Instagram

ZIVOT

Sám s nohami na stole…

16. 5. 2018

Je deset hodin večer. Konečně usedám na pohovku, bolí mě záda, štípou oči od únavy a já přesto beru do ruky počítač a snažím se napsat smysluplný článek. I když bych raději zhasla a šla se do postele přitulit k Filípkovi.

Sedím a přemýšlím. Moje dny jsou v poslední době kompletně naplněné, řekla bych až přeplněné. Od sekundy, kdy otevřu oči neustále něco dělám až do sekundy, kdy je zas zavřu. Pořád mám v hlavě, co ještě musím a co bych ještě měla. Neustále chodím a připomínám si schůzky a povinnosti, které mě čekají, měním se na Copperfielda a čaruji s termíny a hodinami.

Neodpočívám. Není na to čas. Rodí se mi v hlavě milion myšlenek a čím více se snažím je proměnit ve skutečnost, tím víc jich přibývá.

A já to miluji. Upřímně a z celého srdce jsem vděčná za tyto dny. Protože jsou plné věcí, které dělám ráda. Všechny ty vize a nápady, které teď vznikají si hýčkám a přenáším do Almarky. Snažím se sama v sobě upřesnit, kam se s ní chci dostat, co bych mohla dál udělat a jak proměnit vedlejší činnost v tu hlavní.

Schůzky a termíny se zase týkají blogu, kterému ráda a dobrovolně věnuji hromady času. I když je to až takto pozdě večer a samou únavou se mi zavírají oči…

Snažím se teď vyhradit i dostatek času pro děti. Když je hezky trávíme hodiny venku a já lítám od klouzačky k houpačce až ke stavění báboviček. Někdy zas beru na záda baťoh a do rukou 2 koloběžky, na kterých jezdí dle libosti. Jindy se jdeme jenom projít a hážeme lístečky do potoka, abychom pak viděli, zda se objeví na opačné straně mostu.

Přes den balím balíčky, po 2 týdnech mimo domov peru a věším prádlo, pak zase peru a věším prádlo… Mám hromadu na prkně a vím, že mě čeká pár hodin u žehličky. Nevařím. Není na to čas. Uklízím, protože po čerstvé rekonstrukci chodby máme pořád všude prach.

A pak večer ležím s Filípkem v posteli. 20 minut uspávání, chvilka, kdy nic nemusím, jenom odpočívám. A přemýšlím. Ač 80% věcí, které přes den dělám miluji, říkám si, zda by to nechtělo alespoň trochu zpomalit a vyhodit nohy na stůl. Nechat věci tak jak jsou, vypnout mozek, vzít si do ruky dobrou knížku a začíst se. Uvařit si kafe. Zapomenout na všechny ty “musím a měla bych”. Uvolnit se, nespěchat, nechat neutichající rotující tornádo řádit všude kolem, pokojně sedět v jeho oku a zavřít oči…

Myslím, že si to zasloužíme. Všechny. Ať už jsme rády aktivní nebo nemáme na výběr, stejně bychom měly čas od času odpočívat. Věnovat chvilku sami sobě, odpojit mozek od povinností a vydechnout.

Když někomu líčím svůj den, kolikrát kroutí hlavou, jak to všechno zvládám. A kolikrát tou hlavou kroutím také. Děti jsou se mnou 24/7, nemáme to privilegium hlídání, takže vše co dělám je o tu maličkou drobnost těžší, složitější a častokrát i pomalejší 🙂

Nestěžuji si, beru situaci takovou, jaká je a místo abych brečela do polštáře, že mi nikdo nepomůže, hledám cesty jak si vše ulehčit. Každým dalším měsícem se učím nespoléhat na nikoho jiného než na sebe. Nese to ale i určitá úskalí- jako to, že mám neuvěřitelně nabitý program.

Ale dostala jsem se do stadia, kdy si řeknu, že svět se nezboří, pokud jeden den nebudu nic, ale že vůůůůůbec nic dělat. Uděluji si povolenku, bez výčitek 🙂 Ráno nám zajedu do pekárny koupit snídani. Na oběd nevařím, Filípek jeden den vydrží se skleničkou a já si objednám pizzu. Hrajeme si a když mi umožní s ním nebýt celou dobu, čtu knížku, zatímco si vystačí sám se sebou. Po obědě si spolu lehneme do postele a usneme. Probudíme se s dobrou náladou, ještě 20 minut se pomazlíme, než vyrazíme klidnou procházkou pro Laurinku. Venku je krásně, teplo, všude voní přicházející léto. Laurinka mě obdaří velkým objetím a společně jdeme na chvíli na hřiště, kde se kloužou a houpají. A já se na lavičce sluním. Pak si zajdeme znovu do pekárny pro svačinku a razíme buď domů zahrát si se sousedovic dětmi nebo se jdeme ještě projít. Vyhladovělí si společně uděláme večeři, sedneme k večerníčku a díváme se na pohádku. Tulíme se a povídáme si. Společně pak s manželem vykoupeme děti a uložíme je spát. A já si sednu, v klidu, příjemně unavená, uvařím si čaj, vezmu do ruky rozečtenou knížku a s čistou hlavou se začtu…

Tak maminky… Já se to ptala už na Instagramu, ale čtete ještě? Děláte si na sebe čas? Nebo se to u vás také nese v duchu “ještě musím tohle a tamto” a ani nemrknete a je večer?

 

  • Reply
    Dana
    16. 5. 2018 at 17:25

    Snažím se číst,ale jak píšete někdy je těžké vypnout myšlenky typu “ještě musím tohle a tamto”. Děkuji za článek. Je fajn vyčistit hlavu.

    • Reply
      Lucie
      16. 5. 2018 at 18:20

      Přijde mi, že jak má člověk děti, celkově je všechno těžší 🙂 Ale i hezčí

  • Reply
    Katharina
    17. 5. 2018 at 22:36

    Momentálně čtu hlavně knížky s naší roční dcerkou 😆. A čtu je moc ráda. A místo večerního čtení dospěláckých knih píšu dcerce její knihu a tvořím jí do ní obrázky.
    Ráno otevřu oči a v hlavě mi běží, co bych měla všechno udělat. A pak se do toho pustím. Ale často se mi stane, že se podívám na dcerku a zastavím se, všeho aspoň na chvíli nechám a užívám si ty krásné chvilky s ní. Jsou jedinečné a utečou tak strašně rychle.

    • Reply
      Dana Kroutilová
      18. 5. 2018 at 17:01

      Moc hezky napsané. Můžu poprosit o tipy na knížky? Děkuji.

  • Reply
    Tynkarehackova
    29. 5. 2018 at 03:04

    Hrozně rada bych zase cetla,ale v hlavě mám x myšlenek, co vše musím udělat 😒..a když je volna chvíle večer,tak se ji snažím věnovat manželovi, ze jsme spolu a koukáme na film a povídáme si..nejvíc mě v mateřství opravdu ubiji to, že pořad myslim na to, co je vše potřeba udělat a co jsme neudělala 😒

  • Reply
    World of Gabi
    29. 5. 2018 at 20:51

    Super článek. Od té doby, co se narodila malá, tak jsem v jednom kole. Podnikám a trochu mi to teď přerůstá přes hlavu. Když si udělám den volna, mám výčitky, že zákazníci čekají. U toho se snažím 100% věnovat Rozárce. Už abych se taky dostala do toho stádia, že se svět nezboří, když si prostě jenom sednu, vydechnu a začtu se …. 🙂

Odpovědět

Instagram