KNIHA

3. kapitola

27. 7. 2020

Pak přišly horší a lepší dny. Snažila jsem se zaměstnat hlavu, abych se duchem neustále nevracela do té proklaté tmavé místnosti plné máty. V práci jsem se zahrabala do papírů, tabulek a telefonátů, doma jsem se snažila 100 % svého času věnovat Samovi. Na jednu stranu jsem byla vděčná, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Pod vlivem alkoholu bych asi dovolila sama sobě překročit hranici. Na druhou stranu jsem po dlouhé době cítila, že skutečně žiju. Každým dnem se mi víc a víc dařilo zapomenout. Z večírku se stávala zastřená vzpomínka. Ve snech mě přestávaly pronásledovat pronikavé hnědé oči a já zase našla jakousi rovnováhu v životě. A hlavně své morální zásady. Dny zajely do starých stereotypů, týdny do jakési líbivé neměnné fáze. V jeden takový den, kdy venku zrovna svítilo sluníčko a po dlouhých propršených dnech to vypadalo jako v létě, jsem seděla u stolu. Čas od času jsem se podívala oknem, abych zkontrolovala, zda na mě sluneční paprsky počkají, než se rozjedu domů. 

„Beko?“ ozvala se mi za zády Jana. Otočila jsem se na židli a koukla na ni. Vypadala rozrušeně, tak jsem nadzvedla obočí v němé otázce, co se děje. Těkala pohledem ke kanceláři ředitelky. Zamračila jsem se, jakože nechápu. Naštvaně si odfrkla. Jako bych uměla číst myšlenky, nebo co. 

„Jakub je tady.“ špitla a hodila demonstrativně hlavou stejným směrem. Nemusela jsem se ptát, jaký Jakub. Dobře jsem to věděla. Rozbušilo se mi srdce a do tváře se mi nahrnula červeň. Ve vteřině jsem se cítila slabá a chtělo se mi zvracet. Polkla jsem rozrušení a šeptem se zeptala, proč mi to říká.

„Protože se bavili o tobě, když přišel.“

„Cože?“ vykřikla jsem a vystřelila ze židle zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře kanceláře. Nejdřív vyšla paní Fialová a za ní o dvě hlavy vyšší řecký bůh, pan Skot. Naše pohledy se okamžitě setkaly a já stejně rychle uhnula. Nebylo mi to moc platné, jelikož oba přistoupili k mému stolu.

„Rebeko, potřebovala bych od tebe laskavost. Tady pan Skot mě poprosil, zda bychom mu pomohli zařídit oběd pro pár jeho klientů. Byla bys tak hodná…“

„To my ale neděláme!“ neuctivě jsem jí skočila do řeči, možná až s přehnanou důrazností. Na Jakuba jsem se ani nepodívala, ale cítila jsem na sobě jeho pohled. Ředitelka se na mě zaraženě podívala, posunula si brýle níže ke špičce nosu a pokračovala, jako bych nic neřekla.

„Pomůžeš mu to zařídit. Pak se vrátíš ke své práci.“

Nasucho jsem polkla, když odešla. Jana zmateně těkala pohledem mezi mnou, která jsem se snažila dívat všude jinde než na něj a Jakubem, který mě naopak nespouštěl z očí.  Nakonec usoudila, že tam nemá co dělat a odešla. Zůstali jsme sami. Teda tak sami, jak jsme jen v open space kanceláři mohli být. Přišel ke mně blíž, aby vytvořil alespoň jakési zdání soukromí.

„Dobrý den, Rebeko.“ jeho hlas způsobil v mém nitru vlnu tsunami. Kousla jsem se do rtu a opatrně na něj pohlédla. O můj Bože! Vypadal ještě stokrát lépe, než co jsem si pamatovala. Teď, střízlivá a za denního světla, jsem musela uznat, že vzpomínky byly hodně pokřivené. Nepotkala jsem snad muže, který by se mi více líbil. Tmavé vlasy mu pořád neposlušně padaly do čela, akorát nebyly až tak černé jak jsem si myslela. Spíše kaštanové, protkané šedinami, které mu dodávaly neuvěřitelný šmrnc vyzrálého muže. Oči, lovci z mých snů, černé safíry, se u zorniček barvily do medova. Nos měl rovný, ostrý, ostatně jako i čelist pokrytou upraveným tmavým strništěm. Pohled mi sklouzl k jeho rtům. Těm, co se ke mně tu noc tak lačně blížily. Červené, vykrojené jako ze šablony, horní část tenčí než spodní. Nad pravým rtem měl dokonce malou jizvu. Čekala jsem, zda se usměje a ukáže mi i zuby, bohužel marně. Přišel o další krok blíž, což mě přinutilo couvnout. Zamračil se, ale zůstal stát na místě. 

„Potřebuji pomoct.“ pronesl do ticha. 

„S obědem pro klienty. Protože vy si neumíte zarezervovat restauraci.“ sarkasticky jsem zkonstatovala bez toho, abych přemýšlela. Nikdy, a to říkám upřímně, nikdy nejsem drzá. A zvláště bych si to nedovolila k partnerům společnosti. Jenomže s Jakubem to bylo jiné. Měli jsme společný moment a ač jsem si to ty týdny nechtěla přiznat, jeho odmítnutí mě urazilo a ranilo mé ego. Prostě jsem se přes to za tu dobu nedokázala úplně přenést. Zhluboka se nadechl a stiskl rty do přímé linky. Viděla jsem na něm, že se jen stěží ovládá.

„Rebeko.“ v jeho hlase jsem slyšela varovný tón. „Nebudu vám vysvětlovat, proč to máte udělat vy, prostě to uděláte.“

„Protože jste to řekl vy.“ hubatě jsem opáčila. Tohle mě teda nakrklo, nikdo se mnou nebude mluvit tak povýšeně. Zúžil oči do malé škvírky a přecedil mezi zuby: „Ano, protože jsem to řekl já.“

Nebylo zbytí. Stejně byla moje bitva prohraná předem, měla jsem příkaz od paní Fialové a ona byla má nadřízená. Ne on. Pokrčila jsem rameny, sedla si zpět na židli a otočila se na truc k monitoru.

Jakub stál chvíli bez pohnutí, než ke mně přistoupil zezadu a rukou se opřel o stůl. Když sklonil svoje rty k mému uchu, znovu mě obalila jeho kořeněná vůně a do nosu mi udeřil pach máty. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi a na tvářích mi naběhl ruměnec.

„Bude to takhle. Zarezervuj mi nejlepší restauraci ve městě. Bude to pro dva lidi. Zítra v pět.“

„Já myslela, že je to obchodní schůzka pro klienty. A netykáme si.“ odfrkla jsem. Cítila jsem, že se usmál. Zježily se mi všechny chloupky na těle. Tenze se nesla od ucha a zasáhla mě přímo tam dole.

„Je to obchodní schůzka. S velmi důležitým klientem. Tak prosím, ať je vše 100%. A tady máš moji vizitku s telefonním číslem, pošli mi pak adresu. “ posunul přede mě papírovou kartičku. Nebylo na ní nic zajímavého, i tak ale vypadala luxusně. Černým písmem bylo na kvalitním papíře napsáno jeho jméno, pod tím majitel společnosti, sídlo a telefon. Bez rozmyslu jsem k němu natočila hlavu. Byl tak blízko, těsně u mě. Neucuknul. Oči se nám setkaly a vpily se do sebe. Rty jsem měla pouze pár centimetrů od jeho. Cítila jsem na nich jeho horký dech a přenesla se zpět do tmavého pokoje hotelu, kde chybělo málo a byly by se spojily. Chybělo málo. Ruka. Prsten. Manželství. Zasáhlo mě to jako úder blesku. Než jsem ale stačila cokoliv říct, ozvalo se od kraje stolu.

„Neruším?“ to bylo snad poprvé, co jsem byla ráda, že přišel Petr. Jakub se rychle narovnal a sjel ho nebezpečným pohledem, ze kterého Petr o krok couvnul.

„Rebeko, co se tady děje?“ zeptal se mě bez toho, aby spustil z Jakuba oči.

„Nic, pan Skot odchází.“ usmála jsem se a úlevou vydechla. 

„Nezapomeň, zítra v pět. A pošli mi to.“ stroze prohodil a bez jediného pohledu nebo pozdravu odešel. 

Nadechla jsem se. Asi poprvé pořádně od chvíle, kdy se tu objevil. Uvolnila jsem ramena, která byla několik minut silně napjatá a všimla jsem si, že Petr se doteď nepohnul. Upřeně se na mě díval, rty svíral v odporném úšklebku a nakonec s hlasem plným hnusu a odsouzení řekl: „Tak přeci jenom někomu dáš.“

Bylo to jako by mi vlepil facku. Vytřeštila jsem v šoku oči a než jsem se zmohla na odpověď, byl pryč. Několik minut jsem pak strnule seděla a snažila se zpracovat vše, co se právě událo. Když už jsem si myslela, že mám život zase pevně v rukou, opět mě uhranul jeho pohled a já uklouzla a spadla do bezedné propasti. Nevím, kde je dno, pořád padám. Zatřásla jsem hlavou a snažila se ze sebe shodit jeho vůni, která nechtěla zmizet. Postavila jsem se, otevřela okno u stolu dokořán a nastavila tvář čerstvému vzduchu. Hned se mi udělalo lépe. Když jsem se posadila zpět, byla jsem už schopna obvolat nejlepší restaurace, najít jednu a rezervovat místo pro dva na zítra. Naťukala jsem Jakubovi adresu a odeslala. Neodepsal. Naštěstí.

Domů jsem přijela psychicky unavená. Cestou jsem se stavila pro Sama v družině, odvezla ho na fotbalový trénink a pak jsme jeli dělat úkoly. V rychlosti jsem uvařila alespoň jednoduché těstoviny s pestem a parmazánem. Neměla jsem žádnou energii vymýšlet cokoliv jiného. V půl sedmé přijel Tomáš. Vešel do kuchyně a rozhlédl se kolem sebe. Přiskočila jsem automaticky k plotně a začala mu nakládat jídlo, když mě zastavil.

„Teď nebudu, ještě musím odjet.“

„A kam?“ bezvýrazně jsem se zeptala. Nebylo to poprvé, co se doma otočil na patě a zase někam zmizel. Zvykla jsem si být sama.

„Na jednu stavbu.“

„Je večer.“ opáčila jsem a vysypala těstoviny z misky zpět do hrnce.

„Já vím. Budu se snažit přijet co nejdřív.“ dál na nic nečekal, pocuchal Samovi vlasy a odešel. 

Když jsem kolem jedenácté uléhala do postele, ještě nebyl doma. Upadla jsem do neklidného spánku. Noční můry plné horkého dechu, tmavého strniště a propalujících se očí, se vrátily. 

Ráno jsem vstala snad ještě víc unavená, než když jsem šla spát. Postel vedle mě byla netknutá. Tom se nevrátil domů. Lítostivě jsem se podívala na běžecké šortky a povzdechla. Dnes mi byl tedy trénink odepřen. Líně jsem se odvlekla do kuchyně, postavila na kafe a začala dělat k snídani lívance. Sladká vůně šířící se bytem vzbudila Sama. Nadšeně přiběhl ke sporáku a silně mě objal.
„Mám tě rád, maminko!“ zaštěbetal plný ranní euforie a rychle si utíkal sednout ke stolu. Byla to jeho oblíbená snídaně. Postavila jsem před něj talíř, nalila mu pomerančový džus a pak jsem přinesla tác plný lívanců. Pustil se do nich, ještě než jsem mu podala javorový sirup. Musela jsem se usmát nad jeho apetitem. Usrkávala jsem horké kafe a sem tam si uzobla kousek placky. Tyto pomalé snídaně nebyly vůbec k zahození. Tím, že jsem nešla běhat, jsem ušetřila hezkou hodinku pro nás dva. Než Sam dojedl, skočila jsem si ještě do sprchy, v rychlosti se lehce nalíčila, vlasy si vyfoukala a ze skříně na sebe natáhla příjemné lněné šaty na ramínka, které byly nahoře vypasované a sukně se rozšiřovala do áčka. Na nohy jsem si nazula sandály a když byl Sam připraven s taškou na zádech u dveří, vyrazili jsme. 

Do práce jsem dojela tak- tak. Na stole už ležela kopa faktur, které jsem musela projít, než jsem je mohla poslat na účetní oddělení. S vervou jsem se do toho pustila. Zrovna, když jsem se soustředila na kontrolu celkem zapeklité služby, zazvonil mi telefon. Aniž abych se podívala na jméno, automaticky jsem ho zvedla.

„Rebeka Tichá, společnost Fusion, jak vám mohu pomoci?“

„Dobrý den, Rebeko.“ 

Strnula jsem. V krku mi vyrostl knedlík a roztřáslo se mi tělo. Faktura, kterou jsem měla v ruce, se snesla na zem jako pírko. 

„Haló, jsi tam?“ ozvalo se z telefonu. Přikývla jsem. Vůbec mi nedošlo, že mě nevidí.

„Budu předpokládat, že ano. Potřebuji, abys byla v pět v Arconu.“

Tohle mě probralo. Nechápavě jsem se podívala do rohu, jak kdyby tam stál a vyhrkla jsem: „Počkejte, jak jako abych byla v pět v Arconu? Vždyť tam máte tu schůzku.“ 

„Ano, to mám. Potřebuji abys mi přinesla nějaké papíry, které ti dá paní Fialová. Včera jsem si u ní zapomněl složku.“ 

„Děláte si ze mě srandu? To si pro to nemůžete poslat někoho od vás?“ nevěřícně jsem kroutila hlavou a vzteky se mi rozšířily nosní dírky. Jsem sice asistentka, ale nejsem tady holka pro všechno. Mám svou práci a taky mám svého zaměstnavatele. A tím Jakub rozhodně nebyl.

„A jsme u toho znovu? Rebeko, nebudu s tebou o tom diskutovat. Prostě vezmeš tu složku a budeš v pět tady.“ 

Nic víc neřekl a zavěsil. Pleskla jsem naštvaně telefonem o stůl. Už jsem měla jeho komandování tak akorát dost. Prudce jsem vstala a odpochodovala rázně k ředitelce. Na dveře jsem jí zaklepala asi hlasitěji, než bych měla, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Takhle mě propůjčovat jiným osobám!

„Ano?“ ozvalo se zevnitř, tak jsem otevřela. Paní Fialová seděla za počítačem a něco důležitě psala. Odkašlala jsem si.

„Copak Rebeko?“

„Paní ředitelko, volal mi Jakub, teda pan Skot, že potřebuje nějakou složku nebo co.“

„Ano, ano, ano…“ dotkla se brýlí, vstala a začala hledat mezi papíry na stole. „Tady je.“ podávala mi ji.

„Paní ředitelko. Já ale dneska nemůžu. Musím vyzvednout syna ze školy. Nemohl by tam jet někdo jiný?“ držela jsem emoce na uzdě jak to jenom v dané situaci šlo. Abych tomu dodala na důvěryhodnosti, sladce jsem se usmála. Paní Fialová se na mě zkoumavě zahleděla a pokývla mi, ať si tu složku vezmu.

„Pokud někoho najdete, tak klidně.“

„Děkuji vám.“ vydechla jsem úlevou, vzala papíry do ruky a odešla. Ihned jsem zamířila k Janě. U mého požadavku se kroutila jako had. Ani jedna jsme Jakuba neznaly, ale jeho autorita byla nepopiratelná. Když něco řekl, obávaly jsme se neuposlechnout. Tak dlouho jsem prosila a dělala smutné obličeje, až souhlasila. Plus teda vyhandlovala i pozvání na večeři. No, to se mi tento kousek tedy prodražil.  Spokojeně jsem sedla si zpět k počítači a pyšně, ač trochu škodolibě, se v duchu poplácala po zádech. Já ti dám, takhle mi rozkazovat. Malou jiskřičku tužby ho vidět jsem uhasila a zavřela někde hluboko v mém nitru.

V půl páté jsem se rozjela domů. Každou chvíli mi ale oči těkaly nervózně k telefonu. Hrdinství mě opouštělo a s každou další minutou jsem cítila narůstající paniku. Ač jsem celý život žila s tím, že jsem silná žena, která se nebojí říct svůj názor a dělat si, co sama chce, s Jakubem se toto přesvědčení bortilo jako domeček z karet. V pět jsem musela zastavit u krajnice a vystoupit na chvíli z auta. Chtělo se mi zvracet. Půlky jsem měla stažené a poprvé v životě jsem se skutečně obávala něčí reakce. Když se ale ani po pár minutách nic nedělo, telefon spokojeně ležel a ani se nehnul, napětí začalo ustupovat. Chvíli jsem zhluboka dýchala a když jsem si byla jistá, že jsem schopna řídit, dojela jsem si pro Sama. 

„Jsi v pořádku, maminko?“ ustaraně se zeptal, když nasedl a zapnul si pás. Můj milovaný 8 letý klouček na mě poznal všechno. Nasadila jsem nejpřesvědčivější úsměv a přikývla. Zjevně ho to uklidnilo a tak mi začal blábolit o svém dnu, co všechno nového se naučil a co musíme určitě do zítra udělat. Nechala jsem ho. Zaplnil mou hlavu jinými myšlenkami a já se pozvolna, nenuceně, uvolnila.

Když jsem večer ulehla do postele, Tomáš byl výjimečně u mě. Nic neříkal, pouze se soustředěně díval do telefonu. Pohodlně jsem se tedy zachumlala pod peřinu a chtěla se odsunout na svou stranu.  V tom se ale ke mně otočil a položil mi ruku na prso. Tvrdě ho začal mačkat. Na těle mi vyskákala husina. Nebylo mi to vůbec příjemné. Zavřela jsem silně oči a polkla. Jeho ruka sklouzla níž, vyhrnul mi košili a roztáhl nohy. Chvíli se mě dotýkal, pak se zvedl, vlezl na mě a trenky si stáhl pouze o to, co bylo potřeba. Byl připravený, já ani z daleka. Plivl si do ruky, promnul si penis a pak do mě tvrdě pronikl. Kousla jsem si do jazyka, abych nevykřikla bolestí. Zvedl mi nohy do výšky a několikrát silně a rychle přirazil. A bylo po. Když se zvedl a odešel do koupelny, vydechla jsem úlevou. Cítila jsem, jak ze mě vytéká jeho orgazmus. Ten můj byl v nedohlednu. Otřela jsem se kapesníčkem, otočila se na kraj postele a snažila se uklidnit.

Duše se mi zase o kus odlomila. Den po dni z ní odpadávaly miniaturní části. Přemýšlela jsem. Co se stane, když se rozpadne úplně?

Vzpomínala jsem na doby, kdy jsem se do Tomáše zamilovala. Byla jsem mladá, netušila co je to láska a toužila prožít vše, co se odehrávalo v těch stohách knih, které jsem od dvanácti let přečetla. Líbil se mi na první pohled. Byl starší, zkušenější, dobře vypadal a měl to v hlavě srovnané. Propadla jsem mu. Neměla jsem zkušenosti s jinými muži, nevěděla jsem jak to má ve vztahu vypadat a jak by se k sobě měli partneři chovat. Že je mezi námi něco špatně, jsem si uvědomila až s prstenem na ruce a Samem v postýlce. A to už bylo pozdě.

Tomáš dorazil zpět do ložnice, lehl si vedle mě a ve vteřině usnul. Mně to trvalo podstatně déle. A stejně jsem se celou noc budila zpocená a srdce mi bilo až kdesi v krku. V půl šesté jsem to vzdala, oblékla na sebe šortky, vzala potichu tenisky a vyběhla. 

  • Reply
    Radka
    28. 7. 2020 at 5:29

    Achjooo, nutne potrebuju vedet, jak to bude dal…😂 Super! Jen pokracuj 😁

  • Reply
    Petra
    28. 7. 2020 at 8:13

    skvělý, budu se těšit na další kapitolu 🙂

  • Reply
    Milena
    28. 7. 2020 at 10:32

    Tak zase AZ v pondeli? 👌🏼🤷🏻‍♀️😅🙏🏼

  • Reply
    Simona
    28. 7. 2020 at 10:38

    Tak to je mazec 👏🏼👏🏼😮

  • Reply
    Věra
    28. 7. 2020 at 10:58

    Další kapitolu prosiiiim, a rychleeee !!!! 👍👍👍👍👍Pecka!!!

  • Reply
    Tereza
    30. 7. 2020 at 20:02

    Už se těším na další díl ❤

  • Reply
    Katka
    30. 7. 2020 at 20:12

    Nemůžu se dočkat další kalitoly…to je taaaak boží 😁

Napsat komentář: Petra Zrušit odpověď