Instagram

ZIVOT

KDYŽ NAJEDNOU ZJISTÍTE, ŽE Z MIMINKA JE SLEČNA

9. 6. 2017

Pamatuji si ten moment úplně přesně. Bylo to jednoho jarního dne, kdy u nás byla na návštěvě mamka a rozhodli jsme se, že Lauru vezmeme poprvé do kina. Na Šmouly. Byla jsem z toho celá nesvá, protože neposedí na místě a představa, že bude v kině 2 hodiny bez možnosti pohybu, mě celkem děsila.

I tak jsme se rozhodly to risknout- co se v nejhorším může stát? Vstaneme a odejdeme.

Koupily jsme si popcorn, pití a pohodlně se usadily. Kino se plnilo dalšími dětmi, což bylo skvělé, protože nechtěla hned odejít.

A pak to začalo. Zhasly světla a ozvaly se první tóny hlasité hudby. Nervózně jsem mrkla vedle sebe. Laurinka se vzpřímila, chvilku na plátno užasně zírala a pak si zas sedla. Oddechla jsem si. To bychom měly v kapse.

Abych to shrnula- vydržela. Celé ty dvě hodiny seděla a neodtrhla zrak. Mezitím odešla i rodinka vedle nás, kdy jim bohužel nastala situace, které jsem se bála.

Dokonce jsme si na konci i obě poplakaly- když na mě otočila ty své krásné modré oči zalité slzami, neudržela jsem se ani já. No, citlivka to bude po mě 😀

Když jsme pak odcházely z kina, šla pár kroků přede mnou. Pozorovala jsem ji s bolavým srdcem a před očima mi přeběhly poslední 3 roky.

Chvíle, kdy jsem ji prvně spatřila po porodu, kdy mi ji položili na břicho a ona celou dobu chrochtala.

Chvíle, kdy jsem každou noc vstávala co 2 hodiny na kojení, které trvalo asi půl hodiny! A hrála u toho nějaké hry na tabletu, abych neusla…

Chvíle, kdy jsem ležela v posteli jak lazar, protože jsem měla zablokovaná záda a ona se začala prvně plazit a pérovat na kolínkách.

Chvíle, kdy jsem ji našla v obýváku u květináče a hlína byla všude možně, jenom ne u kytky.

Chvíle, kdy udělala pár nejistých kroků a pak se šťastně rozběhla.

Chvíle, kdy konečně prospala celou noc a já byla ráno v šoku, jestli jsem ji náhodou neslyšela.

Chvle, kdy si o Vánocích hrála se sudocremem a napatlala si celý krém na pusu, takže vypadala jak Santa.

Chvíle, kdy jsem se i v roce a půl strachovala, že nikdy nebude mluvit, protože uměla jenom pár slovíček.

Chvíle, kdy jsem v sobě sbírala všechnu sílu a klid, abych přečkala momenty, kdy se mi válela ve městě po zemi a řvala.

Chvíle, kdy jsem ji udělala první culíček a taky ta, kdy jsme šly prvně ke kadeřnici.

Chvíle, kdy si začala uvědomovat, že v mém břichu se děje něco zvláštního a že bude mít sourozence.

Chvíle, kdy začala mluvit, hodně a najednou.

Chvíle, kdy se narodil Filípek a prvně ho viděla. Když k němu opatrně přistoupila a dala mu pusu na čelo.

Chvíle, kdy nastoupila do školky. Zamávala a prostě šla.

Chvíle, kdy do školky už nechtěla a bojovaly jsme každé ráno. A pak chvíle, kdy to přešlo, našla si kamarády a těšila se tam.

Chvíle, kdy onemocněla a byla střídavě nemocná přes půl roku.

Chvíle, kdy jsme vyhlíželi všichni v okně Ježíška a ona přísahala, že si to pamatuje i z minulého roku.

Chvíle, kdy prvně bouchla Filípka a začaly nám doma boje.

Chvíle, kdy si s ním ale už i zahrála, řekla, že ho má ráda a silně ho objala.

Chvíle, kdy jsem dostala největší pusu na světě a prvně řekla, že mě má ráda.

A pak tady byla tato chvíle. Kdy jsem se na ni dívala. Vykračovala si přede mnou, vlasy v culíčku, jeany a mikina. V ruce držela hrdě Šmoulinku a byla jiná. Slečna. A mně vyhrkly slzy do očí, protože v tu chvíli jsem věděla, jak je každý jeden moment s našimi dětmi důležitý, jediný a už se nikdy nebude opakovat. Ta chvíle je jenom tady a teď. A pak proklouzne mezi prsty a zůstane po ní jenom vzpomínka, která ač je jakkoliv silná, časem bledne…

Chtěla bych jenom říci… Užívejme si to jejich dětství. I nás to jakýmsi způsobem pak děla mladší 🙂

A těšme se na to, co dalšího přijde! Tolik věcí… Sama jsem zvědavá 🙂

* Šmoulinku laura dostala z obchodu Duch hraček, za co moc děkujeme. Je naši věrnou společnicí kamkoliv se hneme 🙂

    Odpovědět

    Instagram