Instagram

ZIVOT

Dovolme si mít rády naši přirozenou krásu

20. 6. 2018

Když jsem před pár týdny uveřejňovala fotku břicha ve stavu po 2 dětech, nikdy jsem nečekala jak pozitivní reakce vyvolá. Kolik zájmu. Od té doby mi to leží v hlavě a neustále přemítám nad vašimi slovy, nad množstvím komentářů a zpráv, které mi přistály, jak veřejně, tak soukromě.

Samotnou mě překvapilo jak drsně bojujeme s tím, jak vypadáme. Nemyslím to, co ukazujeme navenek, ale s tím, co nosíme pod šaty.

Faktem je, že žádné tělo nezůstane po dítěti stejné. I kdyby se přiblížilo na centimetr k tomu, jaké bylo předtím, nebude už stejné nikdy. Je to přirozené, akorát v té smršti hormonů, nových výzev, nového uvědomění si, jaký celoživotní závazek máme, nového pocitu odpovědnosti a té velké změny, to na nás spadne jako velký balvan. Schováváme se pod velkými šaty a pokud jsme ve spodním prádle, kolem zrcadla chodíme s hlavou upřenou do země.

Jestli nám zůstaly nahoře kila, závistivě hmouříme oči na ty vyhublé holky. Možná zrovna na ty, co se zase perou s tím, že jim po kojení nezůstaly vůbec žádná prsa. Někdo schovává vytahanou kůži, jiná strie, některé šetří na plastiky a jiné zas mají problém v intimním životě.

A tohle vše se násobí s každým dalším těhotenstvím. A možná i dalšími, nevyřčenými problémy.

Upřímně, dokud jsem si vším sama neprošla, nevěděla jsem, co to je být máma. Nikde jsem se nedočetla, co se stane s tělem, které odnosilo dítě. Nikdo o tom se mnou nemluvil a já neměla ani ponětí. A snášela jsem to těžce. Po Lauře určitě. Vše bylo najednou jiné, ne jenom břicho, ale taky boky, stehna, prsa, sex byl jiný. A než jsem si zvykla, celkem dlouho jsem se plácala v depresích a sebelítosti.

Po Filipovi nebyl čas tohle řešit, nicméně jsem si uvědomovala, že proběhla další změna. Jenomže čím jsem byla starší, tím víc jsem brala fyzickou schránku jako něco druhořadého. Nemyslím tím, že jsem se o sebe přestala starat, to vůbec! Spíše jsem se měsíc po měsíci začala přijímat, smiřovat se s tím, kdo teď jsem a jak vypadám, uvědomovat si, že některé věci už jinak nebudou a proč se tím trápit. Začala jsem je brát jako svoji přednost, jako viditelný důkaz, že jsem MATKA, součást něčeho většího a nekonečného. Dala jsem život, v mém těle se zrodil zázrak, cítila jsem, jak roste, jak se hýbe, v bolestech jsem jej přivedla na svět, aby dostalo šanci se nadechnout a žít.

Nechci, abychom se vzdaly ženskosti. Abychom doma seděly na zadku, nestaraly se o sebe a vykřikovaly, že jsme se smířily sami se sebou a máme se takové rády, pokud to tak necítíte (pokud ano, vše je v pořádku). Vím, že s dětmi se ten náš čas scvrkne na hoďku v poledne, kdy spí a vy máte čas se najíst a třeba pak 2 hoďky večer, kdy jste konečně sami s mužem. Že je těžké si najít čas sami na sebe a třeba cvičit. Pokud to nejde (i když razím heslo, že pokud se chce, jde vše), je načase se přijmout. Odpustit si, říct si, že teď taková možnost není a momentálně se budu mít ráda taková jaká jsem. Nemusí to tak být navždy. Až děti vyrostou a bude více času a snad i peněz, budete mít šanci chodit cvičit třeba každý den. Jenomže pokud to nejde teď, v této chvíli, v tomto režimu, musíme se uvolnit a dovolit si zhluboka dýchat.

Mluvím samozřejmě a v první řadě i o věcech, které už nemáme možnost změnit. Kdy nepomůže nic jiného než chirurgický zásah. Pokud na něj máte a jste přesvědčené, že vám to pomůže se cítit lépe, nevidím důvod proč do toho nejít. Ze spokojené mámy pak bude profitovat celá rodina. Pokud ale na něj nemáte, nastává ta těžší část a to podívat se na sebe, upřímně, bez studu, bez zábran, bez znechucení a hledat, co krásného vidíte. A hledat to den co den. A přidávat maličkost za maličkostí. Až snad jednoho dne dospějete k tomu, že si uvědomíte, jak úžasné a krásné jste. Co jste dokázaly. Co vše nosíte na ramenou a nečekáte vděk. A jak zbytečná je fyzická krása, když k vám přijde dítě a samo řekne, že vás miluje a jste ta nejkrásnější maminka na světě…

Tímto článkem jsem vás chtěla jenom trochu povzbudit. Všechny, které řešíte něco podobného nebo třeba toho řešíte i více. Nejste sami. A já pevně doufám, že tyto pocity nakonec zmizí.

Když ne teď, tak za pár měsíců nebo let.

    Odpovědět

    Instagram

    Instagram did not return a 200.