížce stránky. Vždy vypadal tak dospěle, silně se soustředil na obrázky, až se mu mezi obočím udělala vráska. Vedle něj seděla Laurinka a v jedné ruce držela letadlo se psem Sky a ve druhé nového plyšového tučňáka, už asi třetího. Všichni se jmenovali familiárně- Gobi. Rukou naznačovala letovou dráhu a hlasitě se u toho smála. Mrkla jsem a obraz byl pryč.

Rty se mi semkly do tvrdé, rovné linky. Zamířila jsem do chodby a míjela fotky zavěšené na stěně. Schválně jsem se na ně nedívala a snažila se vší silou vytěsnit dotěrné vzpomínky, které se mi vynořovaly v hlavě každým dalším krokem. Cítila jsem jakoby kolem mě oba proběhli, jenom tak tak jsem se jim vyhla, aby mě nepovalili na zem. Otevřely se dveře do pokojíčku a já viděla, jak vzduchem létají polštáře a slyšela jejich zvonivý smích. “Maminko! Poď se na nás podívat.”

Zakopla jsem o nočník. Pořád se tady všude povaloval, už pár týdnů jsem se snažila Filípka naučit na něj chodit a byla hrdá na každé čůrání, které se mu do něj povedlo. A co teprve bobek! To byl můj highlight dne! Celé dny se táhly, pořád to samé dokola a já se cítila stísněně. Představa, že dnes budeme znovu stavět věž z kostek a pak domeček z lega, ve mě vyvoláva už jasnou hysterii.

Laurinka seděla na houpačce a snažila se sama rozhoupat. Silou vůle jsem jí pomáhala, až se to nakonec povedlo a ona létala do výšin. A já byla plná emocí a tak pyšná, že ta moje cácorka dokázala něco dalšího.

“Maminko, já tě mám tak r-r-r-áda!” “Ve školce bylo dobže, Ondr-r-r-ovi vypadl další zoubek!”, “To byl Filípek! Požád zlobí a str-r-r-atil mi gumičku. Nebo ji vzali skšítkové.” Slyšela jsem to první R jako vánek, ozvěnu v čase.

Na prsou jsem pocítila tlak Filípkovy hlavičky, když se ke mě tulil a já viděla jeho velké, modré oči, které ke mě s láskou hleděly, na tvářích cítila buclaté ruce, které mě silně držely a hladily. ” Amaka…” (maminka)

Viděla jsem sebe, rozladěnou, nevrlou, častokrát zbytečně zlou a přemýšlející nad tím, jak úžasné bude, až vyrostou. Pozorovala jsem se a tak moc chtěla sebou zatřást a říct si, naléhavě si sdělit, že mám vše nepodstatné hodit za hlavu a být vděčná za to, co mám. Být šťastná a nehonit se za věcmi, na kterých za 50 let záležet nebude absolutně vůbec, dokonce na ně člověk zapomene, rozplynou se jako dým, odfoukne je věčnost. To, co zůstane, co nikdy nezmizí, je láska a vzpomínky na ni. Netrápit se pro lidi, kteří za to nestojí, necítit se ublížená, pokud se něco někomu nelíbí, nechtít mít pořád víc a víc. Řekla bych si, že to nejpodstatnější mám tady a teď. Že nejvíc mám, když se na ně podívám. Že jsem všechno měla už ve chvíli, kdy jsem se třesoucíma rukama podívala na dvě modré čárky a svět se obrátil vzhůru nohama. Pošeptala bych sama sobě, že čas nezastavím, i když bych chtěla a že  každý den je velkým požehnáním.

Natáhla jsem ruku, jako bych chtěla oba dva pevně chytnout, no máchla jsem do vzduchu. Vešla jsem do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. Třesoucí vrásčitá ruka mi zajela do šedivých vlasů. Byla jsem to já, ale i ne. Kůže už dávno povadla a místo šupinek, na které jsem si vždy stěžovala, jsem ji měla posetou stařeckými skvrnami. Oči, jenom ty oči zůstaly stejné, protože věděly. A já se do nich zahleděla a viděla ty desítky prožitých let. A každý ten rok bych byla tak ráda prožila znovu, vychutnala si ho jinak, naplno, protože bych už věděla, jak je život rychlý. Že ani nemrkneme a budeme tam stát sami, před zrcadlem, nepoznávat se a přitom poznávat a chtít sebou zatřást a říct si, naléhavě si sdělit, že máme vše nepodstatné hodit za hlavu a být vděční za to, co máme…