Instagram

ZIVOT

AHOJ, JMENUJI SE LUCIE A NESNÁŠÍM, KDYŽ MI TAK NĚKDO ŘÍKÁ

8. 1. 2018

Sedím a přemýšlím. Hluboce, drsně, nastavuji sama sobě zrcadlo a upřeně se dívám na svůj odraz a svoje nitro. Události posledních dnů mě přinutily dívat se na svět surověji, uvědomit si, že se dějí skutečně ošklivé věci a že ty věci mají chapadla a zasahují i do mojí představy klidného života.  Že není vše jenom sluníčkové a existují i horší věci, než že si nemůžu něco dovolit koupit nebo že Lauru nevzali do družstva závodní gymnastiky (díky bohu!). A tentokrát se těm chapadlům podařilo moji “dokonalou” bublinu skrz naskrz prorvat.

A já pak držím v ruce telefon, postuju fotku na instagram, dávám pozitivní popisek a uvědomuji si, že to absolutně neodráží a nevyjadřuje pocity, které teď se mnou lomcují. A to byla jedna z důležitých věcí, kterou jsem vždy chtěla- být k vám upřímná a to 100%. Nevytvářet nějakou iluzi dokonalého života, když to tak není- k čemu by to bylo? Ani jedna strana by se necítila dobře… Chtěla jsem vám ukázat, že hodně věcí, které řešíte, řeším i já. Že emoce, které cítíte, cítím hodněkrát taky. Že i činy a myšlenky máme podobné, ne- li stejné. A pokud budu nasazovat masku, nikdy té symbiózy nedosáhneme.

Lidé málokrát odhalují své skutečné já na sociálních sítích. Nikdo o sobě nechce říkat osobní věci, což dobře chápu, na druhou stranu je to neskutečně osvobozující pár těch věcí do světa vypustit.

Nikdy mě to předtím nenapadlo, ale říkám, stačila jedna událost a já si uvědomila jak málo o mě vlastně víte. Takže jsem sepsala pár bodů, které sice nejsou kdoví jak pozitivní a vtipné,  ale za to jsou to asi ta nejdůležitější přiznání, které utváří pravou podstatu mě a toho, kým jsem.

Takže tady je 10 věcí, které o mě ví snad jenom nejbližší rodina (a možná ani ta ne).

1. Jak už je naznačeno v popisu- od mala nesnáším svoje jméno. Za prvé proto, že bylo populární kolem roku ’87, což znamená, že už v první třídě na základce nás bylo 5. Takhle se to se mnou táhne celou dobu (dokonce i můj manžel měl přede mnou za přítelkyně 2 Lucky, jsem třetí 😀 ). A za druhé kvůli tvaru jména. Tím, že Lucie mi bylo říkáno pouze když jsem zlobila (jinak vždy Lucka a jiné zdrobněné tvary), nějak mám v sobě už zakódováno, že Lucie je ošklivé a já to tím pádem úplně nesnáším. I když už to je lepší než před pár lety 😀 Nicméně na základě mé zkušenosti používám doma i normální jména svých dětí, takže Laura a Filip jsou u nás obyčejně používané tvary 🙂

2. Nemám vysokou školu. A to je třeba věc, se kterou jsem se nikdy úplně nesmířila. Resp. tak 2 roky zpátky jsem si řekla, že mi prostě není souzeno a přestala nad tím přemýšlet a pranýřovat sama sebe. Po maturitě jsem se nikam nedostala, tak jsem se přestěhovala do Prahy s tím, že to budu dál zkoušet. Nakonec jsem začala studovat na soukromé a po 2 letech to vzdala, protože jsem už pracovala a vůbec nezvládala obojí najednou. Poslední pokus byl myslím ještě před Filipem? Nějak mi to už splývá 🙂 Nicméně po tom, co mi na jedné škole chyběl 1 bod k postupu a na druhé škole bych se byla dostala, ale místo dálkového studia se mi v systému u podáváni přihlášky překlikla kolonka na denní, tak jsem se nedostala. A to už pro mě bylo jasné znamení, že se mám zjevně vydat jinou cestou… A ta jsem šla 🙂

3. Nikomu nevěřím. A to je vlastnost, kterou jsem získala lety. Já byla vždy otevřený člověk, neměla jsem problém o sobě říct všechno, pokud jsem si myslela, že je ten člověk kamarád. A nakonec se vše šeredně obrátilo proti mě- a to několikrát. Od té doby si rozmýšlím, co komu řeknu a stejně si 80% nechávám pro sebe.

4. Mám autopilota. Tak to je záležitost posledních asi 2 let. Od doby, co se v mé nejbližší rodině začaly dít ošklivé věci, do toho bylo hodně stresů z práce, věčně nemocné děti a já z ničeho nic přestala mít sílu cokoliv řešit. Najednou mi srdce vypovědělo službu, hlava také a já upadla do jakési letargie. Aby jsem sama sebe uchránila bolesti, stresu a depresím, tak se vše uzavřelo. Začala jsem se cítit hrozně unavená, prázdná a jediné, co jsem potřebovala, bylo spát. A zůstalo to doteď. Jak je nějaký velký problém, který se přímo týká mě, nastaví se autopilot.

5.  Nemám tátu. Vlastně mám, ale vůbec netuším kde je, nebo jestli je ještě naživu. V tomto vztahu je tolik věcí, že kdybych začala psát, neskončím asi ani za týden… Tak jenom ve zkratce- odešli jsme od něj když mi bylo zhruba 12. Nikdy nás neměl rád a po tom, co jsme s ním přestali žít, tak se postupně odmlčel, až zmizel úplně. Jsem přesvědčena, že vztah táta- dcera je hodně důležitý a to, jaký byl ten náš, ovlivnilo v základech jak mě, tak moji ségru. Co si uvědomuji je, že potřebuji strašně moc lásky a jejích projevů. A pořád mám pocit, že to není dost. Chlapům obecně nevěřím a pořád jsem připravená, že mě jednou opustí (když to udělal ten nejdůležitější člověk v životě, proč né ostatní?). O to těžší to pro mě je teď, když mám děti a vidím, jak na Emčovi visí. A já si nedokážu představit, co za člověka může na svoje děti zapomenout a nemilovat je…

6. Mám pocit, že nedokážu to, co jiní. Hodně těžké přiznání. I když se snažím a dělám pro danou věc vše, nikdy to není dost. A pak vidím, že jiní jsou úspěšnější a já nechápu, co dělám špatně, že tam nejsem také. A pak přichází ten dotěrný pocit, že na to možná nemám… A s tím se bojuje hodně těžce.

7. Chybí mi ta 16 letá dívka.  Abych to uvedla na pravou míru- chybí mi její morální zásady, její představy o životě a přesvědčení o té “jediné pravé lásce”… Tehdy bylo vše nějak víc jednodušší, já viděla svět jenom černobíle a skutečně věřila, že když se jednou zamiluji, bude to láska na celý život 🙂 No, nemusím říkat, že první láska málokdy vydrží navěky… Nicméně bylo krásné cítit tu jistotu a být v určitých věcech nezkažená životem a naivní 🙂

8. Nesoudím. Nikdy. Nikoho. Asi to taky přišlo lety a zkušenostmi, ale naučila jsem se, že i když se ke mě někdo chová hnusně a já bych mu utrhla hlavu, po nějaké době přemýšlím, co toho člověka k takovému chování vede. Pořád věřím, že ve své hluboké (někdy skutečně propastné) podstatě jsme všichni hodní. To zrnko tam je. Někde ztracené. A nabalují se na něj ošklivé věci, které ho zakrývají a je velmi těžké jej pak znovu najít…

Je mi velmi líto, že je ještě hodně lidí chycených ve spárech posuzování a pomlouvání, které nám vůbec nepřísluší. Každý je zodpovědný za svůj život, ať už je jakýkoliv. A vyjadřovat se k němu a hodnotit jej, má právo pouze on sám.

9. Jsem volnomyšlenkářka. Mám otevřenou hlavu a vše se snažím vnímat v pozitivním smyslu. Mít jakýsi nadhled. Nebrat si nic osobně. A vymanit se ze všech omezení, pravidel a toho, “jak by to mělo být”. Častokrát se mi stane, že mi někdo řekne: “Není to už moc?” nebo “Já bych tohle nikdy neudělala, neřekla, nevyfotila, neuvěřejnila, nenapsala, atd…” nebo “Já bych měla strach, bojím se, …” A já vám vzkazuji, ne, není to moc. Pokud cítím, že je něco dobře, že nedělám špatnou věc, že chci tím “něčím” sdělit informaci, tak to prostě udělám…

A strach? Nemám. Bála jsem se, odjakživa a hodně. A zjistila jsem, jak je strach omezující. Jak nám brání ve věcech, kterých bychom jinak mohli dosáhnout, drží nás zpátky a umlčuje nás. Neříkám, že zdravý strach není v pořádku- (jako moje dítě jede na kole bez helmy a mám strach aby se nevysekalo), ale je třeba jej odlišit od toho zbytečného ( mám začít s tímto projektem? Co když to ale nevyjde?). Tenhle strach nám nedovolí se někam dál posunout…

Když odstraníte tuto překážku, najednou zjistíte, co vše můžete dokázat. (i když tady bojuji s bodem 6.).

Otevřenou hlavu mám i v případě, že se mi někdo s něčím svěří. A s tím úzce souvisí bod 8. Každý má své důvody, proč se nějak rozhodne. Buď má pohnutky ze současné situace, nebo je bohužel silně ovlivněn minulostí… Čím se dostávám k poslednímu bodu.

10. Jsou momenty, na které nevzpomínám moc ráda. Ty, které by dítě vidět nemělo, natož je zažít. Přichází ke mně, když unavená usínám a občas mě pronásledují i ve snech. Jsou zakořeněny v mé duši a vím, že se s nimi nikdy nevyrovnám. Určují moje chování, to jak se častokrát cítím a také moje rozhodnutí, co chci a co ne. Utvořily ze mě člověka, jakým jsem dnes. Jsou to stíny minulosti pronásledující mě do současnosti. Kdykoliv udělám velkou chybu vím, že za tím stál taky jeden z nich. Jsou to momenty, které zmizí až ve chvíli rozfoukaného popela. A vím, že pár dalších takových přibude, tak jak přibyly za poslední roky. Momenty, které v sobě nosíme všichni a jsou naším břemenem až do konce bytí…

Tak snad jsem vás úplně nerozhodila 🙂 Můžu říct, že teď toho víte rozhodně více, než by vám byl kdo kdy řekl. A já jsem za to ráda. Protože jsem pouze obyčejný člověk z masa a kostí, který má za sebou těžké, ale i ty krásné chvíle… A jsem si naprosto jistá, že svoji 13. komnatu máte i vy. Já vám do té své dovolila alespoň nahlédnout…

Máte rády články tohoto typu?

  • Reply
    Vlaďka
    25. 4. 2018 at 13:05

    Moc děkuju za sepsání. Mluvíte mi z duše….

Odpovědět

Instagram