8. kapitola

Vůbec netuším, jak jsem dojela domů. Celou cestu jsem byla úplně mimo, řidič mě dokonce musel několikrát oslovit, že už jsme na místě. Stála jsem pak chvíli přede dveřmi a nemohla jsem se přinutit vejít. Naštěstí doma nikdo nebyl. Hodila jsem na botník kabelku, vyzula si boty a ihned zamířila do koupelny. Svlékla jsem si šaty a pak je prudce strčila do koše, do kterého jsem ještě i dramaticky kopla. Svlékla jsem si spodní prádlo a naštvaně s ním práskla do bubnu pračky. Natáhla jsem si na sebe župan a zalezla si do postele. Absolutním vyčerpáním jsem mrknutím oka usnula.

Vzbudila jsem se až kolem páté hodiny večer. Unaveně jsem otevřela oči a nadýchla se zhluboka vůně Samových vlasů. Netuším, kdy přišel, ale byl ke mně přitulený a spal. Nechtěla jsem přerušit tuto pro mě absolutně posvátnou chvilku, a tak jsem se jenom lehce překulila na záda. Kdo ví, kolik jich ještě bude. Roste jako z vody. Zašmátrala jsem opatrně po telefonu na mém nočním stolku a se zatajeným dechem se na něj podívala. Nic. Samozřejmě. Jak jinak. Naštvaně jsem s ním práskla do peřiny a znovu se přitulila nazpět k Samovi. Jeho teplé tělíčko mi dodávalo jakýsi zvláštní pocit míru a klidu. V mysli se mi začalo přehrávat všechno, co se od včerejška stalo. Jako bych to najednou viděla z jiného úhlu, sedla si do kina a dívala se na film. Pořád a pořád dokola. Měla jsem pocit, že se to snad ani nikdy nestalo. Vše kolem Jakuba Skota bylo tak nereálné, a přitom intenzivní, až mi z toho hlava přecházela. Přestávala jsem si pamatovat, jaký byl život předtím. Moje dny byly už týdny naplněny buď absolutním štěstím, nebo nesnesitelným dnem. Skákala jsem nahoru a dolů. Každý den jsem se probouzela s tím, že už je konec, no jeho tmavé oči mě neustále pozorovaly, i když se mnou nebyl. A když byl, nikdy jsme nedokázali trávit čas v klidu, pokaždé mezi námi muselo být nějaké drama. Byla jsem na sebe naštvaná, zklamaná a vyčítala jsem si svou slabou vůli. Mnoho, mnoho pocitů, které jsem ani nevěděla, že lze cítit, se mi usadilo na srdci a vrostly mi do něj jako kořeny vinné révy. Celé jej obepínaly, měnily a transformovaly. Bolelo mě u srdce, že nepsal. Čekala jsem na pípnutí jako na smilování. Počítala vteřiny, snažila se normálně dýchat a přesvědčit samu sebe, že ho nepotřebuji. Kdyby chtěl, ozve se. Evidentně neměl potřebu mě kontaktovat. O to víc jsem se cítila ponížená, nechtěná a ztracená. Patetická.

Sam se zavrtěl a otevřel oči. 

„Ahoj,“ šeptla jsem s úsměvem a odhrnula mu zlatavé vlásky z čela. Díval se na mě velkýma nevinnýma modrýma očima. Odráželo se v nich tolik odevzdanosti a lásky, až se mi udělal v krku knedlík a do očí se mi nahrnuly slzy. Zachytila jsem pohyb dveří. Oba dva jsme otočili hlavy a dovnitř vešel Tomáš. Když nás viděl v posteli, rozzářil se a sedl si k nám. Chvilku jsme se na sebe pouze dívali, než zvedl ruku a přiblížil ji k mé tváři. Ucukla jsem. 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jemně a spustil ji vedle sebe.

„Jo.“ 

„Teď jsem dorazil. Mamka už odešla.“

„Dobře.“

„Nepůjdeme někam na večeři?“

Překvapeně jsem zamrkala. Na večeři? Slyším dobře? Už si ani nevzpomínám, kdy jsme společně někde byli. 

„Joooo!“ zakřičel nadšeně Sam, odkopl z nás přikrývku a vrhl se Tomovi kolem krku. Ten se zasmál a silně ho objal. Pak si ho posadil na klín a oba dva na mě netrpělivě hleděli. Takový nátlak! Nejistě jsem se na ně usmála a přikývla. Vlastně proč ne? Potřebujeme to. My dva asi ne, ale jako rodina rozhodně. 

„Tak se běž obléct.“ Tomáš poplácal Sama po zadečku a ten se vesele rozeběhl do svého pokojíčku. Já zatím vstala, otevřela si komodu a začala se hrabat ve věcech. Tomáš se opřel zády o rám postele a ostražitě mě sledoval. 

„Jsi jiná,“ pronesl do ticha. Zrudly mi tváře, ale neodpověděla jsem. Srdce se mi rozbouchalo a adrenalin se rozlil do žil. Natočila jsem hlavu k posteli a uvědomila si, že mám na ní hozený telefon. Krve by se ve mně nedořezal, kdyby mi teď Jakub napsal…

„Pojď sem.“ Poklepal vedle sebe. Zarazila jsem se. V jeho hlase jsem poznala změnu nálady a dobře jsem věděla, kam tím míří. Nechtělo se mi. V myšlenkách jsem byla pořád s Jakubem. V rychlosti jsem si oblékla kalhotky a nejistě se posadila na kraj postele. 

„To sis oblékat nemusela,“ drsně poznamenal, zatímco se ke mně sehnul a zajel mi rukou pod župan. Chytl mě za nahé prso a hrubě ho zmáčkl. Zavřela jsem bolestí oči.

„Nelíbí se ti to?“ zachraptěl, vzal mi ruku a položil si ji do klína. Už byl připravený. Žaludek se mi začal obracet. Celé tělo ztuhlo a přestalo mě poslouchat. Jako kdyby se každý centimetr mě samotné bouřil. Tomáš mi sáhl do klína, odsunul kalhotky a strčil dovnitř prst. Skousla jsem si ret, abych nekřičela. 

„Lehni si,“ přikázal mi, vstal a zamkl dveře. 

„Tome, prosím tě. Sam je vedle. Nechme to na jindy, oblečme se a pojďme na tu večeři,“ naléhala jsem a snažila se ho pohledem přesvědčit, zatímco jsem ochrnuta silou mého odporu strnule seděla. 

„Neboj, bude to rychlovka,“ mrkl na mě, absolutně nebral v potaz mé námitky. Udělal ke mně krok, serval mi kalhotky a jedním rychlým pohybem mě otočil. Tvář se mi zabořila do peřiny. Rukama jsem ji sevřela v pěst, když mě chytl za boky a zvedl na všechny čtyři. Vzápětí do mě prudce pronikl a já vyjekla bolestí. 

„Ticho, Sam je přece vedle,“ napodobil mě a znovu přirazil. Kousla jsem se do ruky a z očí mi vytryskly slzy. Znovu zasunul, tentokrát o kus hlouběji, a já se začala dusit svými vzlyky. V hlavě jsem měla najednou prázdno. Jakub zmizel, Sam zmizel, Tomáš zmizel. Snažila jsem se najít poklidné místo v duši, které by bylo slepé k tomu, co se děje. Tomáš mě křečovitě držel, abych se nemohla hnout, nijak si ulevit od bolesti, kterou mi každý jeho příraz působil. 

„Musím to vydržet. Musím,“ opakovala jsem potichu. Drsně mě chytl za vlasy a zatáhl za ně. Hlava se mi zvedla vysoko nad postel, nemohla jsem se nadechnout, slzy mi v proudech stékaly po tvářích a padaly na povlečení. Měla jsem pocit, že mě skalpuje. Naposledy hrubě zasunul a vydal hluboký sten. Ve vteřině mě pustil a já upadla tváří zpět na matraci. Slzy nepřestaly téct, řinuly se z očí a nechtělo to přestat. Celou silou jsem se snažila, aby mě neslyšel. Narolovala jsem k sobě kus peřiny a silně se do ní zakousla, abych zastavila hysterii, která byla každou vteřinou blíž.

„Na,“ ozvalo se za mnou a u tváře mi přistál kapesníček na utření. Podívala jsem se na něj a zvedl se mi žaludek. Vystřelila jsem okamžitě z postele, odstrčila překvapeného Tomáše, v rychlosti odemkla a vyběhla na záchod. Třískla jsem za sebou dveřmi a hodila se na kolena. Bylo mi špatně, několikrát mnou projela křeč táhnoucí se až hluboko do žaludku, ale zvracet se mi nepodařilo. Naposledy jsem přeci jedla v noci a to vše ze mě vylítlo hned ráno. Pocítila jsem, jak ze mě vytéká Tomášovo sperma. Odmotala jsem si kus toaletního papíru a začala se utírat. Slzy na mé tváři už pomalu schly. Hodila jsem zapatlaný kus papíru do záchodu a spláchla. Pozorovala jsem, jak mizí v útrobách odpadní roury, a sedla si zpět na chladnou zem. Dívala jsem se do prázdna, na miniaturní kus omítky, který se odloupl z rohu stěny. Nic jsem necítila. Mrtvo. Jako bych se úplně ztrácela. Vstala jsem teprve, až když se mi uklidnil žaludek. A pak jsem vyšla ven. Sam už seděl v kuchyni a povídal si s Tomem, oba byli oblečení. Čekalo se tedy pouze na mě. V rychlosti jsem na sebe natáhla obyčejné bílé letní šaty. Před zrcadlem jsem si přečesala vlasy a nanesla řasenku. Nebylo to nic moc, ale alespoň jsem už nevypadala jako po nočním tahu. Vyrazili jsme.

Tomáš nás vzal do mé nejoblíbenější restaurace. Usadili jsme se na balkon přímo k vodě s výhledem na historické centrum města. Sam se vedle mě chvilku vrtěl, ale když dostal limonádu, uklidnil se. Rozhlédla jsem se kolem. Sluníčko již začalo zapadat, v srpnu přicházely večery dřív a já se v duchu pomalu loučila s létem. 

„Něco pro tebe mám.“ 

Překvapeně jsem zamrkala. Dnes už podruhé. Tomáš sáhl do kapsy saka a podal mi černou krabičku. Roztřesenýma rukama jsem ji otevřela a podívala se dovnitř. Ležel tam zlatý náhrdelník s přívěskem malého zámečku. Bez klíče. Zamračila jsem se. Nějak mi nedocházelo, proč jsem něco takového dostala. Zvedla jsem hlavu, Tomáš mě netrpělivě pozoroval. Okamžitě jsem si to uvědomila a nasadila nejupřímnější úsměv, jaký jsem v dané chvíli dovedla.

„Děkuji,“ vydechla jsem. Ihned se postavil, obešel stůl a řetízek mi nasadil. Ve vteřině jsem měla pocit tisíců hadů kolem mého krku. Obepínal mě jako obojek. Nešlo mi dýchat. Znovu jsem se ocitla mezi peřinami, s hlavou přitisknutou k matraci a bolestí v podbřišku. Tomáš mi lehce přejel rukou po šíji, až mi vyskákala husina, a odešel si sednout zpět na své místo. 

„To je zámek od mého srdce. Bez klíče, protože bude tvoje napořád,“ vysvětlil, zatímco jsem se řetízku nejistě dotýkala. Ruka mi zamrzla a zatočila se mi hlava. Nebýt zvláštního tónu v jeho hlase, bylo by to vlastně velmi romantické gesto. 

„Omluvte mě,“ přiškrceně jsem vyjekla a vyběhla na záchod tak rychle, až jsem skoro povalila další dva stoly. Zamkla jsem za sebou dveře a pustila studenou vodu. Okamžitě jsem si do ní namočila ruce a snažila se zchladit si zátylek. Zvedla jsem zrak a podívala se na sebe do zrcadla. Tvář jsem měla mrtvolně bílou a kolem krku se mi houpala vězeňská řetěz. Celé tělo se mi třáslo, srdce bilo jako o závod a hlava se mi točila. Celý můj život byla jedna obří lež. Věděla jsem to už roky, no doteď jsem si to nikdy nechtěla přiznat. Žila jsem život někoho jiného. Já byla pouhým stínem, fata morgánou vznášející se nad plynoucími roky. Rozpouštěla jsem se. Skoro už jsem nebyla vidět, když mě zachytily ty tmavé uhrančivé oči a nechtěly mě pustit do zapomnění. Vracely mi obrysy. A já se na svět začala dívat jejich pohledem. Realita byla o tolik krutější, že bych se klidně raději změnila zpět na mlhu a čekala, až se vypařím. Nevěděla jsem, co mám dělat, co mám cítit, jak se chovat. Jako bych zakopla a místo toho, abych spadla na zem, se země otevřela a pohltila mě. Moje dosavadní realita se měnila v naprostou iluzi a já s tím nemohla nic dělat, jenom to pozorovat.

Vrátila jsem se zpět na místo. Na stole už stála lahev kvalitního vína a nalitá sklenka přede mnou. S plachým úsměvem jsem se posadila a přiťukla si s Tomášem. Pořád se na mě tak zvláštně díval a zkoumal řetízek na mém krku. Naštěstí netrvalo dlouho a dorazilo nám jídlo. Když jsem byla na toaletě, Tomáš mi objednal to, co si tady dávám vždy. Nejlepší Caesar salát ve městě. Zastesklo se mi po těstovinách s kuřecím, ale ihned jsem tu vzpomínku vypudila z hlavy. Telefon byl stále němý. Nenapsal. Sam se s chutí pustil do svého masa s rýží. Chvilku jsem ho pozorovala, než jsem začala také jíst. Tomáš udržoval konverzaci. Naštěstí. Já neměla co říct, pořád jsem se dusila pod tíhou řetízku. Mluvil o práci. Plánoval, kam pojedeme na podzim. Bavili se se Samem o fotbalu. Bezmyšlenkovitě jsem si vkládala do úst sousto za soustem a zaujatě je pozorovala. Když už nebylo v pořádku to, co jsme měli mezi sebou, alespoň oni dva měli krásný vztah. Nikdy se nestalo, že by byl na něj zlý nebo se mu nevěnoval. Ano, času moc neměl. Ale když už byl doma, snažil se s ním trávit veškerou volnou chvíli. Možná i to byl jeden z hlavních důvodů, proč mě nikdy nenapadlo odejít. Nemohla bych je dva rozdělit. Nikdy.

Nepospíchali jsme. Dopili jsme víno, dali si ještě dezert a pozorovali západ slunce nad řekou. Až když si mi začal Sam lehat do klína, tak jsme se zvedli a nasedli do auta. Okamžitě usnul. 

„Něco pro tebe mám,“ tajemně na mě mrkl Tomáš, vzal mi ruku a vtiskl mi na hřbet letmý polibek. Nejistě jsem se usmála. Nesnášela jsem překvapení a dnes už to mělo být několikáté. Těšila jsem se domů a do postele. Byla jsem tak strašně unavená ze včera, z toho, co se stalo ráno a v neposlední řadě z Tomáše a jeho dnešního chování. Bohužel, na spánek jsem si musela ještě počkat. Vyjeli jsme do tmy. Uháněli jsme ulicemi směrem domů, ale zhruba v půli cesty Tomáš odbočil a vyjel mimo město. Napřímila jsem se a zvědavě se kolem sebe rozhlížela. Co se to do háje děje? Po čtvrt hodině jsme zastavili. Tomáš vystoupil, otevřel mi dveře a pomohl mi ven. Obešli jsme auto a zastavili u pozemku situovaného na vrchním okraji vesnice s výhledem do údolí a lesem za zády. Zmateně jsem se podívala na Tomáše. Usmíval se na mě. 

„Vítej doma!“ Hrdě zakřičel a gestem ruky mi ukázal velkou parcelu před námi. Vytřeštila jsem oči. 

„Tys to… To je… Já to nechápu…,“ koktala jsem absolutně v šoku.

„Stálo mě to hodně práce. O ten pozemek byl celkem boj. Proto jsem v poslední době nebyl tak často doma. Promiň. Ale když jsem to tady viděl, přišlo mi to jako ideální místo. Vím, že jsi vždy chtěla do domečku s výhledem. Prostě jsem cítil, že tady nám bude dobře.“

Nasucho jsem polkla a v očích mě začaly pálit slzy. Já kráva blbá! Řetízek se mi vpálil do kůže a zanechal po sobě jizvu. Automaticky jsem se ho dotkla a vroucně ho sevřela do dlaně. Tak obojek? Láska je to, ty čůzo! Začala jsem být na sebe naštvaná. Měla jsem sto chutí vzít do ruky telefon, rozdupat ho a zahodit někam do křoví. Já jsem byla doma, utápěla se v sebelítosti, hledala pozornost u jiného a on přitom dělal něco pro nás. Rodinu. Bylo mi ze sebe zle. Tomáš mě pozoroval a čekal na reakci. Otočila jsem se k němu a hodila se mu do náruče.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a silně ho zmáčkla. Zasmál se a přitáhl mě k sobě ještě blíž.

„Tady nám bude dobře. Uvidíš.“ Přikývla jsem a začala brečet. Netrvalo dlouho a Tomáš měl promočené triko. Všechen ten nahromaděný stres se vyřinul ven. Jako by tímto posledním gestem odjistil granát a já jednoduše vybouchla. Brečela jsem pro něj, brečela jsem pro Jakuba a vlastně jsem se začala utápět v sebelítosti. Tohle bylo snad poprvé, kdy pro mě někdo udělal skutečně něco hezkého. A ten někdo byl Tomáš.

„Nechceš raději kapesník?“ 

Zasmála jsem se a odtáhla. Jemně mě pohladil po tváři a políbil. A po dlouhé době to byl upřímný a láskyplný polibek. Srdce se mi rozervalo vejpůl, když jsem se zařekla, že ač jsem do Jakuba Skota zamilovaná, už se na něj nikdy víc nepodívám. 

„Oběd?“ Zakřičela na mě Jana v pondělí v poledne. Seděla jsem u stolu a každých pět minut kontrolovala telefon. Nemohla jsem se vůbec soustředit na práci. Ač jsem byla rozhodnutá dál Jakuba nevídat, moje ego trpělo představou, že pro něj nic neznamenám. Což byla zjevně pravda. Neozval se. Ani jedinkrát. Za celý víkend ani jedna pitomá zpráva. Kdyby mi byl tohle udělal po tom, co bych se s ním vyspala… Zabilo by mě to. Vzala jsem si kabelku a vyrazily jsme. Cestou mi Janča líčila vše, co jsem na oslavě propásla. Lukáš prý skončil s nějakou servírkou na toaletách. Jediných volných. Zablokovali tak přístup k záchodu na čtvrt hodiny, což stačilo k tomu, aby se jim několik lidí vyzvracelo na dveře. V kanceláři se také utvořil nový pár. Zda jim to vydrží, je otázkou, protože on je ženatý. Vztahy na pracovišti jsou mor. Ale alespoň prý bude drama. Pařili skoro do rána a Janča si někoho nabrnkla. Byla to jednorázovka. Prý to byl jeden z nejlepších šuků, jaké kdy měla. Kdybych tak prý mohla vidět jeho péro! A co s ním uměl. Trvalo tak čtvrt hodiny, než mi do detailů vylíčila celou soulož, až jsem si říkala, zda by si něco z toho fakt nemohla nechat pouze pro sebe. Nedala mu svoje pravé číslo, protože se zatím nechce vázat. A nelíbily se jí jeho palce na nohou. Byly moc chlupaté. Když domluvila, seděly jsme už u stolu s vodou a objednaným jídlem před námi. Jana vzala do ruky hůlky, přimhouřila oči, ukázala jimi na mě a řekla: „Tak, a teď ty. Co máš se Skotem?“

Šokem jsem málem povalila sklenici s vodou. Do tváří se mi nahrnula červeň a snažila jsem se zachytit kymácející se sklenku. Naštěstí nespadla, ušetřila jsem se dalšího trapasu. Jana nadzvedla jedno obočí a čekala. Neměla jsem šanci se vykrucovat, moje tělo a nešikovnost mluvily za mě. 

„Nic,“ špitla jsem a raději se napila.

„Nekecej! Viděla jsem, jak se na tebe díval! Okamžitě to vyklop.“

„No dobře,“ vzdychla jsem, položila sklenici na stůl a naklonila se k ní blíž, aby nás nikdo neslyšel.

„Políbil mě. Několikrát. A já jeho taky.“

„Aaaa?“ vzrušeně čekala na pokračování. Zamračila jsem se.

„A nic. To je vše. V pátek mě vzal k sobě, uvařil mi večeři a pak mě uložil v ložnici. On šel spát jinam.“

„A to je vše?“ zklamaně odfrkla a opřela se zpět do židle.

„No jo. A cos čekala? Jsem přece vdaná!“

„Sim tě, to není nemoc. V dnešní době…“

„V dnešní době? Jani, ale já taková nejsem. Nikdy bych… Vůbec nechápu, co se to se mnou děje.“

„Jakub Skot se děje. Tak jednoduché to je. Nemysli si, že nevím, jak to máš doma. Tak si nestěžuj a užij si to,“ zamrkala na mě spiklenecky a rozesmála se. Moje tvář totiž odrážela absolutní šok a horor. Tolik podpora od nejlepší kamarádky.

„Hlavně se nezamiluj,“ podotkla v průběhu oběda. Zrovna jsem si vkládala do pusy kus nigiri, což mě zachránilo před jakoukoliv reakcí. Kdyby věděla, jak je pro mě pozdě… 

„Já tyhle typy znám. Teď je to samý zájem a uhánění, ale v momentě, kdy roztáhneš nohy, je to přestane bavit. Dávej na sebe pozor, Beko. Myslím to vážně.“

„Tomáš koupil pozemek. Budeme stavět,“ vypálila jsem ze sebe. Janča se zarazila s hůlkami na půli cesty k puse. Překvapeně nadzvedla obočí a pak přidušeně zaklela.

„No do hajzlu.“

„Jo…,“ špitla jsem a odtlačila od sebe talíř. Přestalo mi chutnat.

„Co budeš dělat?“

„Já nevím,“ hystericky jsem vykřikla a chytla si hlavu do dlaní. „Tohle byl můj sen snad odjakživa. Mít vlastní dům, velkou zahradu. Vždyť to víš. Já myslela… Nikdy bych nečekala… Chápeš to? Tomáš nebyl doma, protože zařizoval tohle. Pro mě. Pro Sama.“

„Rebeko…,“ přerušila mě Jana, sundala mi ruku z hlavy a silně ji zmáčkla. „Přestaň. Uvědom si, že jedním vlídným krokem se všechno nespraví. Tomáš nebyl doma pouze teď, on tam není nikdy. Chceš mi snad tvrdit, že ten pozemek řeší už deset let? To sotva. Prostě si tě chtěl něčím zase koupit. Vždyť to víš, přestaň si nalhávat něco jiného.“

„Já tomu ale chci dát šanci, Jani. Je to můj manžel. Máme spolu syna, rodinu. Rozhodně si tohle nenechám rozbít kvůli chvilkové prchavé známosti.“

„A je to pouze chvilková známost?“ Zvedla obočí a zadívala se na mě. Pokrčila jsem rameny. Tohle jsem fakt netušila. Vše, co se dotýkalo Jakuba Skota, bylo mimo mé chápání. Nerozuměla jsem ani jedné jediné věci, kterou mi řekl nebo udělal. 

„Neozval se. Doteď nenapsal.“

„No… To mě bohužel vůbec nepřekvapuje.“

„Nevím, co mám dělat.“ Do očí se mi nahrnuly slzy a jedné se podařilo skutálet po mé tváři.

„Ach Rebeko, kdybych já ti mohla nějak radit… Neřeš to. Teď to nech tak, jak to je. Uvidíš, co se bude dál dít. Pokud se bude Skot pořád chovat jako kolosální blb, máš to vyřešené. Pokud se to s Tomášem náhodou zlepší, máš to vyřešené. Pokud ne, tak bych se už začala zamýšlet, jestli to má vůbec dál význam. Prostě počkej, nemusíš to nutně řešit teď hned.“

Přikývla jsem a chytla do ruky telefon. Nic. Naštvaně jsem s ním pleskla o stůl. Jana má pravdu. Uvidím. Ale rozhodně nenechám nikoho si se mnou takhle hrát. Na to už jsem velká holka.