Instagram

ZIVOT

OBDOBÍ VZDORU A CO S TÍM

2. 3. 2018

Musím být upřímná. Přežili jsme bolení bříška. Přežili jsme rostoucí zoubky. Přežili jsme probdělé noci. Ale to, čeho jsem se děsila nejvíc a to nakonec dorazilo, je období vzdoru.

Moudré knížky jej popisují jako období sebeuvědomění. Období tzv. první puberty, které začíná v některých případech už v 18. měsíci, ale obyčejně je to mezi 2. a 3. rokem života.

A co to vlastně přesně je?

Dítě si najednou začíná uvědomovat samo sebe jako osobu. Přestává být “součástí” mámy a chce se vyjádřit. Proto bývají nejčastěji používanými slovy “Ne” a “Já sám”.

Aby dítě vyjádřilo svůj názor razantněji, přidává se vztek, dupání, házení se o zem, kousání nebo bacání. Filípek mi rád křičí těsně u obličeje. A kolikrát k tomu použije i řev a vytáhne ho do otravně vysoké fistulky, která mi kdysi v porodnici, kdy jsem se zamilovaně dívala na můj uzlíček lásky a snažila se ho utišit, zatímco plakal až mu hlásek přeskakoval výš a výš, přišla strašně roztomilá.

Setkáte se s tím. Na 100% toto období přijde. V dnešní společnosti, kdy utváříme charaktery dětí podle kolektivního myšlení, tedy je jakoby “lámeme”, k tomu dojde. Vlastně si je ochočujeme- což je hodně zjednodušený výraz, ale přesně tak to vnímám. Dítě totiž ví už od narození, co chce. Ví to. Nepotřebuje, abychom mu my dospělí říkali, co by chtít mělo. Ale my to děláme. Dělám to také, protože to jinak nejde. Je jasné, že když se dvouleté dítě rozběhne k horké plotně, tak ho zastavíme, protože by se mohlo spálit. A velmi pravděpodobně by se tak i stalo.

Vytváříme nebezpečné prostředí a pak se snažíme všemožně děti proti němu chránit. Vyrábíme auta, cesty, obrubníky a pak ty děti nutíme držet se za ruku, protože jede auto, nutíme je chodit po chodníku a zabraňujeme jim se volně rozběhnout kam chtějí, nutíme je nosit helmy, protože co kdyby upadlo a bouchlo hlavou o ten obrubník…

Chápete co tím chci říct?

A tohle věčné zakazování a formování vyústí do vzteku. Protože dítě od těch 18 měsíců ví, kdo je, ví, co chce a dává nám to jasně najevo 🙂

Posledně jsem se dívala na video pana Duška a tam se toto téma období vzdoru tak trochu načalo. A potvrdil to, co jsem si i myslela. Kdysi období vzdoru neexistovalo a ani neexistuje mezi starými kmeny žijícími kdesi v divočině. Neexistuje, protože děti jsou vypuštěni a můžou se rozvíjet nezávisle na nás. Samozřejmě někde poblíž stojí matka, kdyby hrozilo velké nebezpečí, ale jinak si dítě může volně pobíhat, objevovat svět a neslyší při každém pohybu rázné “Ne!” nebo “Nemůžeš.” – zvláštní, že slovo, které začne nejvíc používat je to, které mu říkáme nejčastěji 🙂

Doufám, že toto období co nejrychleji přejde. Strašně ráda bych Filípkovi dala volnost, ale ono to prostě nejde. Vše je tady nebezpečné a kdybych mohla, obalím ho i bublinkovou folií 🙂

A přesto se snažím dát mu tolik volnosti, co to jde.

S Laurinkou to bylo dosti podobně. Vzpomínám si na to léto, těsně před jejími 2 roky, které bylo velmi těžké. Neustále křičela, plesklala se mi o zem, nikam nechtěla, pak zase chtěla všude, když jsem ji držela za ruku, tak řvala a pořád se snažila dostat ode mě co nejdál… Když jsem ji chtěla posadit do kočárku, tak se vzpírala, kopala, vřískala a já byla zrovna s kamarádkou ve městě. A všichni se dívali. A vy víte jaký je to pocit, když vás ostatní hodnotí… Spocené jste všude a jenom se modlíte, abyste v kabelce našli něco, co dítě uklidní- čokoládu, křupku, mobil…

Což se mi tedy skutečně příčí, protože právě maminky by měly být k sobě nejvíc tolerantní- jsme přeci na stejné lodi.

S Filípkem je to trošičku jiné. V mnoha ohledech se chová stejně, ale dělá věci, které Laurinka nedělala. Jako třeba že u jeho největších záchvatů potřebuje obejmout. Aby se sklidnil. Nebo kouše, né nijak silně, ale kouše- do všeho, nábytku, mě, polštářů… Co je po ruce 😀

Vidím, jak se v něm zmítá tolik pocitů, že není schopný je ovládat. A jediný způsob, jakým to dokáže ventilovat, je řev.

Nejhorší je si tohle všechno uvědomovat v klidu a pak najednou být v “té situaci”. A kolikrát selhávám. Na plné čáře selhávám a křičím s ním, protože už nemám sílu to řešit jinak. Taky mám svoje limity 🙂

Některé dny jsou horší a jiné lepší. Ale už si nic neberu osobně, naštěstí vím, že jednou tohle skončí. A přijde to hezčí období, které jsem u Laurinky zbožňovala. A to bylo :”Já chci mámu.”

Takže všem, které to čeká, přeji pevné nervy, Je potřeba se naučit být trpělivý a hlavně vždy zůstat v klidu. Raději napočítat do 10, než bouchnout taky. Pak nastává akorát boj o moc a výsledek není dobrý ani pro jednu stranu. Zkuste najít společné řešení. Jde to i s 18m dítětem. Vždyť o nic nejde a co si myslí ostatní v okolí, vám může být jedno- už je neuvidíte 🙂 Do půl roku je po celém období vzdoru a vy budete mít zpět svoje “hodné dítě”- ano, dítě, protože za tu dobu se z batolete stane už dítě :-/

A vy mi maminky napište, které tady jste a čtete mé články. Hrozně mě zajímá jak staré děti máte a zda vás toto období ještě čeká, nebo probíhá, nebo už je po něm 🙂

    Odpovědět

    Instagram

    Instagram did not return a 200.