Křivka vztahu- letíme dolů.

Hledím na něj a vím, že teď je ta správná chvíle. Snažím se poznat to známé jiskření v očích, najít samu sebe hluboce zakořeněnou uvnitř něj, ale vše se vytrácí. Každým dnem jsme si více cizí. Jak by ne, když odchází do práce než se vzbudím a vrací se ve chvíli, kdy se jdou děti koupat. Zastesknu si za dny, které jsme společně trávili v posteli a celý den se vydrželi dívat na maraton Pána Prstenů. Kdy vše bylo tak jednoduché, bez větší odpovědnosti a závazků. Vracím se v myšlenkách ke chvílím naprosté svobody, naplněných doteky a vyznáním.

Přijde mi, že od té doby uplynula snad věčnost. Celý život se nám přetočil o 180 stupňů a najednou jsme tady, v tichém pokoji zatím co vedle oddechují dvě malé děti a my si nemáme co říct. Dny jsou stejné, splývají mi v jedno. Nekonečný kolotoč, který skončí v půl deváté večer a přijde chvíle, která by měla být jenom a pouze naše. Jenomže na to už jsme oba dva utahaní. Díváme se tupě do televize, nemluvíme. Do hodiny slyším na druhé straně gauče naprosté ticho, tak se zvednu a jdu taky spát.

Jsme jako na houpačce. Nemáme na sebe čas, neřešíme to a křivka se pomalu sune níž a níž. Až dosáhne bodu, kdy se buď vše roztříští nebo vyletí zpět nahoru. Vždy cítím moment rozhodnutí. A pokaždé jej přiměju, aby si uvědomil, že je to teď nebo nikdy. Zatím se nám podařilo jí pokaždé pozměnit směr. Jak dlouho ale budeme takto úspěšní?

Nebudem si lhát, děti vztahy změní. Najednou nepoznáváte jeden druhého a bohužel, není čas na to začínat k sobě pronikat od začátku. Prostě na to nikdo nemá energii. Troufám si říct, že i díky tomu tolik mladých manželství končí rozvodem. Čas pracovat na sobě přichází až ve chvíli, kdy nás děti opouštějí a my utíkáme znovu jeden k druhému a zažíváme znovuzrození manželství.

Co ale dělat do té doby?

Ráda bych napsala univerzální radu. Něco, co nám pomohlo, co je zaručeně ta správná cesta a volba. Bohužel nic takového nemám. Jediné, co bych řekla- ten čas si najít stůj co stůj. Vztahy jsou těžké a komplikované, pokud však dva chtějí- OBA DVA- najdou společně cestu jak z toho vybruslit a neztratit jeden druhého. Chce to vnitřní sílu a odhodlání. A hlavně- velkou dávku lásky a pochopení.

Nechci, aby článek vyzněl negativně nebo depresivně. Vyznívá však reálně, tak jak to ve skutečnosti ve velké většině manželství s příchodem dětí bývá. Nemám potřebu si hrát na dokonalou rodinu a to poslední, co chci je, abyste mě tak vnímaly vy. Všichni máme svoje problémy, ale tady ten, to postupné odcizování, je určitým způsobem globální vzorec, který nás všechny spojuje. Nebo tedy většinu z nás 🙂

Naše křivka se poslední dobou sune spíše dolů. Myslím, že je to tím, kolik jsme si toho na sebe oba naložili. Manžel teď pracuje skoro neustále, aby si mohl dovolit v květnu 2 týdenní dovolenou a já řeším rozhodnutí tak velké, že nám to vše může změnit život- jestli k lepšímu nebo k horšímu nelze říct a to je přesně ted důvod, proč se tak obávám.

Pomalu padáme dolů, ale tentokrát vidím bod vzestupu. V květnu si dovolíme být poprvé po 6 letech společně bez dětí, čeká nás dovolená snů a já tak nějak tuším, že přesně to je ten okamžik, kdy začneme společně zase stoupat.

Pokud máte vedle sebe někoho, kdo nedovolí, aby křivka upadala, vyhrály jste jackpot. Já si ale troufám říct, že většina z nás to má podobně, jsme jako na houpačce a snažíme se vší silou se na ní udržet a nevyletět.
Myslete na vás jako na team. Připomínejte si hezké chvilky, dotýkejte se, mluvte. Najděte v sobě pochopení, odpuštění, trpělivost a lásku. Držte se toho. Přestaňte si stěžovat a podívejte se na to, co máte. Jsou na světě lidé, kteří by z fleku vyměnili jejich život za váš. Važte si každý den, i ty těžké- pouze díky nim pak oceníte krásu ostatních. Díky nim rosteme.

A já vám řeknu jedno- věřím celým svým srdcem, že se nám tu houpačku nakonec podaří zkrotit, ubrzdíme šílenou rychlost, seskočíme dolů a svět bude zase v rovnováze.

Fotky od skvělé Bětky- stránky ZDE.