Maminky všech zemí- spojte se!

Jsme ženy, jsme matky a je v naší přirozenosti pečovat o ty druhé, i když mnohdy máme pocit, že to nezvládáme. A tento pocit získáváme pouze a jedině tím, co nám bylo vkládáno do hlavy. Kam jsme všechny směřovány. Už v průběhu těhotenství se začínáme dělit a škatulkovat- tam je biomatka, tam je úzkostlivá matka, tam je bohémská matka, tam je matka zlatokopka, tam je matka generál… Tohle si ale děláme pouze my samy. Ženy.

Neříkám, že já jsem byla jiná. Nebyla. Určitě jsem občas byla vůči jiné ženě i horší, než bych vlastně chtěla. Ale v té době jsem si to neuvědomovala. Nějak mi nedocházely souvislosti, že právě my bychom měly u sebe držet co nejvíc a ve chvíli, kdy se staneme matkami se semknout a ne si vzájemně vmetat do tváře naše vlastní patenty na rodičovství.

Víte o čem mluvím? Snad každá jsme zažila příval nevyžádaných rad, jak co dělat, kdy to dělat, proč to dělat, kde to dělat a pod. A tyto rady přicházely jak od cizích, tak od vlastních. A stalo se- zvláště pak u prvního dítěte- že nás vyvedly úplně z rovnováhy a začaly jsme zpochybňovat vlastní úsudek a schopnosti. I když si troufám říct, že svoje dítě známe my samotné nejlépe a snažíme se udělat pro něj to nejlepší na základě našeho přesvědčení.

Jiné je to samozřejmě s radami, o které prosíme.

Tímto bych se vlastně chtěla dostat k tomu, jak se my ženy k sobě chováme obecně. Jak k sobě dokážeme být zlé, vyvyšovat se jedna nad druhou, stavíme se do opozice a pomlouváme se.

Ve chvíli, kdy nastane přerod v matku, srdce se nám otevřou a zvětší. Snad to tak nepociťuji pouze já 🙂 Po dvou dětech mě rozpláče jakákoliv Disneyovka 😀 U mě tedy nastala velká změna. Obrovská. Už šestým rokem jsem zodpovědná za další 2 lidské bytosti a díky tomu vím, jak je to náročné a v určitých chvílích přímo nad lidské síly. Stala jsem se nesoudící a schovívavou. Začala jsem nás bránit. Bohužel díky tomu se pro mě stalo nepochopitelným, že to tak nemá každá z nás (vím jak naivně to zní, ale o kolik by pro nás bylo vše jednodušší, kdyby to tak skutečně bylo?).

Děláme si srandu z toho, že tamta maminka je moc úzkostlivá a s dítětem jezdí na pohotovost s každou prkotinou. Jenomže možná se jednou stane, že ta prkotina bude mít základ v něčem vážném a díky ní se vše včas podchytí.

Odsuzujeme maminku, která dítěti nikdy nedá cukr a vytváříme vize budoucnosti, kde si chudák malý bude schovávat pod matrace čokolády a bonbony, aby mu je matka nevzala. Nenapadne nás však, že v dnešním světě, kdy můžeme jíst cokoliv a v jakémkoli množství, se vytrácí zdravý balanc a kvalita potravin je těžce podprůměrná. A že možná tato maminka ukotví v dítěti vzorec, kterým se bude řídit po zbytek života a automaticky, bez sebezapření a obětí, bude jíst přirozeně zdravě a nikdy nebude řešit diety a jiné zdravotní komplikace vyplývající z nezdravého jídla.

Koukáme přes prsty na maminky, které nastupují brzy do práce a dítě dají do jeslí. Myslíme si o kolik jsme těmi lepšími, protože my jsme přeci s dětmi doma celé 3 roky, přinášíme oběti. A realita může být v konečném důsledku úplně jiná. Možná ta matka, která chodí od roku dítěte do práce, se v pět večer vrátí domů, stráví s ním 2-3 hodinky, kdy mu věnuje svou 100% pozornost. A maminka, která je doma už 3 rokem, je kompletně uštvaná, vyšťavená, vyhořelá a nemá sílu si od rána do večera stavět bábovičky, tak strčí na celý den dítěti do rukou telefon.

Posmíváme se maminkám, které tráví svůj čas na modrém koníkovi. Děláme na ně parodie, píšeme články, atd. A přitom někde je pouze maminka, která je třeba sama a jediné místo, kde se může “vypodvídat” a najít si komunitu, pochopení a povzbuzení, je tam. Nemít toto místo, třeba se už hroutí v depresích…

Vše funguje z obou stran. Nemáme tedy vůbec právo vynášet soudy, ukazovat prstem, posmívat se, pomlouvat, dělat rádoby vtipné parodie na jiné matky. To, co vnímáme a jak je pouze náš pohled v danou chvíli, ale celá ta situace může vypadat a být úplně jiná.

Tento článek jsem napsala po shlédnutí jedné parodie na matky. Zaskočilo mě, že toto šířila nastávající maminka, známá osobnost a člověk, který sám sebe prezentuje jako milujícího a nekonfliktního. Bylo to poprvé, co mě něco tak negativně zasáhlo.

Jediné, co bych vám všem chtěla předat dál, je tolerance. A nadhled. A také trošičku právo na to dělat chyby 🙂 Pomáhejme si místo podkopávání nohou a raději si 10x hryzněme do jazyku, než šířit negace dál do světa 😉

Setkaly jste se s něčím podobným? Jak to řešíte? Jaký názor na to máte?

Fotky jsou od skvělé Bětky Penkalové.

Outfit:

Já: Klobouk HM / Tričko a Jeany Zara / Kabát Beaumont Amsterdam / Boty Ecco / Kabelka Rebecca Minkoff
Laura: Čelenka Little People / Kabát Zuppa / Legínky HM / Boty Ecco
Filip: Čepice a Kalhoty Little People / Bunda Zara / Boty Frodo