Instagram

ZIVOT

Kam jsme zmizeli?

25. 9. 2018

A tak tady stojím. Sama, v mračnu vzpomínek a vidím je, jak se batolí. Jak dělají první nejisté krůčky a smějí se u toho, protože mají radost, že něco dokázali. Najednou svět vidí seshora, vše se zdá být menší. Nejistě natahují ručky, potřebují jistotu, že se mají o koho opřít, že jim někdo pomůže.

A já je ochotně držím, v tom doteku je všechna láska světa, všechny nevyřčená slova a city.

Vyrostli mi před očima. Posledních pár měsíců je pro mě hodně emočně silných, čím víc se blíží konec mateřské, tím víc si uvědomuji, že už nikdy spolu nebudeme tak často a intenzivně, jak je tomu teď.

Po očku na ně dohlížím. Konečně je tady období, kdy si spolu sednou ke hře a hrají si. Z 80% se hra vždy zvrhne ve výkřiky, hádky a rvačku, ale těch 20% je dar z nebes, je to moment, který bych uzavřela do sklenice na motýly a každý večer před spaním jí zatřásla a usínala s pohledem upřeným na mihotavý vnitřek.

Dnes jsme sami. Ostatně jak to tak bývá povětšinu času. Je klid, dokonce i Laurinka, která ve školce nespala, tiše sedí a kouká na pohádky. Filípek si něco patlá u stolu. Snad mi zas nevzal gelové barvivo, po kterém měl posledně 3 dny rudé ruce a nedalo se to umýt.

Je tady ticho. Dívám se z okna, léto kamsi zmizelo a do oken nám bubnuje déšť. Když přiložím ruku na sklo, cítím jemné vibrace. Dechem kousek zamlžím a opřu si o něj čelo. Zavřu oči a vstřebávám několik prožitých týdnů. Loučím se s posledním společným létem, dávám sbohem teplým paprskům a jemnému vánku…

Přemýšlím nad tím, jak jsem dokázala vyplnit prázdniny, jak jsme naskočili v září do kolotoče a až teď se začíná vše pomalu uklidňovat a já mám čas rozjímat, zastavit se a nadechnout. Konečně nastartovat zase psaní a začít víc blogovat (přiznejme si, v poslední době to byla katastrofa).

Potřebovala jsem pauzu. Velkou. V hlavě mi vířilo sto nápadů na články, ale nebyla jsem schopna si sednou a napsat je. Uveřejnit. A tak jsem to nelámala přes koleno, řekla jsem si, že by to nemělo tu duši a atmosféru, jakou se vám snažím předat. Vše jsem jednoduše odsunula stranou a užívala si s dětmi výlety, dovolené, víkendy a hlavně taťku, který se tu snažil být co nejvíc pro nás.

Laurinka oslavila svoje 5. narozeniny, v kruhu jejích kamarádů, jak jsi to přála (zvláštní, jak ty děti mají už v tak nízkém věku představu, jak co chtějí), rozkýval se jí zoubek a čekáme každým dnem, kdy vypadne a přijde k nám zoubková víla. Dokonce změnila i účes, ostříhala si vlasy a já mám najednou pocit, že mi strašně rychle vyrostla…

Filípek se konečně odplenkoval- resp. abych to uvedla na pravou míru, řekne si, když chce čůrat. Což považuji za to nejdůležitější. S kakáním pořád bojujeme, ale nehrotím. Až přijde čas, tak přijde. Bohužel prozatím to funguje tak, že má blok dokud mu nenasadím plenu- takže třeba 2 dny nejde na velkou, než mi to přijde už dlouho a raději mu tu plínu dám… Mluví čím dál tím víc, je strašně šikovný a já říkám od jeho narození- je to dítě za odměnu 🙂

Pomalu předěláváme pořád chodbu, máme hotové stěny a elektřinu, chybí nám ještě strop a podlaha. Budu doufat, že do Vánoc už bude i tato část (pochopí všichni, co si na rekonstrukce šetří- a že to jde těžce, když jsem na mateřské…).

Jinak snad nemáme ani žádné další novinky. Jsme taková normální rodina 🙂

Je to už taky celkem doba, co se zamýšlím nad sociálnímí sítěmi a jejich dopadem na nás a naše okolí. Mám už napsaný koncept na toto téma, vracím se k tomu už asi 3 měsíce a myslím, že nastal čas, to zveřejnit. Tak snad se to do konce týdne povede 🙂

A vám přeji krásný vstup do podzimu 🙂

PS: Nezapomeňte nám zaslat hlas v mamablogu roku. Budeme tedy vděční, můžete hlasovat až 3x a to klidně za tu samou blogerku! Stačí na jejich stránkách TADY sjet až na konec, vyplnit tabulku, vybrat Život po 30ce z mamablogů a odeslat formulář. Každý den i soutěžíte o krásné ceny.

Takže moc děkujeme 🙂

Odpovědět

Instagram

Instagram did not return a 200.