Instagram

ZIVOT

Jak ukázat dětem co je to lidskost ?

6. 2. 2019

V návaznosti na jeden z posledních článků ZDE, jdem dostala moc milou zprávu s jedním důležitým připomenutím. S něčím, co já sama považuji za samozřejmost, takže jsem neměla vůbec potřebu se o tom zmiňovat, ale možná, třeba jenom nevědomky, se toto opomíjí v jiných domácnostech.

Takže jsem si jedno ráno přivstala, udělala si horký kafe, zachumlala se do deky a v tichu ještě spícího domu jsem se pustila do možná trošičku ožehavého tématu. Na kolik jsme schopni dětem ukázat naše slabosti a achylovy paty?

Když se zamyslím nad vlastním dětstvím, které bylo mimochodem díky mamce úžasné, vidím tam nějaká místa ke zlepšení. A ono je to tak v pořádku, protože jako rodiče jsme se nenarodili. Učíme se jimi býti za pochodu, je úplně normální dělat chyby a přijít si na to, že co jsme udělali před rokem byla kravina a už bychom to teď udělali úplně jinak a lépe. Jenomže je pak umění si ty přešlapy přiznat, pracovat na sobě a v případě uvědomění si chyby bezprostředně po jejím vzniku, se i omluvit.

Aha. A tady je ten kámen úrazu. Jako adolescenti jsme si kolikrát říkali, že nebudeme stejní jako naši rodiče. A teď se bezpočetněkrát přichytíme při tom, že jsme v mnoha situacích jako přes kopírák. Na druhou stranu si troufám říct, že v těch pro nás důležitých bodech se snažíme zlepšit a být jiní. Což je pro mě nádherná myšlenka- pokud se každý rodič takto zlepšuje od toho předchozího, tak se z nás stávají skutečně dokonalí průvodci životem 🙂

Zeptejte se sami sebe- když udělám kravinu, když vybouchnu, zbytečně se rozzlobím, dítě křivě obviním, zmýlím se, vztáhnu na něj ruku (ano, tohle už se nenosí, nemluví se o tom, ale jsou prostě chvíle, kdy to dítě přes zadek prostě dostane), atd- jsem schopna se uklidnit, zamyslet se nad sebou a v případě pochybení za dítětem dojít a nasypat si popel na hlavu?

Tato věc jako jedna z několika je pro mě na prvním místě. Já totiž nejsem dokonalá a v žádném případě nechci, aby si to moje děti myslely (ony si to stejně myslet nebudou. Ty chyby vidí a pokud se chováme v případě omylu jako že máme pravdu, křivdíme jim s egem hrdě vztyčeným, co za příklad jim do života dáváme?).

Jsou situace, kdy vybouchnu, ztratím nervy, křičím a obviňuji. Pak ale přijde chvíle, kdy mi tep klesne na normální hladinu a já si uvědomím, že jsem to přehnala. Tehdy se zvednu, jdu za dětmi a omluvím se. Vezmu je do náruče a obejmu. Vysvětlím, proč jsem tak reagovala, řeknu, že jsem to přehnala a měla jsem se chovat jinak a dám jim polibek. Poprosím o odpuštění. To je pro mě základ základů a to je to, co chci, aby si odnesli oba do života. A děti jsou ty nejkouzelnější bytosti na světě, v okamžiku obejmutí je vše zapomenuto. Protože jinak to ani neumí, než milovat čistě a celým srdcem.

Další věc, která je pro mě důležitá a už několikrát jsem se o ni zmínila je nechat je růst volně v osobnosti. A tím nemyslím volně jako plevel :-/ Ale neohýbat je pořád, nelámat do našich krkolomných představ a požadavků.

Dám příklad:
Dítě nemá rádo rajčata. Jenomže ony jsou zdravá. A musí je přece jíst. Já jsem rodič, tohle jsem řekl a dítě bude sedět u stolu, dokud je nedojí.
Dítě se nechce ráno obléct do školky. Jsem zlý a křičím. Nezabírá to. Tak ho násilím obleču a brečící odvedu do školky.
Dítě si maluje a my si zrovna v tu chvíli usmyslíme, že si má jít uklidit do pokojíčku. Jsme rodiče, rodiče se mají poslouchat a tak ho přinutíme udělat nám po vůli.
atd, atd

Těch příkladů je mraky a mraky. Jsou to příklady, které se běžně dějí a my se nad nimi vůbec nepozastavíme. Nezamyslíme. A přitom jednoduchým řešením bychom usnadnili život jak sobě tak dětem. Vemte si to tak, že od narození jsou to samostatné bytosti. My jsme zde jako učitelé, né jako krotitelé a tyrani. My je máme usměrňovat a radit jim, ne je měnit k obrazu svému a dělat z nich něco, co nejsou. To dítě nemá rádo rajčata, dost možná se nakonec tím nucením i pozvrací a doživotně rajčata bude nesnášet. Stačilo by se zeptat, zda by si dalo nějakou náhradu, ať si samo vybere zeleninu, kterou by rádo jedlo místo rajčat.
Dítě se ráno nechce obléct do školky, protože si třeba nechce obléct to, co jste mu zrovna nachystali. Třeba nemá rádo modrou, nebo nechce kalhoty a chce sukni. Vás taky nikdo nenutí nosit to, co se vám nelíbí. Zeptejte se. Mluvte.
Stejně tak jak se naskýtá otázka- kolik z vás má rádo, když jste zabraní do činnosti a někdo vás vyruší, nutí vás udělat něco jiného i když to může chvilku počkat? Dohodněte se. S Laurinkou je to většinou tak, že mi slíbí, že si pokojík uklidí jenom co domaluje. A vždy to pak splní.

Já to chápu. I ty příkazy i zákazy. Chápeme to všichni, protože jsme v tom vyrůstali. A dělám to také. Akorát se často zamýšlím, proč je do toho nutím, když já sama mám na výběr (že by odměna za to býti dospělými? :-)). Tím jsem pouze chtěla říct- komunikujte. Pokud zrovna nemají rok a je těžké se domluvit (i když už tehdy vědí, co chtějí a co ne). Nebo není období vzdoru, to vám nepomůže ani domluva 😀 Ale slibuji, že se vyvarujete mnoha a mnoha zbytečně frustrujících situací pro vás oba.

A v neposlední řadě… Ukažte jim, že jste hrdí. Tohle je možná něco, o co já se snažím celý svůj život. Dosáhnout všeho jenom pro to, aby na mě byla mamka hrdá. Slyšet to. A dokud se tak nestane, pořád mám v hlavě, že toho dělám málo na to, aby mohla něco podobného říct. Že jsem sama málo. A je to jedna z věcí, kterou nechci, aby děti cítily. Protože jsou prostě úžasné a je mi jedno, zda někdy v budoucnu vystudují nebo ne, jestli budou dělat rukama nebo havou, zda budou mít hodně peněz nebo zapadnou mezi zlatý střed, hlavně když budou spokojené a šťastné. Často jim opakuji, že jsou šikovní, že můžou dělat a dosáhnout všeho, pokud to chtějí a snaží se a že jsem na ně pyšná.

Ovšem vše má nějaké své hranice, které bychom měli vytyčit my. Je úžasné brát děti jako osobnosti, v každém případě i dospěláci znají základy slušného chování (tedy někteří) a třeba si neskáčí do řeči. Nic mě nedokáže vytočit více, než když mluvím s kamarádkou a děti nás neustále vyrušují a něco chtějí. Já třeba k tomu přistupuji tak, že vysvětlím, že si teď povídáme spolu (většinou je to v situaci, kdy přijde domů Emča a potřebujeme si říct jaký byl den, děti nedočkavě pořád něco vykřikují a přerušují nás) a že se jim budeme věnovat za chvilku. Laurinka už většinou ví, tak si sedne, počká než domluvíme a pak si povídáme s ní. Vrcholně mě ale rozčiluje, když tohle někdo neakceptuje a v průběhu hovoru se začne věnovat dětem. Však já počkám. Chápu to, že děti jsou třeba vždy na prvním místě, ale zrovna tohle je u mě hranice, která se nepřekračuje. Jsem za nechat volně děti růst a pohybovat se, ale určitých pár mantinelů tam být musí. Jak si pak budou vážit starších lidi, pokud od mala nemají respekt a úctu?

No ale to bylo na dalších 10 článků… Dejte vědět, zda se vám líbí články tohoto typu- výchova, atd. Já už totiž moc o výbavičkách psát nemůžu 😀

S láskou

  • Reply
    Pavlina Thiele
    6. 2. 2019 at 18:48

    Moc hezky napsáno !
    Mám to hodně podobně .
    Myslím , ze se nám to vrátí , takovýhle přístup .
    Mne už se to teda vrací (dcery 21 a17 let )
    A jsem čím dal tím víc hrdá !
    Zdravim vas a pište , hezky se to čte 😊
    Pavlina

    • Reply
      Lucie
      6. 2. 2019 at 20:54

      děkuji moc 🙂 je fajn si vědět, že se to třeba fakt jednou vrátí 🙂

  • Reply
    Michaela
    7. 2. 2019 at 07:50

    Skvělý článek..

  • Reply
    Eva
    7. 2. 2019 at 12:41

    Luci, tvoje články mi mluví z duše. Snažím se o stejný přístup, ale stejně tak jsem někdy cholerická a pak si svůj křiv a hněv vyčítám. Naštěstí naše malé lásky mají neskutečný dar umění odpouštět!
    Jen pozor na to to chválení a nálepkování typu “šikulka”. Nedávno jsem dočetla knihu Pravidla mozku dítěte, kde od toho typu chválení odrazují. Důvodem je, že děti jsou označovány často šikulkami, za věci, které jim jdou “snadno”. V momentě, kdy je potřeba vyvinout větší usilí, to pak vzdávají, protože prostě na tohle “nejsou šikovní”. Proto by se měl oceňovat samotný proces, činnost, vyvinutí snahy, protože tohle jim dá do života víc (což ty Luci vlastně sama v další větě píšeš). Tak to jen třeba i pro ostatní maminky.
    Hezký den a krásné narozeniny!
    Eva

    • Reply
      Lucie
      8. 2. 2019 at 15:24

      tak tak, chapu 🙂 Ja uz je chvalim za ten proces a odhodlani se do neceho pustit. Samozrejme vubec nejsem za to je chvalit neustale, protoze vim, jaky dopad by pak mohl mit pripadny neuspech 😉

  • Reply
    Tereza Kolářová
    8. 2. 2019 at 21:34

    Paráda, Luci. Hezký článek. Ráda budu číst dál nějaká tato témata. Díky moc. Tereza Kolářová

  • Reply
    Petra
    8. 2. 2019 at 22:41

    Taky se mi článek moc líbil.

    Snažím se o podobny přístup, jaký popisujete. Mám i stejny mantinel s tím skákáním do řeči 😀 Dceři jsou dva, je nadšená, že už s námi opravdu mluví (a já taky), ale když na nás začne ječet, protože jsme zrovna uprostřed hovoru a ji si nikdo nevšímá, tak to mě čerti berou. 😀
    Samozřejmě někdy ujedu, nejvíc se nesnáším za ty chvíle, kdy to slízne, kvůli nějakemu mému problému, o kterém ani neví, ale v tom případě se mi většinou daří zarazit se a omlouvat se hned. A mám pocit, že už to nese ovoce. Umět uznat svoji chybu. Už několikrát se mi to vrátilo v odzbrojujícím “maminko, pomiň”, když něco přepískla, protože právě třeba zkoušela ty hranice.

  • Reply
    Liběna Nováková
    19. 2. 2019 at 07:37

    někdy je člověk cholerik..ale je hezké se za ty chyby pak omluvt. Já si z dětsví pamatuji, že mamka, to byl někdo, kdo byl prostě dokonalý vždy. A když křičela, mělo to pro mě svůj nějaký vyšší důvod. Děti jsou úžasné v tom, jak nás naprosto přijímají jako rodiče, bohužel, ať se k nim chováme jakkoli.

Odpovědět

Instagram