Instagram

ZIVOT

6 VĚCÍ, KTERÉ JSTE DOUFALI, ŽE VAŠE DÍTĚ NIKDY NEŘEKNE…

26. 3. 2017

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá… A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte…

1. Nezpívej!

Pamatujete ty strašně moudré knížky, které jste před porodem četly a pomalu ve všech byla napsána jedna věc- zpívejte dítěti? Ukolébavky, cokoliv… No, tak u nás jsem s tím nepochodila. Tedy možná do doby, než Laura začala mluvit. Pak to jednoho krásného dne přišlo- NEZPÍVEJ! Zůstala jsem v šoku, pokusila jsem se tedy pokračovat, když jsem byla opět zastavena úplně stejnou silou vůle a křiku. Od té doby mám BAN na zpívání. A to si upřímně myslím, že až tak špatně nezpívám 😀 Jednou jsem zkoušela v broukání melodie pokračovat i přes protest a vedlo to akorát k hysterickému řevu. Někdy mám ale povolenku a to je pane svátek, když si mohu zazpívat písničku společně s rádiem 🙂

2. Nemám tě ráda. Tohle jsem slyšela já, slyšel to tatínek, slyšely to babičky. Nebo možná neslyšely, protože onu větu Laura pronesla jenom tak mezi námi 😀 Netuším, co se odehrává v jeji malinké hlavě, když má potřebu něco takového říct. Třeba jednou večer, když se koupala. Najednou křik, že táta ne, maminka. A to jí vždycky koupal manžel. No nic, těžkopádně jsem se zvedla z pohovky a vyrazila směr vana. Ptala jsem se, proč nechce, aby tu byl tatínek. Odpověď byla jednoduchá: “Protože ho nemám ráda.” Netuším, kde se to vzalo, ale trvala na svém asi 3 dny. A pak, v jedno hezké, slunečné odpoledne prostě přišla, vlepila tátovi pusu na tvář, objala ho a řekla, že ho má strašně ráda, ale Filípka už ne 🙂 Bereme to s humorem, nálady a názory mění jak ponožky, formuje se a my s úžasem sledujeme, jak neuvěřitelná osoba z ní roste.

3. Tohle jíst nebudu. Jasně, že víme, že jednou uslyšíme tyto slova. Jenomže nevíme, že je uslyšíme po tom, co 3x změníme obsah talíře… Onehdy jsem se snažila z Laury dostat, na co by měla chuť, co bychom spolu uvařily. Prý špagety s kečupem. Ok, já zajásala, alespoň budu mít málo práce. Vše jsme spolu připravily, sedly si hezky ke stolu, Laura si nabrala sousto do pusy, párkrát požvejkala a pak s ledovým klidem pronesla: “Tohle nechci. Nechutná mi to.” Zhluboka jsem se nadechla: “A co bys tedy ráda?” “Polívku.” Vstala jsem od teplého jídla a narychlo ukuchtila ještě jednoduchou polévku. Vítězně jsem ji nabrala do talíře, ohřála si v mikrovlnce studené špagety a jala se jíst. Tentokrát Laura ani neochutnala. Párkrát pročísla polévku lžičkou, ohrnula spodní ret a podrážděně hlesla: “Já nechci polívku!” Teď mi prodýchání nestačilo. Musela jsem napočítat i do deseti, a koukat chvilku do blba. Polkla jsem pár hořkých slov a co nejvíc vyrovnaně se zeptala: “A co budeš jíst, když nechceš ani špagety ani polévku?” Laura se na chvilku zamyslela a pronesla: “Tak špagety.” Vstala jsem tedy znovu od netknutého jídla, vylila polévku zpátky do hrnce a nabrala nazpátek špagety. Laura zase snědla jedno sousto, než odsunula talíř a se slovy- já tohle nechci- vstala a šla si pro rohlík. SUCHÝ ROHLÍK!

4. To je moje! Do doby než se narodil Filípek, jsem od ní nic podobného neslyšela. Dokonce jsem to neslyšela ani prvních 9 měsíců. Óóóó, jak já se dmula pýchou nad mojí skvělou holčičkou, která miluje bratříčka a nejsou mezi nimi žádné rozepře. Ehm. Hranice třičtvrtě roku byla překročena a v momentě, kdy Filip začal lézt a brát vše do ruky, byl i klid ten- tam. Jsou dny, které bývají relativně klidné. A pak jsou dny, kdy mi stojí vlasy dupkem, hlava mi třeští a já s hrůzou v očích sleduji, jak Lauře z očí srší blesky, přetahuje se s Filipem o hračku a když ji konečně vyhraje, ještě mu jednu pleskne po hlavě. Výkřik “To je moje” slyším častěji, než svoje jméno. Ale celkem mu konkuruje věta: “Já chci…”

5. Nechce se mi spinkat… Znáte to, když je Váš jediný volný odpolední čas náhle zrušen, protože prostě spát nechce? Člověk se s tím smíří, radši se nad skutečnost povznese, jenom aby nebyl křik. Jenomže pak přijde večer a ejhle- problém je tady pořád a prostě do postele nechce!

U nás to chodí následovně- i když nechce, tak jde. A tu nastává zádrhel. Jelikož Filip usíná dřív a Laura jde až po něm, musí být zticha. Což, když se jí nechce, rozhodně není. Sedíme s manželem v obýváku a slyšíme i přes televizi, jak sebou zuřivě mele ze strany na stranu jak ventilátor, párkrát kopne omylem do postele, pořád vzdychá, odfrkuje a povídá si. V lepším případě se časem uklidní a zaspí. V horším případě začně vykřikovat, že má žízeň, chce se jí čůrat nebo je tam bubák. V nejhorším případě se stane druhá skutečnost spojená s probuzením Filipa, který začne okamžitě brečet. To je pak panečku pohotovost- Lauru rychle odklidit do obýváku a zachraňovat situaci s Filipem.

Musím ale říct, že to vždy dopadne dobře 🙂 Po tomhle divadle, které zjevně musí být, aby demonstrovala jak moc se jí opravdu spát nechce, se po druhém uložení otočí na bok a usne do 5 minut 🙂

Bonus:

6. Já se v pokojíčku bojím, je tam pán. Tohle je skutečně věta, kterou nechce slyšet nikdo 😀 Nebo tedy já určitě ne. Stalo se nám to jednou. Nevím, zda to byla jenom fantazie nebo skutečně někoho viděla, nicméně jsem pak asi týden chodila se staženým zadkem a raději vydržela celou noc nečůrat, než jít po tmě na záchod.

A nejsem jediná. Děti jsou hodně citlivé, tím jak jsou čisté a otevřené, dokáží vidět věci, které my ne. Kamarádka/ sousedka mi vyprávěla celkem podobný příběh, ze kterého mě mrazí po zádech ještě teď.  “Děda Mira se dívá” mi bude znít v uších ještě nějaký ten pátek 😉

Jsem si jista, že v tomhle nejsme sami 🙂 Beru vše s humorem (co jiného mi taky zůstává, že?) a i když mám často co dělat, abych rozdýchala některé skutečnosti, miluji každou hlášku a projev jejich osobnosti.

A co vy? Napište mi do komentářů s čím se potýkáte? Co jste doufaly, že Vaše děti nikdy neřeknou popřípadě co řekly a Vy jste zůstaly v šoku? Ráda si vše přečtu :-*

    Odpovědět

    Instagram

    Instagram did not return a 200.