Když jsem vyrůstala, byla jsem samá ruka, samá noha a k tomu vysoká. Od narození jsem měla velmi světlou pokožku, až tak světlou, že doteď, pokaždé když jdu k lékaři, tak se mě ptají zda nejsem nemocná. Ne, já jsem prostě takhle světlá.
Problém nastal až ve chvíli, kdy začaly školní léta. A víme to všichni- děti dokáží být skutečně zlé.
Jelikož jsem byla nejvyšší ze třídy už od prvního ročníku, často mi nadávali do žirafy. Ztratila jsem svoji identitu, nebyla jsem více Lucka, ale nějaké dlouhé zvíře, které jsem v té době naživo ani neviděla. Chápala jsem moc dobře, proč mi tak říkají, ale ta bezmoc, že jsem terčem posměšků kvůli něčemu, co nezměním, byla příšerná. Za pár let se k tomu přidal ještě přívlastek smrtka a vápno. V páté třídě na základce jsem se stala obětí šikany. Nakonec jsem musela přestoupit jinam.
A řeknu vám, nechá to ve vás velmi hluboké šrámy. Ta dětská dušička, která je pořád někde uvnitř mě, je i po těch mnoha letech, velmi bolavá. Samozřejmě, že jsem celé toto období potlačila, ale ve chvíli, kdy se narodily děti, se všechny bolístky vyvalily ven jako lavina a já se snažím zachytit a ukrýt co nejvíc, ať mě nesemele- a všechny kolem.
Trnu hrůzou vždy, když jsem s Laurou na pískovišti. Trnu hrůzou, když ji odevzdávám do dětského koutku anebo do školky. Jsem pořád ve střehu a bojím se, že přijde chvíle, kdy i jí bude ubližováno. Rvala bych se za ni vší silou, jenomže vím, že nemůžu. Že některé věci si musí přežít sama a už teď se mi chce z toho plakat, protože jsem si jistá, že tyto chvíle nastanou.
Za prvé je hodně uplakaná a citlivá. Ublíží ji špatný dotek, pohled, slovo… Už se nám stalo, že jsme potkaly pár dětí, které ji prostě vyloučily z kolektivu stylem- “s tebou si hrát nebudeme.” a bylo. Jak pak vysvětlíte brečícímu dítěti, které je ublížené a trpí, protože si chce prostě se všemi hrát, že problém není v ní? A mně krvácí srdce, protože ji znám, protože vím, jak miluje děti a NIKDY nedělá rozdíly, hraje si s každým a miluje celou dušičkou.
A za druhé je vysoká. A toho se obávám každý jeden den. Teprve bude mít čtyři, ale vypadá jak kdyby měla jít do školy. Bojím se, co nastane, až usedne do lavic a vím natuty, že bude nejvyšší. A to hodně dlouho…
Možná je to takový výkřik do tmy… Možná jenom takové postěžování… Ale já se s těmito pocity potýkám den co den a sílí ve mě. Zvláštní na tom je, že o Filipa se tak nebojím.
Jenomže ta naše princezna je v pár ohledech tak zvláštní a jiná, že mám pádný důvod se bát… S “odlišností” se zachází jako s nemocí…
A to nemluvím o nových formách šikany, které teď světem kolují… Nejhorší ze všeho je vědomí, že nemám tu moc, že nedokážu roztáhnout křídla, přivinout si ji a chránit celý život…
Jaký na to máte názor vy?
Žádné komentáře