4. kapitola

Dnes jsem jela do práce podstatně dřív. Díky brzkému vstávání jsem dokázala vyrazit už po sedmé. Sama vezl do školy Tomáš. Já si potřebovala připravit podklady k reklamě, kterou jsme plánovali poslední týdny. Nebylo to úplně jednoduché, hlavně pro mě. Potřebovala jsem totiž z každého oddělení dostat nějaké informace, návrhy a připomínky a pak je kompletovat do jedné složky, kterou bylo nutné dnes odevzdat. Většinu práce jsem měla hotovou, ale jako perfekcionistka jsem musela mít všechno do detailů v pořádku. Když jsem vyjela výtahem do kanceláře, nikdo tam ještě nebyl. Obyčejně se to tu zaplnilo až kolem půl deváté. Položila jsem si věci ke stolu a odešla si do kuchyňky udělat kafe. Ještě jsem dnes žádné neměla. Stála jsem netrpělivě u kávovaru a hypnotizovala hrníček, který se pomalu plnil, když jsem na zádech ucítila něčí pohled. Polekaně jsem se otočila. Jakub se ramenem opíral o rám dveří a potichu se na mě díval. Strachem se mi sevřel žaludek. Už včera cestou domů jsem věděla, že moje malé číslo se složkou bude mít nějakou dohru. 

„Kde jsi včera byla?“ zeptal se do ticha. Otřásla jsem se chladem z tónu jeho hlasu. Očima jsem hledala skulinu, kterou bych se protáhla a utekla. Žádná ale nebyla. Jediný východ byl zablokován. Sebrala jsem tedy všechnu svou odvahu, nasadila falešný úsměv a s přehnanou arogancí odpověděla.

„Jela jsem domů. Nezeptal jste se mě, zda vůbec můžu přijet. Nehledě na to, že já nejsem vaše podržtaška. Chtěl jste složku, dostala se k vám. Nevím, kde je problém.“

V momentě, kdy jsem vyslovila poslední větu, se odlepil ode dveří, udělal dva větší kroky, chytl mě za boky a přirazil ke zdi. 

„Rebeko, takhle ne. Já ti řekl, že mi ji přineseš TY. Když ti něco řeknu, tak to prostě bez rozmýšlení uděláš.“

„Jste normální?“ vykřikla jsem a snažila jsem se ho od sebe odtlačit. Chytl mi ale obě ruce a prudce je zvedl nad hlavu. Cítila jsem, že je od mého těla pouze pár centimetrů. Divoce mi hleděl do očí, rty přísně stažené do tvrdé linky. Já byla na druhou stranu celá červená, mělce jsem dýchala a hrudník se mi zvedal rychlostí křídel kolibříka. Oči jsem měla doširoka otevřené šokem. Nechápala jsem, co se děje. Nerozuměla jsem mu, nerozuměla jsem ani sobě. Nic nedávalo smysl.

„Teď tě políbím.“ oznámil mi. Nezeptal se. Prudce jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Ano. Toužím po tom už od toho prokletého večírku. Nemůžu tě za Boha dostat z hlavy, Rebeko. Je mi jedno, že jsi vdaná. Všechno je mi jedno. Musím tě políbit, ať se toho chtíče jednou pro vždy zbavím.“ zastřeně ze sebe chrlil a pak, v jednom prchavém okamžiku, ke mně hrubě přitiskl horké rty. Pokud jsem si někdy představovala, jaké to je líbat Jakuba Skota, bylo to až směšné v porovnání s realitou. Celý svět se se mnou točil a on mě pevně držel přitisklou ke zdi. Jazykem se dotkl mých rtů, vybízel mě, ať ho přijmu. A já poslechla. Sama se sebou bych bojovat dokázala, s ním ale ne. Podvolila jsem se mu a pusa mi ve vteřině explodovala chutí máty. Hrál si se mnou. Ze začátku si mě pomalu vychutnával a s každým dalším polibkem byl vášnivější a surovější. Tiskl mě k sobě tak, že jsem stěží popadala dech. Lačně si mě bral, hlouběji a hlouběji. Nakonec mi pustil ruce a já mu je hrubě zasunula do vlasů. Silně jsem za ně zatáhla. Zavrčel, stiskl mi zadek a zalehl mě svou váhou. Drtil mě. Cítila jsem tvrdost v jeho kalhotách. A cítila jsem, že i já jsem připravená. Chtíčem jsem mu neřízeně kousla do rtu. Frustrovaně zavrčel, chytl mě jemně pod krkem a odtáhl se.

„K čertu s tebou ženská.“ zaklel, vtiskl mi ještě jeden rychlý polibek na rty a odešel.

Zůstala jsem stát jako opařená. Srdce mi bilo až kdesi v krku. Šokovaně jsem si sáhla na rty, které byly díky jeho fousům bolavé a opuchlé. Na rukou jsem pořád cítila otisky jeho prstů, které mě silně držely a nechtěly pustit. Nikdy mě takhle nikdo nepolíbil. Tak divoce, hluboce, majetnicky. Stiskla jsem k sobě stehna při vzpomínce, jak mě chytnul za zadek a tvrdě se ke mně přirazil. Zešílím. Schovala jsem tvář do dlaní. Tohle já nedám. Nechci. Nemůžu. Opakovala jsem si pořád dokola a dokola. Nejdřív hlasitě, tak jak jsem jenom mohla. Časem to ale procházelo do šepotu. Sjela jsem zády po stěně dolů a sedla si. Nedokázala jsem se dát dokupy. Kymácela jsem sebou do předu a dozadu, konejšila tak sama sebe. Myslela jsem, že je se mnou konec. Co se dělo uvnitř mého těla, to jak jsem reagovala na pouhou jeho přítomnost, mě smrtelně děsilo. Seděla jsem tam tak dlouho, až mi vystydla netknutá káva a do kanceláře začali přicházet kolegové. Teprve tehdy jsem se přinutila vstát. Zapotácela jsem se, našla rovnováhu a odkráčela ke svému stolu. 

Po poledni ke mně přišla paní Fialová a hodila mi před nos dnešní práci.

„Jsou tam chyby.“ 

Zmateně jsem se na ni podívala. Naštvaně vytáhla obočí, čekala na vysvětlení, pak ale zahlédla něco v mých očích a pohled ji zjihnul.

„Rebeko, jste v pořádku?“

„Ach ano, ano. Jsem.“ snažila jsem se vykoktat. Zhluboka jsem se nadechla a dokončila větu. „Omlouvám se, už se to víckrát nestane.“

Posunula si brýle po nose trochu výš, ještě jednou se na mě podívala, přikývla a odešla do své kanceláře. 

Zrudla jsem vzteky a hanbou. Tak tohle bylo naposled. Já se kvůli namyšlenému zmetkovi, co si myslí, že může vše, vyhodit rozhodně nenechám. Vzala jsem do ruky telefon a naťukala rychlou zprávu:

„To bylo naposledy, co ses mě dotknul.“ a odeslala jsem to. Ani jsem nestihla položit telefon a volal mi zpět. Vytípla jsem ho. A pak znova. Do čtyř hodin jsem zrušila přes 10 jeho telefonátů. Byla jsem neuvěřitelně naštvaná a bylo jednodušší ten vztek směřovat k němu než abych si přiznala, že je to taky moje chyba. Já mu to dovolila. A já se nedokázala soustředit a veškerou svoji pozornost věnovala jeho líbajícím rtům. Prudce jsem zavrtěla hlavou při vzpomínce na jeho jazyk, který mě vášnivě laskal a snažil se mě úplně pohltit. 

„Jseš pitomá!“ okřikla jsem sama sebe, dala si do uší sluchátka a pustila si hudbu na co nejhlasitější stupeň. To mi pomohlo.

Zůstala jsem v práci déle. Sama vyzvedával ze školy Tomáš . Nějak jsem potřebovala ulevit svému svědomí a snažila se udělat práci, která se mi nakupila, co nejdokonaleji to šlo. Vytěsnila jsem celý dnešní den a soustředila se. Čas od času jsem se podívala na telefon nebo mi v mysli vyskočil záblesk dnešního rána. Vždy jsem to ale celkem úspěšně zahnala. V šest jsem si vzala všechny věci a sjela výtahem na parkoviště. Bylo mi špatně, celý den jsem nejedla. Cítila jsem se slabá, nohy jsem sotva táhla za sebou a těšila se, až si večer lehnu konečně do postele a tenhle odporný den bude za mnou. Cestou k autu jsem si konečně dovolila přemýšlet. V mysli mi neustále vyskakovaly jeho tmavé oči. Cítila jsem ho. Můj poklidný život se měnil v naprostý zmatek. Jako bych ho nedokázala vůbec uchopit, protékal mi mezi prsty a já se snažila zachránit z něj co nejvíc s děravým sítem v ruce. Věděla jsem, že mám manžela. Že mám rodinu. Že ač ten můj život není nejšťastnější, je můj a má pevně dané hranice. A Jakub mi ty hranice bezmyšlenkovitě bortil. A nejhorší na tom bylo, že jsem mu v tom pomáhala. Díky němu jsem se ocitla v jakémsi podivném vakuu bez jediného záchytného bodu. Vzdychla jsem. Jediné řešení zde bylo mluvit s ním. A ukončit to. Pokud teda vůbec něco začalo. Otevřela jsem kabelku a začala hledat klíče od auta. Nohy mě automaticky nesly na mé parkovací místo, nedívala jsem se dopředu a snažila se je vylovit. Když se mi to konečně povedlo, vítězoslavně jsem vykřikla: „Aha!“ vzala je do ruky, namířila na auto, zmáčkla čudlík a zvedla hlavu. O auto se opíral Jakub. 

Podlomily se mi kolena. V mžiku byl u mě a chytl mě do náruče. Hlava se mi motala a srdce mi mohlo vyskočit z hrudi. Nasála jsem jeho vůni a kousla se do rtu.

„Rebeko, jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně. Překvapilo mě to a šokovaně jsem na něj pohlédla. Nepustil mě, viděla jsem na něm skutečné obavy. Nechápavě jsem se zamračila a hlasitě mi zakručelo v žaludku. Okamžitě jsem celá zrudla.

„Jedla jsi dnes?“ pořád jsem se mračila a mlčela. Do háje, co má tohle jako být? 

„Ok. Nasedni do auta, jedeme tě nakrmit.“ opatrně se ode mě odtáhl. Nepohnula jsem se ani o píď. Neustále jsem se na něj mračila.

„Vlez do toho auta nebo tě tam narvu sám.“ řekl pevným hlasem. Viděla jsem, jak mu z očí vyšlehly plameny a čelist mu úplně ztuhla. Myslel to vážně. Ve vteřině jsem otevřela dveře a sedla si na místo spolujezdce. Ani mě nenapadlo řídit.

„Klíče.“ natáhl ruku, když si sedl vedle mě. Bez jediného slova jsem mu je podala a rychle se odtáhla. V hlavě jsem měla prázdno. Vše, co jsem měla v plánu mu říct, se vypařilo. Rukou jsem vzala za pás a chtěla ho zapnout. Silně jsem potáhla, když se ozval blokující zvuk. Zkusila jsem to znovu se stejným výsledkem. Zuřivě jsem tím párkrát zalomcovala, nakonec to vzdala a vydala frustrovaný vzdych. Jakubovi zacukaly koutky úst, ale nezačal se smát. Místo toho se ke mně naklonil, tvář zastavil pár centimetrů od té mé, natáhl ruku a pomalu pás začal odvíjet.

„Samozřejmě, že tobě to jde.“ zabručela jsem si sama pro sebe.

„Co jsi říkala?“ zeptal se těsně u mých rtů. Zatajila jsem dech. Byl neodolatelný. V očích mu hrály jiskřičky. Chvíli se na mě díval, jakoby na něco čekal a pak jsem jenom slyšela cvaknutí pásu. V mžiku se odtáhl a pevně sevřel volant. Prudce jsem se nadechla máty a stiskla k sobě stehna. Všiml si toho. Vytáhl koutek úst do arogantního úsměvu, beze slova zařadil a vyjel z garáží.

„Kam chceš na večeři?“ zeptal se a úkosem se na mě podíval. Nervózně jsem si stáhla sukni níž. Proč jsem si proboha zrovna dnes brala jednu z těch kratších? 

„Tak?“ netrpělivě vyštěkl. 

„Ježiši! Já nevím! Kamkoliv! Nemusíš být pořád tak napružený!“ vybouchla jsem, překřížila si ruce na prsou a zahleděla se ven z okénka. Cítila jsem na sobě jeho pohled a i když mě hypnotizoval, odolala jsem. Od té doby jsme jeli mlčky. Já se na něj ani nepodívala a hrála sama se sebou hru „kam mě asi Jakub odveze“. Vyhrával tmavý les, kde mě zabije, rozseká a tělo zahrabe pod strom. Konkurovala tomu teorie, že mě zavře někde u sebe v baráku do sklepa, dá mi řetězy a bude můj věznitel ála Fritzl. Nic nakonec nebyla pravda. Zastavil u mě neznámé zapadlé italské restaurace. Pořád jsem se dívala úplně jinam, než tam, kde byl on. Slyšela jsem, jak se odepnul a vyšel z auta. Vzápětí se otevřely i moje dveře. Napadlo mě, že budu trucovat a zůstanu sedět, pak jsem si ale uvědomila kolik je mi let a vystoupila jsem také. Zabouchl za mnou, pravou rukou mě chytnul za bedra a pobídl mě ke vchodu. Kdybych neměla takový hlad, jednu bych mu po té ruce flákla. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno, cítila jsem jak se ode dveří line lahodná vůně horkých těstovin.

„Aaaa, pan Skot! Rád vás vidím! Místo pro dva?“ vítal nás usměvavý stařík, když jsme vešli dovnitř. Byla to maličká restaurace, v místnosti stálo pouze pár stolů, u kterých sedělo několik lidí. 

„Nesuď podle obalu.“ šeptnul mi Jakub do ucha a obrátil pozornost zpět. Chvilku si spolu povídali a já z něj nespouštěla oči. Byl jiný, než jsem byla zvyklá. Napjatá ramena se mu uvolnila, stejně tak tvář. Usmíval se. Konečně jsem viděla ty jeho dokonalé zuby a co víc, tento úsměv byl upřímný. Smály se mu i oči. Byl okouzlující, hlas mu změkl. Bylo mi jasné, že se s tím staříkem dobře znají, že má k němu blízko.

„A kdo je tato kouzelná paní?“ pozornost se obrátila na mou osobu. Trošičku mi zčervenaly tváře a stydlivě jsem se uculila. Jakub si ke mně stoupnul a objal mě kolem boků.

„Rebeka Tichá, těší mě.“ natáhla jsem ruku. Stařík mi ji vzal do svých dlaní a něžně stisknul. Mohl mít tak těsně po šedesátce. Byl nižší něž já, Jakub tak vedle něj vypadal jako obr. Vlasy měl střižené nakrátko, úplně bílé. Kolem očí se mu táhly hluboké vrásky plné celoživotního smíchu. Z jeho tváře vyzařovala vlídnost a klid. Okamžitě jsem si ho zamilovala. 

„Těší mě, říkejte mi Mani.“ 

Usmála jsem se. Jakub si mě přitáhl těsněji, čehož si Mani všiml a ihned mě pustil. 

„Pojďte za mnou.“ vyzval nás a odvedl dozadu do restaurace. Bokem ode všech byl jeden malý stůl pro dva. Oddělovala ho od zbytku místnosti malá stěna, takže nás nikdo nemohl pozorovat. Jakub měl zjevně rád soukromí. Kolik žen si sem tak vodil? Nedokončila jsem myšlenku, protože ke mně přistoupil a podržel mi židli. Pak se přesunul naproti. Než sám dosedl, sundal si sako a přehodil ho přes opěradlo. Vyvstala mi ihned vzpomínka na jiný večer, kdy jsem sledovala podobnou scénu z tanečního parketu. Nervózně jsem se ošila. Zaznamenal to, ale byl zticha. Mani přinesl jídelní lístky a než jsem si jeden stihla vzít, Jakub ho zastavil gestem ruky.

„Jako předkrm si dáme krevety na bílém víně s bylinkami a limetkou. Hlavní jídlo tě poprosím ravioli plněné ricottou, parmazánem a muškátovým oříškem. K tomu Sacrisassi bianco ročník 2011. Děkuji moc.“ 

„Umím si objednat sama.“ naklonila jsem se k němu přes stůl, když Mani odešel.

„Věřím, že umíš. Ale chtěl jsem ti objednat to nejlepší, co tady mají.“ naklonil se také a usmál se. Tím mě odzbrojil a smetl moje námitky ze stolu. Nechtěla jsem se s ním zbytečně hádat, v tu chvíli bych snědla cokoliv. 

„Chodíš sem často?“ nevinně jsem se zeptala a v hlavě se mi objevily představy jiných žen sedících na mém místě. Ušklíbla jsem se.

„Ano. Rád tady jím. Chodím sem už od mala. Je to Maniho podnik, otevřel ho snad před sto lety když se přestěhoval z Itálie ještě jako mladý kluk. Nikdy neměl ženu a děti, tak nějak si adoptoval naši rodinu.“ vysvětlil mi s úsměvem a položil si lokty na stůl. Očima jsem sklouzla po jeho svalnatých pažích. 

„Rodinu?“ zajímala jsem se. Cokoliv, co by mi trochu odhalilo tajemného Jakuba Skota, mě zajímalo.

„Ano. Moje rodiče a mě.“

„Nemáš sourozence?“ 

„Ne.“ tiše odpověděl a v očích se mu mihl stín. Zamračila jsem se a chtěla se k tomu vrátit, ale obratně změnil téma.

„Líbí se ti tady?“ nadzvedl obočí. Doteď jsem si nevšimla, že má při úsměvu na pravé straně tváře ďolíček. Dychtivě jsem přikývla. Ano, mělo to svoje kouzlo. Celý interiér byl vymalován na tmavě zeleno, nábytek a podlaha byly z tmavého dřeva. Červeno- bílé kostkované ubrusy pokrývaly stoly a na stěnách visely obrazy plné malých italských městeček, vinic a jídla. V pozadí hrála italská hudba a já se najednou ocitla v úplně jiném státě. 

„Je to dokonalé.“ vydechla jsem zrovna ve chvíli, kdy se k nám vrátil Mani s lahví vína. Ochutnával Jakub, já se nemohla dočkat, až dostanu do žaludku alespoň něco. Nedočkavě jsem vzala skleničku a než bych si ťukla, raději jsem se okamžitě napila.

„Ne tak rychle.“ usmál se, ale cítila jsem v hlase varování. Ignorovala jsem ho a znovu se napila. Bylo to jako bych polkla elixír života. Cítila jsem jak mě víno laská v krku, hasí vyprahlý pocit hladu a uvolňuje každou buňku v mém těle. Pusa mi mohla explodovat chutí ovoce a medu. Chtěla jsem se znovu napít, ale Jakub mi položil ruku na tu mou, opatrně mi vzal skleničku a položil ji na stůl.

„Nejdřív se najíš.“

„Hele, proč tohle děláš?“ ohradila jsem se a jako malé dítě uraženě našpulila pusu.

„Jako co? Že nechci aby ti bylo špatně, když jsi evidentně spíše hladová než žíznivá?“ nevinně zamrkal a nadzvedl obočí. Jak bych tomuhle jako měla odolat? Navíc mi jako potvrzení jeho slov v břiše zakručelo. Demonstrativně tleskl rukama a pohodlně se opřel. Rty se mi uvolnily do stydlivého úsměvu.

„Hodná holka.“ zašeptal spíše pro sebe, ale do mě ta slova udeřila jako blesk z čistého nebe. Zaryla jsem nehty do židle, na které jsem seděla, a skousla si nevědomky ret. Jeho pohled se ve vteřině změnil. Propaloval se mi hluboko do duše, trhal moje nitro kousek po kousku. Sundaval vrstvu po vrstvě, snažil se dostat co nejhlouběji. Zrudly mi tváře a z hrdla se mi vydralo zakňučení.

„Rebeko.“ nebezpečně zavrčel, čelist pevně sevřená, oči divoké a ostražité. Nemohla jsem dýchat. Jakoby z místnosti zmizel všechen kyslík. Celé tělo mi vibrovalo, cítila jsem narůstající energii mezi námi. Ani jeden jsme neuhnuli pohledem. Každou vteřinou bylo těžší držet se svých morálních zásad. Čekala jsem na výbuch. Žádný se ale nekonal. Jakub nečekaně odvrátil pohled, zamnul si zátylek a pak se na mě zase podíval. Po hladu, který mě přikoval k židli, už ale nebylo ani stopy.

„Rebeko. Tady ne.“ konečně jsem se probrala. Natáhla jsem prsty, které byly celou dobu v křeči a zhluboka jsem se nadechla. S ním jsem se cítila jako na drogách. Ne, že bych někdy nějaké zkoušela, ale celkem jsem si dovedla představit, že takto by to mohlo vypadat. On byl moje závislost. Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb a ukončila toto slastné trápení. V rohu stál nervózně Mani. Přešlapoval z nohy na nohu a snažil se dívat všude možně než na nás. V rukou držel dva talíře, evidentně je nesl na náš stůl. Zachytil můj pohled. Usmála jsem se a přikývla. Bez jediného slova před nás položil předkrm a zmizel rychlostí blesku. 

„Jez.“ přikázal mi Jakub a čekal. 

„Nebudu, pokud mi nepřestaneš pořád rozkazovat.“ vzdorovitě jsem opáčila s rukou na vidličce.

„Rebeko, prosím tě… Nepokoušej mě.“ viděla jsem, že má co dělat, aby se udržel. Nechápala jsem ho. A co víc, když jsem bez dalších stížností začala jíst, nechápala jsem ani sama sebe. Co to má jako být? Bojovnice za práva žen by ze mě měly radost… Ani jsem netušila jak velký mám hlad než jsem si vložila do úst první sousto. Nebyla jsem zrovna elegantní jedlík. S chutí jsem do sebe rychle házela jednu krevetu za druhou a nakonec kouskem bagety vytřela talíř do čista. Až pak jsem se odvážila zvednout zrak a podívat se na Jakuba. Samozřejmě měl ještě půlku talíře, ale pochvalně se na mě díval a pomalu si vkládal do úst jednotlivá sousta. Sledovat ho, jak jí, byla pastva pro oči. Jak to, že jsou někteří muži u toho tak sexy?

Podívala jsem se na svou sklenku a pak na Jakuba. Přikývl. Teprve pak jsem se odvážila napít a přemýšlela, co je se mnou v nepořádku. Nikdy by mě nebylo napadlo, že já se budu o cokoliv někoho dovolovat. Můj život nebyl zrovna procházka růžovým sadem. Dělala jsem často velmi těžká rozhodnutí, život se se mnou rozhodně nikdy nemazlil a považovala jsem se za silnou ženu. A taky jsem jí vždy byla. Co jsem si neudělala sama, to jsem neměla. Musela jsem hodně bojovat a každý svůj krok tvrdě obhajovat. Neustále jsem byla ve stresu, pořád něco řešila, až jsem se z toho cítila neuvěřitelně unavená. A pak přišel Jakub a začal řídit můj život. Bylo to nové, absolutně nepoznané a i když mě to v jistých momentech neuvěřitelně vytáčelo, na druhou stranu ze mě spadly jakési otěže, které mě neustále táhly k zemi. Najednou jsem si pohodlně sedla a užívala si jízdu. Otevřel mou klec, která ale nikdy zamčená nebyla a řekl prosté slovo „leť“. A já letěla. 

„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl mě z mých myšlenek. Skleničku jsem držela u rtů a dívala se do prázdna. 

„Nad ničím.“ zalhala jsem a uhnula pohledem.

„Rebeko, tohle dělat nebudeme. Když se tě na něco zeptám, očekávám upřímnou odpověď.“

Zvedla jsem k němu oči. Tvářil se vážně, odložil vidličku a utřel si ubrouskem ústa. No nic, je čas si promluvit. Zhluboka jsem se nadechla.