Krakow za 3 dny

Před nějakou dobou se mamka nechala slyšet, že by hrozně ráda cestovala. Tak najednou místo materiálních dárků k Vánocům a narozeninám, začala dostávat letenky a hotely. 🙂

Minulý rok jsme se byly společně podívat v Římě (odkaz ZDE), letos jsme zvolily destinaci o něco blíže, což se v konečném důsledku ukázalo jako správná volba (vzhledem ke komplikovanější cestě zpět). V poslední době se Polsko stalo zemí, kam míří stále více turistů a speciálně Krakow patří mezi ty nejnaštěvovanější- zvláště pak o Vánocích.

A ono se není čemu divit- od České republiky je coby kamenem dohodil. Ač jsme to v plánu neměly, vyzkoušely jsme si jak dopravu vlakem, tak autobusem. Co mě překvapilo bylo, že časově cesta vyšla nastejno. O tom, co bylo pohodlnější, raději mluvit nebudu. Ve vlaku jsme totiž měly zaplacenou první třídu…

Když přijedete na Krakowské nádraží, zjistíte, jak to mají neuvěřitelně promyšlené. Ono je totiž v centru, na jednom místě je vlak i autobus, kolem je postavené obrovské nákupní centrum a když se konečně dostanete ven, ihned přede dveřmi stojí tramvaje. Samozřejmě, že poprvé a s kufry, jsme jely taxíkem přímo před hotel.
Ten jsem vybírala speciálně v centru a podle recenzí na bookingu. Rozhodla jsem se pro INX design hotel a skutečně jsem neudělala chybu- poloha hotelu byla 3 minuty chůze od řeky, 3 zastávky tramvají (nebo pěšky 20 min) do starého města a asi 5 minut od malého židovského náměstí, na které jsme narazily hned první večer. Ač byl hotel skvělý, moc jsme si ho neužily, protože jsme neustále trajdaly. Ale snídaně byly boží!!!

1. DEN

Jako první jsme si koupily lístky na tramvaj, který byl na 20min za 2,8ZL (což je zhruba našich 18Kč). Chození jsme měly totiž v plánu dost, tak proč se nepřiblížit. Staré centrum nás okouzlilo ihned po příjezdu. Malou uličkou jsme se dostaly na obrovské náměstí plné lidí, turistických pastí, starých budov a umělců. Co mě osobně překvapilo, že všude hráli muzikanti- a to zvláště pak mladí lidé.

Nevěděly jsme úplně kam se vydat a co vidět, i když jsme měly s sebou mapu města. Rozhodly jsme se tedy impulzivně a nastoupily do kočáru. A to byla jízda! Já se nikdy v kočáru nevezla, celou dobu jsme s mamkou s malými obavami pokukovaly po koních, zda jsou v pořádku a užívaly si prohlídku. Slečna kočí byla velmi milá a jak jsme projížděly kolem památek, vyprávěla o historii města. Osobně nám to pak neuvěřitelně pomohlo s orientací.

Zbytek dne jsme procházely uličkami, čas od času zastávka na kafíčko nebo aperolek. Vrátily jsme se i zpátky na náměstí, které, jak jsme se dozvěděly, je největší v Evropě. Uprostřed stála obrovská budova, která sloužila kdysi jako tržiště těch nejluxusnějších věcí (látky, koření, šperky, atd…) z čehož se stala taková ulička poblíž staromáku- stánek vedle stánku se suvenýry a jantarem, který byl k dostání úplně, ale úplně všude.

2. DEN- Osvietim

V prvotním plánu jsme koncentrační tábor neměly. Den před odjezdem jsem ale zjistila, že vlastně vlak tudy projíždí a proč tam nezajet. Koupila jsem akčně lístky (najdete je TADY), dala prohlídku ve slovenštině a byla zvědavá.

Do Osvietimi se můžete dostat 2 způsoby- jak jsem zmínila vlakem, to je ta horší varianta a pak autobusem, který kyvadlově jezdí Krakow- Osvietim (což jsme zjistily až při odjezdu z tábora). Vlak totiž jezdí jednou za 2 hodiny a jede tam strašně dlouho. Vystoupíte na nádraží a potom jdete další půl hodinu pěšky- a ano, můžete se i ztratit! Nás navigace totiž vedla všude možně…

Zdárně jsme ale dorazily, u vstupu ukázaly lístky v mobilu, vyfasovaly sluchátka a prohlídka začala. Jako první mě překvapilo, že mají všichni sluchátka- průvodkyně mluví tiše, hodně pokorně a celkově je kolem velké ticho. Když jsme procházely pod nápisem Arbeit macht frei, mrazilo mě v zádech. Abyste tomu rozuměly- já hodně špatně snáším podobné věci. Když jsem byla před rokem v muzeu dvojčat v New Yorku, rozdýchávala jsem to asi hodinu poté a nemohla se dát dokupy. Tentokrát mě to ale nakonec sebralo ještě více…

Připravte se, že tam strávíte hodně času. V konečném součtu jsme odcházely po 3 hodinách!!! Kromě koncentračního tábora vás totiž odvezou ještě do Birkenau, který byl vyhlazovací… No ale zpátky k Osvietimi. Byly jsme zhruba v 5 budovách. Ostatní byly zavřené, nebo jsme je vynechaly-  stejně bych jich více nezvládla. Na prohlídku je potřeba se trošičku připravit, zvláště pak psychicky. Ve školách jsme se o židovské otázce a Hitlerovi učili dost, viděli jsme filmy, dokumenty… A najednou jste tam, přesne na tom místě, kde před 78 lety (což není tak dávno!!!) žili skuteční lidé, umírali tam a bojovali o svoje životy. V určitých chvílích mi stály chloupky na rukou, zvláště pak u příběhů, které se týkaly dětí. A já si celou dobu říkala, co za monstra války vytváří a kam mizí všechna lidskost. Jak dokáží lidé přestat myslet a nechají si vymýt mozky, aby byli součástí něčeho velkého- bez ohledu na to, jak zničující a odporné to je. Jako obrovská facka a uvědomnění si, v jakém měřítku se vyvražďování dělo, byly vitríny plné bot, které vzali lidem, než je odvedli do plynu, kontejnery plné hrnců, které si přinesli lidé díky myšlence, že budou v táborech pracovat a dál žít, police plné ortéz nemocných lidí, kteří neměli ani to štěstí, aby po vystoupení z dobytčích vlaků přešli pár metrů a místo toho byli zabiti ihned po rozřazování, dětských botiček, které byly pro ně zbytečné, protože v táborech děti nebyly a vlasů, tuny vlasů za sklem, které stříhali mrtvým ženám, aby z nich mohli vyrábět látky a prodávat je dál…

Po převozu do Birkenau jsem se už klepala. Najednou jsme se ocitly v obrovském prostoru, s hromadou domů a plotem, kterého konec díky dálce nebyl ani vidět. Vyhlazovací tábor. A tam jsme viděly místo, kam přijeli vagóny s lidmi, prošly si jejich poslední cestu, než je zavřeli do plynových komor, podívaly se do jedné budovy, kde čekaly a umíraly ženy odsouzené k popravě a já cítila všude kolem sebe pach smrti, bolesti a utrpení.

Nikdy mě nic tak nesebralo, nikdy mi tak nepukalo srdce nad lidskou krutostí a nikdy jsem se tak nestyděla za věci, kterých jsem nebyla součástí, ale patřily k minulosti lidstva, které je páchalo…

 

Poslední den jsme si zase daly procházku Krakowem. Podívaly jsme se konečně na nechvalně známý hrad Wavel, který se pyšní nad Vislou, ke které jsem chodila běhat. Překvapilo mě, jak velký byl. Obrovské náměstí obehnané věžemi a starými budovami. Na žádnou prohlídku dovnitř jsme nešly. Přeci jenom byl už třetí den, nožky celkem bolely a tak jsme to vzaly hodně pomalu a na pohodu. Prošly jsme se nejstarší Krakowskou uličkou a zakotvily na úžasný oběd. Neplánovaně jsme se staly součástí gastronomického zážitku! Restaurace se specializovala na kachní a husí speciality a řeknu vám, hodně dlouho jsem nic tak dobrého nejedla. Porce byly malé, takže jsme se nepřejedly, ale vychutnávaly každé sousto. Obě jsme si daly kachní prso s bramborovým nočkem a pečeným jablkem. Extáze 🙂 Jako dezert nám pak přinesli umělecká díla, na která se můžete podívat níže- já si dala čokoládový kokos plněný malibu a kokosovým krémem a mamka čokoládové vajíčko plněné krémem a mangem, na čokoládovém hnízdě a kolem toho byla cukrová vata 🙂

Po tomhle úžasném obědě jsme šly ještě na pár nákupů a objevily neuvěřitelný obchůdek, který mi zase připomněl, jak já bych jednou chtěla vidět Almarku taky usazenou v kamenu… Tak doufejme, že jednou 🙂

Den jsme zakončily na židovském náměstí blízko hotelu. Chtěly jsme totiž ochutnat i židovské jídlo- které bylo mimochodem výborné.

Výlet to byl skvělý. S mamkou jako s parťačkou je vždy vše uvolněné, nikam se neženeme, co stihneme, stihneme, co ne- to třeba příště 🙂 Pobyt nám trošičku zkomplikoval akorát už zmíněný chaos na nádraží, kdy vlak, kterým jsme měly jet, jel o půl hodiny dříve… Takže jsme ho nestihly. Naštěstí autobusy jezdí každou chvilku, tak jsme hned do jednoho nasedly a odvezly se do Olomouce, kde jsem vtipně ještě stihla původní vlak a odjela jednu stanici do Zábřehu, kde mě čekaly děti a Emča a jeli jsme další 3 hodiny do Říčan 😀

Tak doufám, že jsem vás třeba pobídla k návštěvě Krakowa, že se vám tam bude líbit a užijete si to stejně jako my 🙂 A kam příště? Přemýšlíme nad Paříží nebo Florencií 🙂

A poslední věc… Od 1.9. běží hlasování v mamablogu roku. Strašně se mi příčí se dožadovat hlasů, nicméně je to i pro mě jakýsi odraz vaší přízně a toho, že vás bavím a rády nás čtete.

Budeme tedy vděční za každý hlas, můžete totiž hlasovat až 3x a to klidně za tu samou blogerku! Stačí na jejich stránkách TADY sjet až na konec, vyplnit tabulku, vybrat Život po 30ce z mamablogů, odeslat formulář a mám takový pocit, že i potvrdit hlas ve vaši emailové schránce, kterou zadáte. Každý den pak soutěžíte o krásné ceny.

Takže moc děkujeme 🙂